MÉDIA, PSYCHOANALÝZA A JINÉ PERVERZE - J. Stern

Více informací:

Kritický pohled na roli médií ve společnosti.

 

---

 

vazba: brožovaná

formát: 19x12 cm, 224 stran

rok vydání: 2006, vydání 1.

---

Anotace: Kontroverzní český myslitel ovlivněný především freudiánskou psychoanalýzou, ale i neomarxismem, Jungem či katolickým filozofem Marshallem Mc Luhanem, upíná v této knize esejů kritický pohled na roli médií ve společnosti a za pomoci sémiotického pojmového aparátu rozkrývá skrytou manipulaci reklamních obrazů, zabývá se perverzní podstatou naší sexuality a psychiky a svébytným způsobem analyzuje umělecké artefakty i politiku.

 

Úryvek: Jméno našich časů

 

Památce Karla Kosíka

Již velmi dlouho se pod člověkem chvěje zem. Jistý druh úvah

o člověku, který jistě mnohdy přispěl k lidskému osvobození,

tuto skutečnost zastírá. Představuje nám ve svém vyprávění

člověka dávných časů jako otroka a dějiny pak jako dějiny osvobozování,

emancipace a také individualizace. Zvykli jsme si

v tomto vyprávění žít, měli jsme k tomu mnohé a dobré důvody,

ale zabránilo nám to vnímat vyprávění trochu jiné. Vyprávění,

které říká, že člověk dávných časů byl sice otrokem při stavbách

pyramid, ale zároveň byl středem vesmíru, byl mikrokosmem,

v němž se odrážel makrokosmos, byl vrcholem stvoření,

Bůh na něm měl přímý zájem.

Člověk v našich časech jako bytost proti tomu výrazně devalvoval.

Země se ocitla kdesi na periferii Vesmíru. Člověk se stal

hříčkou evoluce. Zjistili jsme, že 95 procent našich rozhodnutí

má iracionální a pudový základ. Odhalili jsme hlubiny našeho

nevědomí, které z podstaty nemáme naprosto pod kontrolou,

ačkoli nám diktují kontury naší intimity. Začali jsme vážně počítat

s mnohem vyspělejšími mimozemskými civilizacemi, dokonce

jako s konstruktéry civilizace vlastní. Planeta, která nám

byla kdysi prý samotným Bohem dána k dispozici, se nám rozpadá

pod rukama, člověk se stal likvidátorem všeho živého, parazitem,

ba dokonce nádorem na těle matky Země. Stal se bytostí,

jež neudržela jedinou ideu, která ji povyšovala. Televize

nám pak dala nahlédnout do násilné a ubohé podstaty člověka,

internet nám hravě prokázal veskrze perverzní podstatu

naší sexuality. Byli jsme prý osvobozeni, ale jen za cenu toho,

že jsme se zavalili technikou, které jsme se naprosto podřídili.

Zatímco člověk dávných časů prý trpěl v řádu, kde mu byl nad-

řízenřízen Bůh a jím předurčený panovník, kterým bylo oběma třeba

sloužit, člověk časů našich prožívá euforii svobody v neřádu,

kde mu prý není nadřízen nikdo a nic, a tak je třeba sloužit Ničemu

a Nicotě.

Nedávno začala jedna gramofonová korporace v teleshoppingu

na českých televizích propagovat největší výběr hitů 90.

let. Hudební byznys má svá pravidla, každou dekádu je třeba

jednoho dne takto úhledně zabalit a prodat. A vyrobit tak mýtus.

Přes veškeré mnohovrstevné vření šedesátých let se sixties

rozprodaly v podobných telešopinzích jako éra lásky a květin.

Když mýtotvorci balili léta devadesátá, napsali na balíček nic

neříkajících středněproudových hitů pochopitelně „léta svobody“.

Ale pečlivě vyvinutý mýtotvorný čich naznačoval, že tahle

nálepka se prostě příliš odlepuje, a dokud lidé budou cítit

intimní omrzliny ze sychravé nejistoty a zmatku, které nineties

pro velkou část lidí znamenaly, tak bude tato dlouho připravovaná

a ve štábech globalizačních megastruktur schvalovaná nálepka

pořád padat. Proto byla v teleshoppingovém klipu vzápětí

geniálně přeražena nálepkou „léta euforická“. Mýtus, byť

fabrikovaný imagologickými kolosy, se tak znovu ukázal jako nikoli

iluze, ale jako velice radikální definice pravdy. Z perestrojkové,

takřka mesiášské atmosféry totiž zbyla v průběhu devadesátých

let jen zvláštní pachuť neodbytné, tak trochu horečnaté

euforie. Pochopit naši dobu znamená pochopit do hloubky epochální

roli euforie v dnešním světě.

Bylo-li životním stylem dávných časů utrpení, je životním

stylem časů našich právě euforie. Utrpení je v naší kultuře

mohutně konotováno významem smyslu, osvobození, spásy.

Všichni dokážeme převyprávět nějaký příběh o tom, jak z utrpení

vzešla jiskra duchovní transcendence, jiskra vzpoury, jak

se z něho zdvihla antiteze. Utrpení je metaforou zápasu s rozporností

světa. V naší kultuře není třeba pečlivě vysvětlovat,

proč je utrpení velkolepou cestou ke smyslu. Z euforie však nelze

dojít nikam jinam než k další dávce euforie.

Euforie není extáze, jíž se lidé po staletí prolamovali k jiným

světům a jiným výhledům neboli vizím. Euforie nezavírá oči

k tomu, aby ostřeji viděla neviditelné, jako to dělávala extáze.

Euforie oči zavírá, aby viděla obrazy falešné, byť se tyto obrazy

[11]

zuřivě tváří jako realita a ve své schopnosti simulovat realitu

dávno realitu samu překonaly, jak tvrdil Jean Baudrillard. Jistě

chápu, že pro člověka odkojeného materialismem je to asi obtížné

přijmout, ale mezi extází a euforií se rozvírá obrovská propast

a je to přesně ta propast, která dělí naši dobu od smyslu.

Euforie je neonové srdce pověšené na gotickou věž. Euforie

je kýč přijatý za životní styl. Extáze byla forma transcendování

světa v dávných časech. Novověcí poslové světla, strženi

úžasnou hebrejskou dějinnou vizí, přeložili toto transcendování

do časového kódu. Vyprávěli si o pokroku, o říši svobody, o komunismu,

o spravedlivém světě, aby stvrdili vědomě či nevědomě

dávné poznání lidského rodu: že smysl světa kolem nás

je v tom, abychom ho překonávali. Euforie a její epocha učinila

smyslem světa samotný svět.

Ač to pro grafiky dobových omalovánek bude znít jako poznámka

ze sna či zpoza plotu psychiatrické léčebny, naše doba

má k době dejme tomu padesátých let 20. století mnohem

dál, než mají padesátá léta 20. století dejme tomu ke starému

Egyptu. Žijeme v době mohutného převratu, jehož epochálnost

nemá srovnání. A právě proto, že nemá srovnání, nic nepozorujeme.

Když povstával novověk, mohli velicí duchové říci: nyní

se otřásá svět v základech, právě proto, že mohli srovnat tento

nadcházející otřes s otřesy, které se již několikrát v nám známých

dějinách odehrály. Každé opravdové vyprávění o revoluci

potřebuje aspoň hrst nějakých revolucí předešlých, aby se v jejich

zrcadle poznalo. Ale pokud se odehrává něco, co lidé dosud

nezažili, je málo pravděpodobné, že si toho někdo vůbec

všimne, ačkoli se tím svět obrací naruby.

Známe kosti, keramiku, výrobní postupy starých světů,

známe docela podrobně ty staré světy otroctví, ale zapomínáme,

že ty světy byly stvořeny ke svému překonávání. Vysmíváme

se lidem, kteří se celý život připravovali na život posmrtný,

a máme k tomu mnohdy dobrý důvod. Nicméně, my

jsme první civilizace dějin, která se rozhodla učinit tento svět

oním světem.

Nedávno obskurní sekta raeliánů ohlásila naklonování prvního

člověka. Konečným cílem sekty je nesmrtelnost: naklonovávat

do nekonečna své tělo a přemísťovat jen mozek z těla, které

[12]

se proměnilo a zestárlo, do těla náhradního. Toto obskurní vyprávění

je tím nejhlubším vyprávěním o našem světě. Naše těla

(příroda, přirozenost, přirozený řád) svědčí tak jako po tisíciletí

o nutnosti vyvíjet se, dospívat, neomezovat se na tělo, neomezovat

se na svět, jít dál, zestárnout a odejít, zmoudřet a prohlédnout

skrze svět k podstatě. Pomatené mozky v některých

tělech se však rozhodly zůstat ve světě, jaký je, zůstat v těle,

jaké je, věčně sériově dovyrábět tělo a svět, odsoudit svět ke své

věčné a neměnné přítomnosti. Odsoudily tento svět k věčnosti.

Učinily tak však jen jako pouťová zrcátka odrážející mohutný civilizační

pohyb.

Svět, který byl kdysi dávno, stejně jako ještě tak nedávno,

definován jako bolavá cesta, se stal rajským cílem. Theodor

Adorno svou slavnou větou: „Čím neproniknutelnější je svět

jako jev, tím neproniknutelnější je jev jako ideologie,“ zřejmě

jako první odhalil, že Svět se stal jedinou a totální Ideologií našich

časů. Zatímco lidé toužili dříve po věčnosti, po věčném životě

(což znamenalo zasvětit život smyslu), ideologové Světa-

-Ideologie touží po nesmrtelnosti, po nekonečném oddalování

smrti (což znamená zasvětit svůj život nesmyslu). Tajemné

uhranutí životem a jeho smyslem versus bizarní uhranutí smrtí

a její nesmyslností. Touha po věčnosti odklizená ve jménu

touhy po nekonečném přežívání. Nesmrtelní nikdy nemohou

dovršit život, mohou jen navěky hledět do tváře smrti, zašeptá

filosof nad raeliánským střípkem z mediální laviny, který se mu

zasekne do sítnice. Rakovinná buňka se liší od buňky zdravé

tím, že neumírá, že přežívá tělo, přežívá svůj svět, zašeptá podobně

biolog. Zkrátka, není těžké filozoficky zúčtovat s nesmrtelnými

klony. Více potíží vyvolává střet s faktem, že raeliánská

bizarnost je jen nijak moc pokřiveným zrcadlem naší euforické

každodennosti. S ní účtovat je bolavé a nebezpečné.

Buddhisté vidí tento svět jednak jako závoj, jako iluzi,

a pak jako školu. Nový člověk nové epochy je teenager, který

se na maturitním večírku rozhodl, že po prázdninách přijde

do školy znovu a bude tam chodit už furt, neboť život na high

school je přeci tak easy, happy a free. Je-li pro buddhisty svět

závoj hozený přes pravou skutečnost, závoj, skrze nějž je třeba

prohlédnout, nový člověk se přihlášením ke světu jakožto ideo[

13]

logii přihlásil k identitě závoje. Přihlášení se ke světu znamená

stát se světem, stát se závojem, který přežije všechny naše naděje

a zápasy. Konkrétní praktikou takového přežívání je euforie.

Gnose tvrdí, že zatímco člověka stvořil Bůh, svět byl stvořen

demiurgem, který je také nazýván Lež či Omyl. Tento demiurg

je pravděpodobně jednou z nejvyšších a nejtajemnějších podob

ďábla. I v bibli se říká, že ďábel je kníže tohoto světa. Euforie je

přivřením očí, které zakrývá rozpornost, nesrovnalost, jež nás

pudívala tento svět překonat. Přivřením očí, které svět učiní rozmazaně

snesitelným, samozřejmým a umožní nám v něm zůstat

a nezemřít úzkostí či nudou. Euforie je stvrzením světa, stvrzením

lži, tancem na diskotéce dýdžeje demiurga. „Bůh je DJ,“ zní

text slavné elektronické skladby skupiny Faithless. Jenže Bůh

má v ruce bič a žene lidi přes poušť. Ten pán vyluzující omamné

a nekonečně se opakující rytmy magického konzumu bude asi

někdo jiný než Bůh.

Herbert Marcuse kdysi geniálně napsal, že život v industriální

civilizaci je život lidí „v euforii nešťastných“. Je třeba jen

připodotknout, co Marcusemu tehdy již nestálo za to domyslet,

neboť chvátal z dobrých důvodů k podstatě něčeho jiného, než

je pojem štěstí: euforie a neštěstí totiž jdou ruku v ruce vždy,

člověk v euforii je vždy zákonitě hluboce nešťastný a nešťastný

člověk je nešťastným, dokud se nezbaví své představy o štěstí

jako o euforii. Buddhisté vidí štěstí v osvobození se od tohoto

světa, od nutnosti se do něj znovu rodit. Nový člověk epochy

Světa-Ideologie potřebuje náhražku takové transcendentální

svobody a jejího dějinného překódování, potřebuje euforii,

která vrcholí nutně neustálým se přerozováním, rakovinným

neumíráním, v komiksovém vydání pak přehazováním mozků

do stále nových těl, v pouličním vydání fast foodem, který nám

v hudebním podkresu pouští k zažívání milionů tun vybitých

stád všechny hity „let euforických“. Buddhisté tento proces nazývají

Peklem, Evropané Ekonomickým růstem. Přitom prvně

jmenovaný pojem je o něco méně metaforický než druhý.

Přivírání očí za účelem rozmazání kontur a přežití světa je

i jiným přivíráním očí. Ne náhodou čeština pod souslovím „přivřít

oko“ myslí i akt shovívavosti. Člověk v euforii je v zásadě

tolerantní. Tolerance jako pilíř Světa-Ideologie je především to[

14]

lerancí k ďáblovi a jeho plánům. Jalová tolerance ve smyslu

„politické korektnosti“, která je vyžadována jako svatosvatý

princip Západu, je rafinovanou výzvou ke smíření se se světem,

jaký je, k zastavení zápasu o smysl, k ukončení zápolení

s rozporností, a to vše pod pláštíkem smíření se s odlišností.

Ve skutečnosti je západní „tolerance“ jen rezignací nad snahou

pochopit podstatu odlišnosti. Jen beránčím rouchem nepřiznávajícím,

že za tolerancí k odlišnosti je touha a potřeba každou

odlišnost prodat. Indiánský náhrdelník na krku černošské modelky

v reklamě na cigarety L&M, to je vrchol multikulturálního

sebeklamu vystavěného na podřezaných duších kultur, které takové

náhrdelníky kdysi opravdu nosily a chápaly jejich smysl.

Když Marcuse kdysi mluvil o „represivní toleranci“, nadávali

mu, že jako zhýčkané západní marxistické žídě už neví, co by

tomu kapitalismu vytkl, a tak se uchyluje k abstraktním paradoxům.

Represivní tolerance je však docela prostě tolerance, jejímž

jádrem je euforie.

Již velmi dlouho se pod člověkem chvěje zem. Ztratil výsadní

postavení vůči vesmíru. To samo o sobě je nadějné vyprávění,

příběh dospělosti je koneckonců příběhem o decentralizaci.

Jenže člověk konzumní euforie dospělý není, snaží se ztracenou

výsadnost kompenzovat technickými zázraky, které ho vzápětí

ponižují na šikovné zvíře. Snaží se střed vesmíru kompenzovat

návratem k infantilitě, ke středu dělohy, k euforické slasti,

k hédonistickému egoismu konzumu, a tím přiznává svou nevyspělost

tak kontrastující s děsivou hirošimskou podstatou jeho

„hraček“. Snaží se brutální postdějinnou decentralizaci kompenzovat

ideologií individualismu, a tím je jen stále víc osamocený,

zoufalý, úzkostně rozechvělý či „rozptýleně úzkostný“, jak

píše David Riesman. Freud chápe dospělost jako osvobození

se od infantilní potřeby slasti, na sexuální rovině jako průlom

k objektu. Ač je to dnes politicky nekorektní, třeba homosexualitu

vidí Freud jako neschopnost zamilovat se do objektu, který

má jiné pohlavní ústrojí než já, a tedy jako zastydlé zaklínění

ve vlastním obraze. Pokud se člověk neprolomí z hrdinských

akčních póz k jiným lidem, jiným světům (či „zítřkům“), pokud

neprolomí krunýř Světa-Ideologie, stojíme na prahu neskutečné

fascinující epochy, která nemá obdoby. Epochy komiksového

[15]

 

Profil autora: Jan Stern (*1977) je český esejista. Vystudoval mediální studia na Fakultě sociálních věd UK. Teoreticky čerpá z psychoanalýzy, mediálních a kulturních studií.