HLEDÁNÍ PRAVDY A KRÁSY - sestavil J. Bečka

Více informací:

Antologie cizokrajné perské poezie a prózy.

 

---

 

podtitul: Antologie perské literatury

edice: Klasická knižnice Východu

překlad: sestavil z překladů mnoha překladatelů, také vlastních, napsal předmluvu, medailónky spisovatelů, pojednání o perské literatuře, bibliografii a seznam překladatelů - Jiří Bečka

ilustrace: černobílé ilustrace a kaligrafie, barevné ilustrace

vazba: pevná bez přebalu

formát: A5, 332 stran

rok vydání: 2005, vydání 1.

---

Anotace: Perská kultura patří mezi nejstarší kultury Asie a daleko přesahuje hranice dnešního Íránu. V dobách svého největšího rozkvětu zahrnovala velkou část Blízkého východu, Střední Asii, Afghánistán a zasahovala i do Indie. Její významnou součástí je slovesná tvorba, umělá i lidová, z jejíchž nejstarších památek vyniká Avesta připisovaná proroku a reformátoru Zoroastrovi (Zarathuštrovi, 7. - 6. stol. př. Kr.). Středoperské období se vyznačuje bohatstvím děl náboženského i světského obsahu psaných tzv. pahlavštinou. Vítězství islámu v 7. století znamenalo dlouhodobé potlačování íránských prvků, postupnou islamizaci a pronikání arabštiny do perštiny včetně přijetí arabského písma.

Od 9. století vzniká novoperská literatura, v níž vynikala především epická i lyrická poezie. Její tradice žije dodnes a již téměř tři staletí oslovuje i evropské čtenáře. Od 18. století to umožňovaly latinské, německé, francouzské a anglické překlady nejvýznamnějších novoperských děl. Ani české země nezůstávaly v tomto úsilí pozadu. O perskou poezii se již od počátku 19. století zajímali velcí čeští básníci, jako Karel Hynek Mácha, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický a další, z nichž někteří používali perské básnické formy (gazel, robájí) i východní tématiku ve své vlastní tvorbě. Ve 20. století pomáhali perskou poezii do češtiny tlumočit nejlepší básníci té doby, např. nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan, Kamil Bednář, Vilém Závada a další.

Tento výbor zahrnuje různé překlady do češtiny od nejstarších pramenů (Avesta a zoroastrovské texty), přes klasickou a súfijskou prózu a poezii (Rúdakí, Ferdousí, Ibn Síná, Nezámí, Attár, Omar Chajjám, Sadí, Rúmí, Háfez, Džámí a jiní autoři) až po moderní literaturu (Iqbál, Hedájat, Džamálzáde a další), a také íránský folklór (písně a pohádky). Antologii z překladů mnoha překladatelů, i vlastních, ještě za svého života připravil Jiří Bečka, který také napsal předmluvu, medailonky spisovatelů a pojednání o perské literatuře, sestavil bibliografii a seznam překladatelů. Antologie vychází k uctění jeho nedožitých 90. narozenin. Doslov Jan Marek.

 

Úryvek:

Rúdakí - čtyřverší

Všechny záhady světa jsem uměl vysvětlit
od temna prachu země až po zenit.
Z pout myšlenek a klamů jsem se osvobodil
a pouto smrti nemohu rozuzlit.

(přeložila V. Kubíčková)

Ač duše v rozluce se souží a v touze čekání,
od miláčka je pro mne slastí i to, co poraní.
Vzpomínám každou noc a říkám si: Můj Bože,
i bolest rozluky mě blaží - což teprv shledání!

(přeložila E. Štolbová)

Ibn Sína: Pták

Skupina lidí vyšla na lov. Rozprostřeli sítě, nastrojili léčky, rozhodili návnady a ukryli se v křoví.

Já sám jsem byl v hejnu ptáků. Jakmile nás lovci spatřili, začali hvízdat, aby nás přivábili. Domnívali jsme se, že vidíme hojnost potravy a přátele, v našich hrudích neozvala se žádná pochybnost a nižádné podezření nás nezadrželo. Dali jsme se do spěchu a přilétli jsme až k nim a všichni jsme padli do sítí. Když se pak okolo našich krků zadrhly kroužky, když sítě přilnuly k našim křídlům a na nohou jsme ucítili provazy, chtěli jsme se vyprostit pohybem. To však jen zvyšovalo naše nesnáze. I smířili jsme se s tím, že zahyneme, a každý z nás přemítal o vlastních zármutcích a nestaral se o své bratry. Nějaký čas jsme vymýšleli léčky, jež by nás mohly zachránit, ale později jsme zapomněli, jaké je naše rozpoložení, uvykli jsme sítím a smířili jsme se s klecemi.

Jednoho dne jsem vyhlížel mřížovím své klece a tu jsem spatřil některé z ptáků, kterak vyprostili hlavy a křídla ze sítí a vyletěli z klecí. Na nohou jim zůstaly ještě zbytky provazů, oni se však tím nermoutili, nesnažili se ani jich zbavit, poněvadž provazy jim nebránily v letu. Jejich život se opět rozjasnil. A tu jsem se rozpomněl na to, co již dávno odešlo z mých vzpomínek, upadl jsem v zármutek nad tím, nač jsem si již uvykl, téměř jsem hynul trápením a můj duch se rozplýval v naříkání.

Volal jsem ze své klece, aby přilétli blíže a prozradili mi lest, jíž lze uniknouti - neboť mne ještě dlouho mělo svírat zajetí -, aby si vzpomněli na faleš lovců. Oni se však stále vzdalovali. Zapřísahal jsem je dávným přátelstvím a připomínal jim, že přátelství má být uchováno a úmluva dodržena. To konečně dodalo jejich srdcím důvěry a zahnalo pochybnost z jejich hrudí. I přišli ke mně.

Když byli zde, tázal jsem se jich, jak se jim daří. I vyprávěli, že byli postiženi stejně, jako já jsem postižen, že si z počátku zoufali, ale potom uvykli oné zkoušce.

A potom mi pomohli. Provazy na krku se uvolnily, síť spadla s mých křídel, otevřela se vrátka klece a já jsem využil možnosti a zachránil se. Žádal jsem ještě, aby uvolnili kroužek s mých nohou. A tu mi řekli: "Kdybychom to mohli učinit, věru bychom to rychle učinili a osvobodili nejdříve své vlastní nohy. Avšak jak tě může vyléčit nemocný?"

I letěli jsme, až jsme dospěli do Komnaty královy. Když se před námi zvedl závěs a naše oči spatřily Krále v jeho nádheře, naše srdce se jím naplnila a my jsme byli tak ohromeni, že jsme nebyli s to přednést svá trápení. On však pochopil, co na nás dolehlo, a svým láskyplným chováním navrátil nám pevnost a my jsme se odvážili oslovit ho a vyprávět mu, co nás potkalo. A tu on nám řekl: "Pouta s vašich nohou mohou sejmout jen ti, kdož je na vás vložili. Posílám k nim posla, aby je přiměl vyhovět vám, aby sňali pouta s vašich nohou. Jděte a buďte šťastni!"

Kolik z bratří, jejichž sluchu se dotklo moje vyprávění, asi řekne: "Hle, vidíme, že tvůj rozum je nějak porušen nebo že tě postihlo šílenství! Při Alláhovi, ty jsi nelétal, ale tvůj rozum uletěl, nebyl jsi zavřen v kleci, ale tvá duše je zajata! Což může člověk létat a pták mluvit? Zdá se skoro, že hořkost převládla v tvých šťávách a suchost že přepadla tvůj mozek. Je třeba, aby ses léčil, abys pil odvar kokotice, bral často koupele v příjemné vlažné vodě, šňupal olej z leknínů, žil střídmě, pojídaje vhodná jídla a vybíraje z nich zvláště výživná, aby ses vyhýbal pohlavnímu styku, zaháněl nespavost a omezil přemýšlení. Vždyť v čase, který uplynul, znali jsme tě jako moudrého a měli jsme tě za rozumného a bystrého! Věru Alláh zná naše skryté myšlenky a ví, že jsou plné starostí o tebe. Když tvůj stav upadá, upadá i náš."

Při Alláhovi, jak mnohá jsou slova, jež říkají, a jak málo je z nich užitku! Nejhorší řeč je ta, která je naprázdno!

U Alláha je útočiště a od lidí útěk!

A kdo věří čemukoli jinému, ztratí na onom světě a "ti, kdož zhřešili, poznají, jaký zvrat osudu je postihne"!

(přeložila V. Kubíčková)

Babá Táhir - čtyřverší

Na loutnu po otci já do strun dvou
napnu tvůj vlas a zahrám truchlivou:
Proč chodíš ke mně ve snách k půlnoci,
když ne a nechceš stát se milou mou?

(přeložila V. Kubíčková)

Sanájí: Slepí okolo slona

Na kraji Ghúru bylo kdys město, slyšel jsem
a jenom slepí lidé prý přebývali v něm.

Pádišáh jednoho dne s vojskem se tudy bral
a stany na planině rozbít přikázal.

Měl slona: mohutný a majestátný slon,
šáhovi nádheru i hodnost dával on.

Ty řeči kolem slona tak slepce polekaly,
že všichni, co tu byli, hned slona znát si přáli.

Vyslali tedy z města pár slepců za tím slonem,
co je to zač, ať zjistí a druhým sdělí honem.

Hledali hmatem slepci po údech mohutných
a hmatem jeden dílek poznával každý z nich.

Na celek každý soudil, ač znal jen malý díl -
představou fantastickou svou duši naplnil

a teď s tou fantasií zpět do města se vrací.
Všichni hned nedočkavě přiběhli k deputaci,

po zprávě každý toužil zvědavost ve tváři:
takoví pobloudilci, ztracenci, bludaři!

Ptali se na tvar slona, ptali se na postavu,
vyslechli vše, co řekli, přijali každou zprávu,

ale co uslyšeli, stále jim bylo málo.
Celičké město slepců ven za slonem se hnalo.

Po slonu každý hmatal, až se mu ruce chvěly,
protože oči slepců bez zraků neviděly.

Muže, který stál vpředu, ucha se dotýkal,
po stavu toho slona hnedle se jiný ptal.

"Ta figura je strašná, jak deka," odvětil,
"široká, drsná, plochá, nikdo by nevěřil!"

Druhý pak, jehož ruka hmatala po chobotu,
o stavu toho slona zpíval zas jinou notu:

"Je uvnitř celý dutý, takřka ve tvaru trouby,
strašlivé je to zvíře a skutečný zdroj zhouby!"

"Nemyslím," pravil třetí, jenž stoje o kus dál
zlé, tlusté sloní nohy svou rukou nahmatal.

"Figura toho slona, jak jsem teď zjistil sám,
je jako sloup či kužel, věřte, co povídám!"

Ze slepců každý hmatem poznal jen jeden úd,
na celek z toho soudil a za pravdu měl blud.-

Ó najděte mi srdce, jež pozná tajemství,
tajemství veškerenstva - co slepý o něm ví?

Co jen z nás učinily ty liché představy? -
jsme jako hlupci v pytli, všichni jak bezhlaví!

Tuší kdo ze stvoření, jak Božství vypadá?
Kdo z moudrých může říci, kde vězí Záhada!

(přeložila V. Kubíčková)

Omar Chajjám - čtyřverší

Já piju víno, a kdo stejně rozumný je,
ví, že se Bohu líbí právě to, že pije,
neb o mém pití vína věděl od věčnosti,
a kdybych nepil, vševědoucnost boží v psí je.

(přeložil Svatopluk Čech)

Půl chleba za den mít a být svůj pán
a chladnou vodu pít, byť střep byl džbán,
jest líp než někoho si podrobit
neb někomu být k službě zavázán.

(přeložil J. Štýbr)

Z těch, kdo prošli dlouhou cestou svět,
nepřišel nikdo něco o tom povědět.
Dej pozor, abys v krčmě světa na rozcestí
nic nezapomněl: nevrátíš se nikdy zpět.

(přeložili J. Rypka a V. Závada)

Jelikož vše, co je, zas vítr odvěje,
a vše, co je, jen ke zmaru a k škodě je,
mysli si: to, co v světě je, že není,
a co ve světě není, to že je.

(přeložila E. Štolbová)

Rúmí - gazely a čtyřverší

Co mám dělat, muslimové, když neznám teď sebe sám,
nejsem křesťan ani žid, nepatřím už ani k vám,
nejsem ze západu, z východu, ze souše ani z moře,
nejsem ze hlubin země, marně zírám ke hvězdám,
nejsem z vody ani z hlíny, z větru ani z plamene,
nejsem z chatrče či zámku, vlastní původ nepoznám,
nejsem z Indie či z Číny, z Bulgháru či ze Saksínu,
nejsem ze země irácké, vzdálen je mi Chorásán,
nejsem z toho či onoho světa, z pekla ani z ráje,
nejsem z Adama a Evy, cizí Ferdous i Rizván.
Moje místo bezmístné je, znamení je bez znamení,
nejsem tělo ani duše, duši ve svém milém mám.
Odvrhl jsem podvojnost, vím, že dva světy jeden jsou,
jenom jediného volám, jenom jediného znám.
On první i poslední je, vnější je i vnitřní,
nic neznám než Bože - já hú, v životě se nevyznám.
Jsem opilý číší lásky, oba světy matou se mi,
toulce jen a popíjení úplně se oddávám.
Jestliže jsem ve svém žití jednou vdechl bez tebe,
z té hodiny, z toho času lítosti teď propadám.
Jestliže se jednoho dne dech můj spojí s dechem tvým,
zřeknu se obou dvou světů, s radostí se obou vzdám.
Ó ty Šamsi z Tabrízu, tak jsem v tomto světě zpit,
že krom toho hýření už nic jiného nehledám.

Stár jsem, mlád jsem, šíp jsem, luk jsem,
věčná noc jsem, já já nejsem, nejá já jsem.
Zapal oheň v srdci svém, shořte! řekni starostem,
až se noc promění v den - já já nejsem.
Že je nízké naše bytí, zvábilo je víno k pití,
srdce opět zmizelo - já já nejsem.
Já jsem jaro, já jsem sad, jeho pýchou chci se stát,
jsem hluboce zamilován - já já nejsem.
V lukách je mým cypřišem, on je duší v těle mém,
on je řečí v ústech mých - já já nejsem.
Duši, srdce upoutal, když mi řekl - stud mě jal -
nehovoř, žes voda s hlínou - nejá já jsem.

Milenka jak slunce září,
milenec jak atom krouží v okouzlení.
Když rozechvěje se vánek lásky,
roztančí se každá větev, která suchá není.

(přeložili J. Bečka a J. Hiršal)

Kdo ve snu uviděl tě a tvé kráse uvěří,
ten celý život chodí ode dveří ke dveřím
a hledá v marné naději, že jednou najde tě,
stopu tvé lásky všude po světě.

(přeložila E. Štolbová)

Ebne Jamín

Cesta života

Alejí života ke vrátkům smrti
kratičká cesta - výdech jen a dech -
jak zvláštní: není jediného kroku,
kterým bys neuvázl v starostech.

Dary

Kdo bere dary od tebe, tys jeho král,
od koho dary máš, tys jeho zajatec;
od koho nechceš nic a nepřijímáš nic,
i kdyby byl král světa - roven jsi mu přec.

(přeložila E. Štolbová)

Háfez

Gazely

Červená růže kvete, slavík
štěstím je opilý -
čest pití, súfijové, milovníci číše!
Hráz ctnostných slibů byla jako z žuly
a hle, ten zázrak:
sklínky skleněné ji rozbily.
Sem s vínem! Před trůn suverénní říše
jde stejně sluha jako král,
opilý jako ten, kdo nezná opojení.
Starý seráj má dvoje dveře,
kdo vešel, musí vyjít,
ať vznešený, ať prostý, nikdo nezůstal.
Na světě nebylo a není
štěstí a slast bez kapky hořkosti -
tak lidský rod to přijal za úděl,
kdy řekl po prvé své ANO.
Nač se ptát: být či nebýt? Nebytí je dáno -
dokud jsi, žij vezdejší radostí!
Osedlal vítr, řeči ptáků rozuměl,
a jeho vezír - v světě jediný.
Co zbylo z toho všeho? Nic.
Hle, okřídlený šíp, byť vzlétl sebe výše
i nad mraky se vznesl, přece zas
vrátí se k zemi, padne do hlíny.
A tvoje pero, Háfezi, zda vzpomene ti
vzdát za to dík, že písně, které píše,
jdou z ruky do ruky a od úst k ústům letí?

Ó srdce, zpij se namol vínem růžovým,
bez zlata, bez koruny budeš králem, já to vím
a tam, kde dervíš může se vezírem stát,
poctí tě jistě trůnem nejvyšším.
Být Madžnúnem, toť první krůček do Lajlina stanu,
první krok na cestě dlážděné neštěstím.
Podmínku lásky znáš, dbej na ni,
ať nevypadneš z kruhu obratem nedbalým.
Karavana se sune k pouštím a ty spíš -
kdo jsi a nač se ptáš, kam spěješ, s čím?
Chceš vykrvácet v strastech všednodenních?
Ne, pij a rmut z dna číše házej nebesům netečným,
toužíš-li po koruně, sám v sobě hledej perly -
možná jsi prapotomkem Farídúnovým.
A pro chudobu nenaříkej, Háfezi, máš písně,
šťastná srdce ti radí: skoncuj s trápením!

(přeložila V. Kubíčková)

Čtyřverší

Když zahradou jsi šla, tu oko narcisu se otevřelo,
ba celý stal se okem, jenž jen tebe patřit chtělo...
a růže rázem rozkvetla jak líce zardělá,
jen abys na ní déle zrakem utkvěla.

Mně připadá ta chvíle, co na mě vzpomnělas,
jak na hromádce popela když utkví slunce jas.
Jsem jenom prach na cestě tvé... však nenaříkej pro mne:
já nechci, aby padal do prachu tvůj hlas.

(přeložila E. Štolbová)

Iqbál: Knižní červík

Slyšel jsem jednou večer ve své knihovně,
jak knižní červík praví k můře při plameni:
"Sta rukopisů Fárábího už jsem prolezl,
však moudrost života mi zjevna není;
ač provrtal jsem též sta stránek v Ibn Sínovi,
mé dny dál plynou v stejném zatemnění."
Tu můra zpola sžehnutá mu odpověděla:
"Slyš moudrost, jež není v knihách k nalezení:
žár činí život živějším, žár, při němž taje led,
a propůjčuje křídla životu a umožňuje vzlet."

(přel. J. Marek a přebásnil K. Bednář)