ARKTICKÝ VLK - L. David Mech

Více informací:

Deset let se smečkou arktických vlků.

podtitul: Deset let se smečkou

překlad: z angličtiny přeložila Jana Vašátková

ilustrace: barevné fotografie autora

vazba: pevná bez přebalu

formát: 26x18 cm, 174 stran

rok vydání: 2007, vydání 1.

Anotace: Jedním z nejpodivuhodnějších stvoření obývajících polární oblasti je polární vlk (Canis lupus arctos). Polární vlk je rasou, poddruhem nebo zeměpisnou variantou druhu vlk (Canis lupus), který původně obýval celou severní polokouli severně od 15° severní šířky (v Indii od 12° severní šířky). Od ostatních poddruhů šedého vlka odlišuje tyto vlky celoroční bílá srst a trochu kratší čenich a uši. Život polárních vlků je v podstatě stejný jako život vlků kdekoli jinde.

Polární vlk žije v oblasti podél severního okraje amerického kontinentu a dále severněji až k severnímu pólu a také na východním a severním pobřeží Grónska. V oblasti mezi severním okrajem kontinentu a pólem se nachází několik velkých ostrovů. Přestože většina těchto oblastí je trvale pokryta ledem a sněhem, z některých částí těchto ostrovů se od poloviny června do poloviny srpna sníh ztrácí a objevuje se dostatek nízkého porostu, který uživí pižmoně, Pearyho karibu a polární zajíce. Tato zvířata jsou hlavními chody v jídelníčku polárních vlků, kteří v tomto kraji zvaném vysokoarktické pásmo žijí.

Některé polární vlky však lze nalézt mnohem dále na jih, např. až v Národním parku Wood Buffalo v severní Albertě v Kanadě, v zeměpisné šířce 60°. Nejméně jeden bílý vlk byl spatřen dokonce až v severní Minnesotě. Protože vlci někdy urazí přímé vzdálenosti i o více než 550 mílích, mohly být geny polárního vlka zaneseny až do Minnesoty. Na druhou stranu většina vlků na jih přibližně od 70°, který víceméně hraničí se severním okrajem kontinentu severní Ameriky, je šedá nebo černá. Vlci na sever odtamtud jsou většinou, ne-li všichni, bílí.

Barva srsti je ve skutečnosti velmi povrchním rysem k posuzování druhu. Polární vlk je prostě vlk. Má postavu jako každý jiný vlk, jedná jako každý jiný vlk, cestuje jako každý jiný vlk, rozmnožuje se s jakýmkoli jiným druhem vlka a chová se jako každý jiný vlk.

Vysokoarktické pásmo (75° až 90°severní šířky) není téměř vůbec osídleno lidmi. Nejsevernější Inuitská (dříve eskymácká) vesnice, Grise Fjord, se choulí asi v 75°. Tuto vesničku obývanou asi 50 lidmi založila v padesátých letech 20.stol. kanadská vláda a nastěhovala do ní Inuity z jižnějších poloh. Jinak jsou jedinými celoročně obývanými místy v oblasti vojenská základna a několik meteorologických stanic.

Veškeré toto osídlení je poměrně nové. To je důvodem, proč nebyli polární vlci na většině území vysokoarktického pásma nikdy loveni nebo vážněji pronásledováni, na rozdíl od jejich šedivých protějšků na zbývající rozloze severní polokoule. Proto se obvykle nebojí lidí, které náhodou potkají. Spíše, než aby utekli při prvním závanu lidského pachu, prostě stojí a zírají. V některých oblastech se dají dokonce přilákat blíž. Samozřejmě je lze potkat jen zřídka, teritorium jedné smečky pokrývá nejméně 1000 čtverečních mil.

Tato nebojácnost polárních vlků umožnila autorovi spřátelit se s jednou jejich smečkou. Poté, co objevil jejich doupě, se vědci podařilo žít s vlky každé léto v letech 1986 až 1996. Dozvěděl se tak mnoho věcí, které se mu nepodařilo zjistit při práci s vlky dále na jihu za celých 40 let. Své zážitky, včetně příhody, kdy bílý vlk přišel až k němu a rozvázal mu tkaničky, zachytil v sérii článků a publikací. V létě 2000 již byli všichni vlci, s nimiž se přátelil v minulých letech, mrtví a zbyl jen jediný prapotomek původní „Matky“ smečky z roku 1986. Autor a jeho spolupracovník však i nadále každé léto navštěvují tento kraj a zkoumají populace lovených zvířat a další vlky, kteří by případně mohli tuto oblast osídlit.

V letech 2001, 2002, a 2003 zmizel i tento poslední prapotomek a ve starém doupěti ani teritoriu již nesídlili žádní vlci. Možná to byl následek velmi nízkého výskytu pižmoňů a polárních zajíců v této oblasti. Nízké počty lovené zvěře měly zřejmě souvislost se sněhovou pokrývkou v poslední polovině léta 1997 (Mech 2000) a v roce 2000. Od té doby se povětrnostní podmínky zlepšily a počty lovených zvířat začaly opět narůstat. V roce 2003 začali prostor využívat noví vlci a páru z nich se v roce 2004 narodila čtyři vlčata, která přežila nejméně do 15.července.

Úryvek: Vydal jsem svou vlastní knihu „Vlci z Isle Royale“, připravoval jsem se na zpracování mnohem obsáhlejšího díla „Vlk“. Při hledání v literatuře jsem narazil na nesmírně zajímavý článek o ornitologovi, který se setkal s vlčaty v oblasti, o které jsem se až dosud stěží doslechl: ve vysokoarktickém pásmu.

Vysokoarktické pásmo je oblast nacházející se severně od severoamer­ického kontinentu. Polární kruh prochází zhruba na 67? severní šířky skrz severní Aljašku, oblast Yukonu a Severozápadní teritoria. Půjdete-li dále na sever Aljašky za 70. stupeň a zvláště pak za 75. stupeň severní šířky, dosta­nete se do vysokoarktického pásma. Tisícimílovou (1600 km) vzdálenost mezi severním okrajem světadílu a severním pólem zaplňuje skupina obrovských holých ostrovů. Některé z těchto ostrovů jsou dokonce severněji než žijí Inuité.

Kniha „Polární divočina“ od Lois Crislerové popisuje polární tundru v Brooks Range na severní Aljašce, kde Lois a její manžel Chris vychovali několik štěňat, která pro ně ukradl jakýsi Eskymák nebo Inuk (množné číslo Inuité) z vlčího doupěte.

Crislerovi vychovávali vlky v tundře jako součást projektu na film od Dis­neye a ve své knize podrobně popisují svůj život s těmito ochočenými vlky. Byla to zkušenost, za niž bych byl dal téměř cokoli. Pomyšlení na to, že budu chodit po divočině ve společnosti vlků a sledovat vzájemnou interakci s jejich kořistí, mě fascinovalo. Jenže kolik lidí má možnost vychovávat štěňata přímo v divoké přírodě?

Od doby, co jsem se začal o vlky zajímat, jsem věděl, že vlci ve vysoko-arktickém pásmu se lidí příliš nebojí. Dle všeobecného mínění je to proto, že tamní vlci nebyli nikdy sužováni žádným způsobem lovu.

Ve vysokoarktickém pásmu je lovné zvěře tak málo a podmínky jsou po většinu roku tak drsné, že i Inuité se tam odváží jen zřídka. Nejsevernější místní komunitou je Grise Fjord na jihu ostrova Ellesmere, přibližně na 76? severní šířky, a i tato osada byla zřízena kanadskou vládou pro Inuity z jižnějších končin. Po téměř pět měsíců v roce tu panuje naprostá tma.

Ať už je příčina jakákoli, vlci v polárních oblastech reagují na člověka zcela jinak než kdekoli jinde. Kanadský biolog karibu Frank Miller například na Melvillově ostrově vkleče na čtyřech přilákal vlka a nakrmil ho čokoládovou tyčinkou. Jindy zjistili tři paleontologové při výzkumu na ostrově Ellesmere, že se k nim blíží smečka šesti vlků. Vedoucí vlk náhle vyskočil a otevřenou tlamou lehce přejel po tváři jednoho z výzkumníků. Smečka pak pokračovala dál svou cestou. Vlci na lidi neútočí, a toto střetnutí vědci neublížilo. Vlci byli zjevně jen zvědaví.

Nejneuvěřitelnější zážitek s vlkem, který znám, se však přihodil ornitologovi kterého jsem již zmínil, doktoru Davidu Parmelee ve vysokoarktickém pásmu. V roce 1955 dohonil pěšky vlčí štěně a nesl si je do stanu. Přes rameno měl hozenou pušku, na níž se houpali mrtví bělokuři zavěšení na šňůrkách. Najed­nou mu jeho společník řekl, aby se ohlédl. „Těsně za mnou v mých stopách šla velká vlčice; její čenich se dotýkal bělokurů, kteří se houpali sem a tam. Je to neuvěřitelné, ale několikrát jsme museli tuto vlčici odehnat sněhovými koulemi ze strachu, že přijdeme o své vzorky.“

Parmeleemu, Crislerové i Muriemu jsem upřímně záviděl, ale tam v Minnesotě jsem s tím sotva mohl něco dělat.

Zajíc má podivný zvyk stavět se na zadní nohy, což je mu ve vysoko­arktickém pásmu bezpochyby k užitku. Protože se zajíci často zdržují na vyvýšených místech, mohou tyto pohyblivé rozhledny zahlédnout rušivý podnět až na vzdálenost míle (1,6 km) a více. Má-li tento rušivý podnět podobu velkého čtyřnohého zvířete s velkými zuby, zajíc uteče. Jeho běh však není podobný hop­kání obyčejného králíka. Sněžný zajíc má vytříbený chod, ve vědeckých kruzích známý jako „odrazový“ – skáče jako klokan na zadních nohou a jen příležitostně dopadá na všechny čtyři.

Takový chod hopkujícímu zajíci umožňuje zahlédnout vlky blížící se ze stran, když prchá před vlkem, který je za ním. Kromě toho, že prchající zajíc vidí dále, dodává mu jeho skákavý styl běhu také daleko větši zrychlení a pohyblivost. Je zajímavé, že zajíci prchají i když je vyplaší letadlo, ale při takové příležitosti jsem nikdy neviděl žádného utíkat jejich typickým odrazovým během.

Tři masožraví suchozemští savci vysokoarktického pásma – hranostaj, polární liška a vlk – jsou závislí na zbylých čtyřech druzích. Dravců zde musí být ještě méně než býložravců, kterými se živí. Z těchto tří masožravců jsme chtěli najít především vlky.

To se nám však nepo­da-řilo. Místo toho našli oni nás. Právě když jsme se vrátili z průzkumné výpravy a vcháze­li do malé budovy na naší základně, jsem se náhodou rozhlédl kolem sebe. Zasněžená příjezdová cesta se táhla po mé levici dolů z kopce asi padesát stop (15 m) opodál a hned za ní se vypínal hřeben. Na něm stá­lo sedm vlků! Nevěřil jsem svým očím. Přímo tady na základně, jako nějaká psí smečka!

Když jsem o tom později přemýšlel, už se mi to nezdálo tak neobyčejné. Teplota byla 30 stupňů pod nulou (-34?C) a fičel studený vítr o teplotě možná 100 stupňů pod nulou (-73?C). Proto se obyvatelé základny málokdy odvážili ven. A když se tak stalo, určitě to nebylo na dlouho.

Pouze důkladně utěsnění a dokonale zaobalení blázni s nějakým úkolem (jako třeba já), zůstávali venku dlouho. Území v okolí budov bylo opravdu dost izolované, a po většinu roku zde nebyli žádní lidé. Vlky mohla přilákat vůně pokrmů z jídelny. Zjistil jsme také, že vlci navštívili naše smetiště, tak jak to dělají vlci, medvědi, lišky a jiná divoká zvířata na celém světě.

Samozřejmě jsem byl nadšený. Moje hlavní „kořist“ byla přímo za humny! Když na to půjdu šikovně, mohlo by se mi podařit tyto vlky pozorovat a vyfotogra­fovat. Jenže, snad abych si nemyslel, že to budu mít tak lehké, vlci pomalu sešli z kopce za několik dalších budov a pak se odporoučeli ze základny pryč. Sice se nás zřejmě příliš nebáli, ale stejně tak nám ještě ani nedůvěřovali. Bude to chtít čas.

Tito vlci se rádi zdržovali na ledovci zamrzlém v jednom fjordu blízko pobřeží. Jedné bouřlivé noci jsem se na tomto ledovci byl podívat.

Slunce už putovalo po obloze v elipsách, odsouzené svítit nepřetržitě další čtyři měsíce. Této noci byly jeho paprsky příjemnou úlevou v mrazivém vzdu­chu. Sotva jsem obešel rozeklaný roh obřího kusu ledu, zahlédl jsem vlky kráčet podél jeho druhé strany. Rychle jsem se vrátil po své straně ledovce k místu, kde se měli brzy objevit a hodlal jsem si tam na ně počíhat.

Tituly podobného zaměření

CHRÁMOVÝ TYGR - Jim Corbett

Nejlepší lovec Indie Jim Corbett vypráví...

Naše cena 183 Kč

KRAJINA S VLKY - HONBA ZA PŘÍZRAKEM GÉVAUDANU

Vlčí mýty a legendy, chov vlků v zajetí.  

Naše cena 468 Kč

POSLEDNÁ PEVNOSŤ - E. Baláž, B. D'Amicis

Mimořádná kniha o tatranských medvědech.  

Naše cena 495 Kč