LIGA DESTILATÉRŮ A KURZY HLADOVĚNÍ - M. Badal

Více informací:

Nejznámější české kulinářské speciality.

podtitul: Labužnické putování po Čechách a Moravě

ilustrace: barevné fotografie

vazba: pevná bez přebalu

formát: 24x17 cm, 132 stran

rok vydání: 2008, vydání 1.

Anotace: Známý autor a gurmán nás zábavnou a přesto velmi zasvěcenou knihou zavádí mezi výdobytky české kuchyně. Od domácí zabíjačky, přes makové buchty, ivančický chřest, štramberské uši až po hořické trubičky a mnoho dalších specialit cestujeme celou naší zemí a zároveň rokem. Každé jídlo se přece hodí trochu do jiné roční doby. Ke každé kapitole alespoň jeden zajímavý recept.

Úryvek: Historie hořických trubiček se píše u nás od roku 1812. Po velkém vítězství u Slavkova (čti Austerlitz) v roce 1805 se císař Napoleon namlsal. Porazil rakouská vojska císaře Františka I., sbory ruského cara Alexandra I. A na kounickém zámku v Slavkově u Brna bylo podepsáno příměří mezi Francií a Rakouskem. Hořké sousto pro císaře Františka, sladké sousto pro Napoleona. Však také právě ve Slavkově napsal svůj proslulý rozkaz začínající slovy „Vojáci, jsem s vámi spokojen...“ Být pánem Evropy a vlastně celého světa se jevilo tak snadným. Po řadě vítězných bitev se Napoleon rozhodl dát si, když poobědval Evropu, jako zákusek Rusko. Ale znáte to – zima, širé pláně a ještě k tomu Rusové – to nemohlo dopadnout dobře. Zdecimovaná Napoleonova armáda se potácela domů přes naše území. Tu a tam zanechávala na venkovských hřbitůvcích mrtvé, tu a tam raněné, kteří už dalšího pochodu nebyli schopni. Jedním z nich byl I Napoleonův kuchař, dle legendy obdařený generálskou hodností. To dovedu pochopit. Za jídlo a pití by se měly udělovat řády a Nobelovy ceny, jakkoliv je jistě I taková teorie relativity svým způsobem užitečná. Nemocný kuchař se léčil v péči jisté vdovy z Hořic, paní Líčkové. Její péče musela být opravdu mimořádná, protože se nejen uzdravil, ale jako výraz vděčnosti naučil svoji ubytovatelku a pečovatelku péci oplatky. Daroval jí kulaté kleště, na které se nalilo těsto, ukázal jí, jak se oplatky stáčejí do trubiček a bylo postaráno o evropskou proslulost Hořic.

Pravá husí sezóna by měla vypuknout někdy před svatým Martinem, jehož svátek se slaví 11. listopadu. V té době totiž ta roztomilá žluťoučká housátka, známá z velikonočních pohlednic, vyspěla do kýženého tvaru čisťounké dobře živené husí dámy s jiskrným okem, bez známek stařecké tuhosti. O vztahu světce a hus bylo již popsáno drahně papíru, proto jen připomenu prozaický, ale krásný zvyk pečení svatomartinských hus. Byl totiž závěr církevního roku a také závěr zemědělských prací ve volném terénu, tedy chvíle, kdy děvečky a čeledínové končili své smluvní závazky u hospodáře. Krom sjednané mzdy dostali při sedlákově spokojenosti i prémii – dobře vykrmenou husu. Ledničky nebyly, a tak se s takovou krasavicí dalo dělat jediné – upéci ji. Však také další krmení by ji nesmírně prodražilo. Tuhle výsadu zimní výživy dostalo jen několik málo hus – matek rodu, které se za byt a stravu v zimě měly osvědčit jarní bohatou snůškou vajíček. Že k tomu potřebovaly i nějakého housera je nasnadě. Vybíjení hus na svatého Martina mělo možná i další efekty: bylo dostatek materiálu k draní peří o dlouhých zimních večerech a tudíž i dostatek peří do duchen.