GEOMANCIE A INTEGRÁLNÍ KULTURA - J. Zemánek,...

Více informací:

Sjednocení a posvěcení celého našeho světa.

podtitul: O novém vztahu k naší domovské planetě

edice: Nová éra

název originálu: Výběr textů z časopisu Hagia Chora

překlad: z němčiny přeložili Radomil Hradil, Julie Leitgebová, Helena Stejskalová a Jiří Zemánek

ilustrace: černobílé fotografdie a kresby

vazba: pevná s přebalem

formát: A5, 416 stran

rok vydání: 2008, vydání 1.

Anotace: Antologie textů z německého časopisu pro současnou geomancii a hlubinnou ekologii Hagia Chora (www.geomantie.net), dnes nejvýznamnějšího evropského geomantického fóra, si klade otázku: Co je to současná geomancie? Celkem jednadvacet textů od předních geomantů, umělců, filosofů i vědců představuje neobyčejně otevřenou i polemickou sebereflexi tohoto nově se formujícího holistického oboru, který se pohybuje na pomezí vědy, umění a spirituality (léčení); mapuje jeho moderní historii ve 20. století (Marco Bischof), představuje jeho filosofii (Reinhard Falter, Jochen Kirchhoff, Jutta Gruber) i širokou paletu osobních tvůrčích přístupů jednotlivých autorů (Paul Devereux, Nigel Pennick, Marko Pogačnik, Stefan Brönnle, Reinhard Falter, Ingeborg a Hartmuth Lüdelingovi, Siegfried Prumbach, Petr F. Strauss, Herman Prigann, Nanda Thekla Kolbeck, ad.).

Geomancie relativizuje distanci mezi "vnitřním" a "vnějším"; připomíná nám, že vědomí je základní atributem veškeré skutečnosti a znovu v nás probouzí kouzlo vzájemnosti, kouzlo živého oduševnělého světa, který k nám "promlouvá". Redaktoři časopisu Hagia Chora Johannes Heimrath a Lara Mallien zasadili současnou geomancii do širšího rámce nově vznikající integrální kultury; ukazují, že moderní geomancie už dávno není žádnou tajemnou esoterní naukou, ale otevřeným kreativním polem interdisciplinárních výzkumů, v němž můžeme rozvíjet nové formy celostního vnímání a zkoumání přírody a objevovat tak nové způsoby hluboké harmonizace našich aktivit s okolním životním prostředím. Současná geomancie znamená významný podnět pro probíhající diskuze o proměně paradigmatu a transformaci dnešní modernistické kultury. Představuje oblast, v níž se dnes můžeme prakticky učit novým způsobům integrálního vědomí: tomu, jak nahradit vládnoucí modernistickou "metodologii objektivity", více empatickou "metodologií účasti" (Henryk Skolimowski).

V závěrečném textu knihy naznačuje americký sociolog Paul H. Ray obrysy nové kultury, která se vynořuje z chaosu současných bezprecedentních změn. Ray se domnívá, že tato integrální kultura má šanci překlenout současné rozpory mezi modernismem a tradicionalismem, mezi vědou a spiritualitou, civilizací a přírodou a dospět k tvořivým řešením naléhavých výzev, před nimiž dnes stojíme.

Antologie je rovněž vybavena texty o jednotlivých autorech, adresářem geomantických škol a autorských dílen (zahraničních i domácích) a obsáhlou bibliografií. Editoři Jiří Zemánek, Lara Mallien, Johannes Heimrath.

Úryvek:

Politolog Robert Axelrod vypsal v roce 1979 soutěž mezi matematiky a systémovými teoretiky o nalezení počítačové hry s nejlepší strategií úspěchu. Nebyla v ní žádná omezení, proti sobě nastoupily programy složité, lstivé, podlé, vytříbené I duchaplné. Ty nejbezohlednější programy zaznamenaly hned na začátku velké zisky, ale žádný z programů se nevyrovnaly programu systémového teoretika a matematika Anatola Rapoporta z Toronta. Ten se prosadil proti všem. Přitom měl jen čtyři pravidla:

“Hraji otevřeně” (žádné falešné karty v rukávu, tzn. Žádná lest).

“Moje hra spočívá vždy na kooperaci” (spolupráce za účelem zisku obou stran, dnes by se řeklo synergie).

“Pokud mě chce někdo využít, protože hraji ,tak mile´,okamžitě mu to vrátím” (feedback neboli zpětná vazba).

“Nejsemvšak mstivý, už v dalším kole se moje hra opět vrací ke kooperaci. Jsem rychlý v odplácení a rychlý v odpouštění.”

Anatol Rapoport nevymyslel tato pravidla sám. Vycházejí z práce Jamese Lovelocka, výzkumníka, který zkoumal ekosystém Země a dospěl k závěru, že Země je živý organismus. Tři základní pravidla: otevřenost, kooperace a zpětná vazba nazval principem Gaii. Našel ho v komplexních regulačních kolobězích přírody. Země neboli Gaia nás učí, jaké hodnoty a jaký řád mají vyhlídky na trvalý úspěch. Není nutné, aby existovali utlačovaní a utlačovatelé, jinak by naše planeta nebyla mohla vytvořit onu rozmanitost a nebyla by už miliony let tím, čím je: rájem v dalekých prostorách kosmu.

Tyto tři ekologické principy považuji za základní hodnoty nové geomancie.

Marco Bischof

Znovuobjevení geomancie

/./

UFO a ley linie - geomantický revival v mládežnické kultuře doby hippies

Vlastní zrod moderní geomancie se odehrál na začátku 60. let v lůně kultury éry hippies. Toto klíčové období geomantické historie, v němž se objevily všechny impulsy důležité pro dnešní vývoj, představil Paul Screeton ve své knize Seekers of the Linear Vision (Průzkumníci lineární vize, 1993). Začátkem 60. let vstoupil na scénu nový druh "lovců ley linií" - už to nebyli staří podivínští badatelé-gentlemani, ale mladí lidé. Jedna brožura Tonyho Wedda (1919-1980) z roku 1961, v níž byly ley linie a pravěká stanoviště dány do souvislosti s výskytem UFO, přinesla nezbytnou inspiraci a motivaci k novému začátku geomantického hnutí. Téma UFO bylo pod pojmem "létající talíře" v kursu od roku 1947, kdy americký obchodník a pilot Kenneth Arnold poprvé informoval o setkáních s "neidentifikovanými létajícími objekty" - takový je význam anglické zkratky UFO (unidentified flying objects). Francouzský inženýr a parapsycholog Aimé Michel ve své knize Flying Saucers and the Straight Line Mystery (Létající talíře a tajemství rovné linie, 1958) tvrdí, že přímé čáry - nazval je "orthotenie" - získáme, když zakreslíme do mapy pozorování UFO během libovolné čtyřiadvacetihodinové periody. Nadšena touto souvislostí založila skupinka mladých lidí, mezi nimi Philip Heselton a Jimmy Goddard, v roce 1962 takzvaný Ley Hunters Club (Klub lovců ley linií) a usilovala o kontakt s několika málo dosud žijícími členy bývalého Straight Track Club. Watkinsův syn Allen byl jeho prvním předsedou a na první schůzi klubu pronesl přednášku o výzkumech svého otce. V dubnu roku 1965 byl založen časopis The Ley Hunter (Lovec ley linií), rozmnožovaný tenkrát ještě pomocí voskových matricí. Až do ukončení své činnosti na jaře roku 2000 byl na mezinárodní úrovni vůdčí publikací v oblasti geomancie. Ovšem teprve koncem 60. let se ve vzrušené atmosféře doby hippies stalo nakonec ze spikleneckého klubu široké hnutí "Mysterií Země" ("Earth-Mysteries").

John Michell a vizionářské pojetí geomancie

Ústřední roli při tom sehrál geometr, překladatel a spisovatel John Michell, laskavý člověk, současně excentrik klasického britského ražení s aristokratickým nádechem, soukromý učenec a neúnavný protagonista kontrakultury. Michell, narozený v roce 1933, chodil do školy v Etonu, studoval v Cambridge, kde získal absolutorium v moderních jazycích, a nakonec absolvoval vojenskou službu jako překladatel z ruštiny u Royal Navy. Vedle ley linií a geomancie se během svého života neustále zasazoval o tu či onu "spravedlivou věc", aniž bral přitom ohled na popularitu osob, kterých se to týkalo - patřilo k tomu například nasazení pro přítele, aktivistu hnutí Black Power Michaela Abdula Malika ("Michael X"), když měl být kvůli pochybnému obvinění z vraždy v Trinidadu oběšen, i proti soudnímu pronásledování homosexuálně orientovaného časopisu Gay News kvůli blasfemii. V roce 1970 založil Anti-Metrication Board (Radu proti metrické soustavě měření). Svůj boj proti zavedení metrické soustavy ve Velké Británii zdůvodňoval tím, že tato soustava vychází z nezdravé filosofie, jejíž sociální dopady jsou destruktivní, zatímco staré míry jako stopa a loket jsou sakrálního původu a vytvářejí spojení mezi člověkem a universem.

Michellova první publikace na téma geomancie vyšla v roce 1967 ve známém londýnském undergroundovém časopise International Times. Byl to klíčový rok v této době procitnutí vědomí mezi mladými lidmi v celé Evropě a Severní Americe, jež vedle zakoušení sexuální volnosti, drogových zkušeností a objevování východních náboženství a metod měnících lidské vědomí přinesla poprvé široké zpochybnění "moderního" materialistického obrazu světa. John Michell tehdy také zveřejnil svou první knihu Flying Saucer Vision (Vize letícího talíře), v níž navázal na podnět Tonyho Wedda. Téma UFO transformoval z oblasti vnějšího prostoru do oblasti prostoru vnitřního a pokusil se poprvé o syntézu různých přístupů. Kniha obsahuje napomenutí, které dodnes není překonáno: "Útěchy vágního mysticismu jsou nereálné." Během roku 1968 Michell dál rozvíjel své myšlenky, přednášel a publikoval články v alternativním tisku.

Nakonec v roce 1969 vyšla Michellova kniha The View over Atlantis (Pohled na Atlantidu), která měla údajně enormní vliv a stala se klasickou publikací geomancie. Její revidované a rozšířené nové vydání publikované v roce 1983 pod titulem The New View over Atlantis (Nový pohled na Atlantidu) jsem přeložil do němčiny a publikoval v roce 1984 pod názvem Die Geomantie von Atlantis (Geomancie Atlantidy) v nakladatelství Dianus-Trikont. Michell v ní v obsáhlé syntéze uvedl poprvé do souvislostí čínské feng-šuej, ley linie, snové stezky australských Aboriginců, evropský folklór, alchymistické myšlenky a staré měrné soustavy, a to vše vyložil na pozadí esoterických tradic jako pozůstatky globálního geomantického systému pradávné hypotetické "Atlantidy". Megalitická stavební díla i zemní stavby, které jsou roztroušeny po celém světě, byly podle Michella původně součástí celosvětového systému a sloužily pravěké technologii dávné civilizace, kterou řecký filosof Platón nazýval "Atlantis". Michell v knize shromáždil bezpočet poukazů z archeologie, astronomie, geologie, etnologie i národopisu, religionistiky i studia římských a řeckých klasiků o pravěké vědě, která podle jeho pojetí byla základem této "spirituální technologie". Důležité místo v tomto platónském konceptu zaujímají Michellovy studie o starých měrných soustavách, které se nacházejí i v pravěkých stavbách a jež podle něj ukazují na to, že konstruktérům těchto stavebních děl musela být známa velikost i kulovitá podoba Země. Jinou částí tradiční vědy, kterou se John Michell zabývá, je umění "gematrie". Gematrie spočívá na shodě mezi písmeny abecedy a čísly v jazycích, jako je arabština, hebrejština a starořečtina, a pomáhá odhalit symbolické shody a vztahy mezi různými slovy, respektive jimi označovanými předměty. V centru této pravěké vědy se podle Michella nacházelo poznání Země jako živé bytosti a pochopení nutnosti sladit nejvyšší zájmy lidské společnosti se zájmy živé Země. To se dělo "spirituální technologií", která pomocí mnoha duchovních, rituálních a hmotných metod dokázala kontrolovat subtilní toky sil v zemském povrchu a v jakési alchymické "svatbě" je sjednocovat se solárními a kosmickými silami. Tato spirituální technologie byla tím, co dnes nazýváme geomancií.

Zmíněná kniha učinila z Johna Michella ze dne na den kultovní postavu hnutí, které mělo být později nazváno New Age (Nový věk). Jeho vize začarované krajiny padla v době hippies na úrodnou půdu. Díky svému multidisciplinárnímu přístupu a své vizionářské syntéze se tato Michellova kniha stala inspirací v procesu, který v následujících dvou desetiletích učinil ze studia ley linií součást obsáhlejší oblasti geomancie a "Mysterií Země"; pod posledně jmenovaným označením pak asi od roku 1974 vešla geomancie ve známost v Anglii.

Svou roli důležitého inspirátora této zakladatelské fáze moderní geomancie podložil John Michell v následujících letech řadou dalších publikací. V City of Revelation (Město zjevení, 1972) pokračoval ve svém objevování různých aspektů tradiční vědy a v prohloubeném studiu některých témat uvedených v The View over Atlantis, jako jsou sakrální geometrie, numerologie a gematrie a Nový Jeruzalém. V knížce The Old Stones of Lands End (Staré kameny z konce Země) z následujícího roku informuje o jednom z prvních statistických výzkumů v oblasti ley linií, který provedl na základě přesného průzkumu tohoto fenoménu v Cornwallu v jihozápadní Anglii. Krátkým textem The Earth Spirit (Duch Země), publikovaném v roce 1975 Jill Purceovou ve vzorné edici "Art and Imagination", která obsahuje bohatě ilustrované uvedení do různých tematických komplexů lidské obraznosti (v roce 1981 byl tento text publikován též v německém vydání), pokračoval Michell v tematice započaté v The View over Atlantis. V A Little History of Astroarchaeology (Malá historie astroarcheologie, 1976) pak představil vývoj astroarcheologie od Williama Stukeleye v 18. století až k veřejnému uznání práce Alexandra Thoma archeologem Atkinsonem na začátku 70. let 20. století.

V roce 1977 publikoval John Michell spolu s Bobem Rickardem, pozdějším zakladatelem a vydavatelem časopisu Fortean Times, práci Phenomena - A Book of Wonders (Phenomena - kniha divů), rovněž finančně úspěšnou knihu o tématu, které je geomancii vzdáleno jen na první pohled. V tradici Charlese Forta (1874-1932) v ní autoři informují o faktech a pozorováních vytěsňovaných vědou, jež nazývají "zázraky, které se opakují": věci, které se dějí znovu a znovu, jsou dokumentovány v tisku a zčásti i ve vědeckých publikacích, a přesto dodnes zůstávají neobjasněné. Spektrum celkem osmapadesáti kategorií vzácných záhad naší skutečnosti (respektive lidského vnímání či představivosti), o nichž kniha pojednává, sahá od jezerních příšer, jako je Lochnesska a další vzácné bytosti jako surreyská puma, Yetiové a Bigfoots (jejichž existence je sice pochybná, ovšem vzhledem k opakovanému pozorování nikoli vyloučená), přes záhadné deště žab a různých neidentifikovaných látek, nevysvětlitelné zkameněliny, fenomény jako teleportace a levitace, spontánní sebevznícení a jiné mysteriozní případy úmrtí až k elektrizujícím lidem a kulovým bleskům. Tato kniha o "fenoménech nacházejících se někde mezi ,tvrdou realitou solidních objektů a psychologickou realitou snů" je zamýšlena jako "úvod do rozšířeného obrazu světa, který - protože spočívá na pozorovaných fenoménech a nikoli na teoriích - je úplnějším i více praktickým a uspokojivým způsobem pozorování skutečnosti než její fyzikální obraz, který nám nabízejí moderní vědy". V roce 1982 pak následovala další publikace Living Wonders (Živoucí divy) (v němčině vyšla v roce 1983 pod titulem Das rechnende Pferd von Elberfeld / Počítající kůň z Elberfeldu), v níž Michel popsal podobné kuriozity ze světa zvířat.

Kniha Simulacra - Faces and Figures in Nature (Simulacra - tváře a postavy v přírodě) z roku 1979, je fascinující studie o "přirozené funkci lidského vědomí vidět ve skalách, kamenech, stromech, oblacích, skvrnách vlhkosti na stěnách atd. tváře a postavy". Podle Michella odpovídá tomuto lidskému sklonu příslušná tendence v přírodě, v níž jsou znovu a znovu produkovány určité základní formy. Jak se můžeme dočíst i u Marie-Louise von Franz, mají příroda i lidský duch společné základní struktury - kdyby tomu tak nebylo a my bychom nemohli ve formách vnějšího světa znovu objevovat něco, co je nám důvěrně známé z našich vlastních vědomých či nevědomých představových, pocitových a myšlenkových světů, bylo by pro nás poznání asi zcela nemožné. Podle Platóna je veškeré poznávání rozpomínáním se (anamnesis).

Lidský sklon vidět všude tváře a smysluplné vzory je pro pochopení geomancie důležitý, jelikož základem všech metod je divinace. Jak jsem napsal ve své první knize Unsere Seele kann fliegen (Naše duše může létat, 1985; nové vydání v r. 2005), toto "vidění obličejů" hrálo u pravěkého člověka zřejmě ještě důležitější roli, než je tomu dnes u nás. Takové vnímání totiž archaickému člověku umožňovalo vidět neustále a všude tváře a postavy, čímž jeho okolní svět ožíval a získával snovou kvalitu. Na rozdíl od nás tehdejší člověk neusiloval o to, aby se uchránil před mnohoznačností a dospěl k jednoznačnosti. Tímto způsobem lze pochopit, že lidé megalitické kultury obličeje a jiné figury v podobě různých kreatur, které spatřovali v přirozených tvarech skal a menhirů, sice často umělými prostředky vyzvedávali, nikdy však takovým způsobem, aby z množství překrývajících se a do sebe navzájem přecházejících podob potlačovali jedny na úkor jiných. Mnohoznačnost měla být naopak zachována.

V knize Simulacra poukázal Michell též na stať francouzského básníka a vynálezce "divadla krutosti" Antonina Artauda z roku 1936 o jeho cestě za indiány z kmene Tarahumarů v Mexiku. Na této cestě Sierrou se Artaudovi zdálo, že pod vlivem střídajícího se dopadu světla se určité obrazy, které v krajině viděl, opakují a že jsou identické s esoterickými symboly všech světových náboženství. Byl přesvědčen, že to není náhoda, ale, že jde o bohy zamýšlené zjevení ve tvarech krajiny. Zdálo se mu, že v kraji Tarahumarů "objevil jeden z oněch citlivých bodů Země, kde život ukazuje svou nejpůvodnější manifestaci: řeč bohů, která se projevovala v krajině dlouho předtím, než se objevil člověk". A náhle mu došlo, že i rituály a tance Tarahumarů jsou výrazem téže řeči. Tam, kde ostatní spatřovali jen náhodný vzor skal a stínů, nedávající smysl, se pro Artauda ve skalách Sierry skrývaly symboly zapomenuté vědy; odhalovaly se ovšem pouze poetickému vnímání umělce, nikoli profánnímu duchu jeho moderních současníků, kteří ho brzy nato prohlásili za šíleného.

V roce 1980 vyšla v německém časopisu Scheidewege (Křižovatky) Michellova stať "Vorschlag für eine andere Denkart" (Návrh jiného způsobu myšlení), která ukazuje filosofická východiska jeho myšlení. Poukázal v ní na moc lidské představivosti formovat naši budoucnost. Podle Michella je to naše vlastní rozhodnutí, zda vytvářením destruktivního obrazu světa podporujeme jeho ničení, jak to v současnosti činí dominující mýtus, nebo zda si vytvoříme přírodní filosofii a humánní způsob uvažování o světě a našem vztahu k němu, jenž na něj bude mít skrze tento nový obraz světa pozitivní dopad. Proti newtonskému mýtu, který považuje svět za velký mechanismus, postavil Michell platónský mýtus světa jako živé bytosti a zdůraznil, že relevantnost obrazu světa je nutné poměřovat tím, jaké praktické dopady má na naše jednání. Přírodní věda podle něj nemůže rozhodovat o správnosti obrazu světa, neboť právě dominující obraz světa sám vytváří základ, z nějž přírodní věda nevědomě vychází. Z tohoto důvodu také experimenty vždy potvrzují příslušný obraz světa. Kdybychom svět viděli jako živou bytost, potvrdily by to i naše experimenty.

Záleží proto na naší svobodné volbě, zda budeme svět tvořit podle takového obrazu, který bude nejlépe odpovídat našim skutečným zájmům. V době, jejímž zájmem bylo vyvinout mechanické vynálezy, byla podle Michella představa mechanického universa na nějaký čas vyhovující. Dnes však musíme pochopit, že filosofie, která obhajuje pokračující plundrování Země, odporuje lidským zájmům, protože ohrožuje existenci samotné živé Země.

Podle Michella existuje jen jedna cesta, jak zahnat hrozivou vizi budoucnosti, v níž bude globální technokracie planetu vykořisťovat tak dlouho, dokud nebude zničena, a která se již nyní připravuje na to, že lidstvo (nebo přinejmenším několik vyvolených) evakuuje do umělého prostředí, buďto zde na Zemi nebo někde ve vesmíru. Tato cesta spočívá ve zničení zdroje moci, živené neustálým růstem této technokracie - a to tak, že budou zničeny mýty, které ji podporují, a proti nim postaven nový, zdravější obraz světa.

Takovýto alternativní obraz světa je obrazem rovnováhy, se snahou uchovávat a podporovat přirozenost, která nám byla dána, s jejími přírodními i spirituálními složkami, a člověka udržovat v kontaktu s životními silami universa. Jemu odpovídající společnost, jak to ukázal už Platón, by musela odrážet celistvost lidské povahy nejen v jejím inovantivním aspektu, ale i v aspektu tradicionalistickém, zakořeněném v zemi, a přispět tak ke zpomalení a humanizaci civilizace. K takovému obrazu světa patří samozřejmě také odpovídající věda, která musí být oproti současné vědě velmi odlišná, protože bude mít jiné cíle. Taková rovnovážná věda, jejímž účelem je vytvářet harmonické vztahy mezi lidmi a mezi lidskými aktivitami a světem, v němž žijeme, podle četných svědectví z různých kultur už kdysi existovala. Avšak pro své zcela odlišné cíle nebyla moderními učenci pochopena. Jejím cílem nebyl podle Michella pokrok, nýbrž kompenzace za ztrátu původního ideálního poměru mezi člověkem a přírodou, kompenzace za zánik "zlatého věku", této zatím nejmladší počáteční fáze naší civilizace, tedy za vyhnání z ráje. Čínské feng-šuej a geomancie obecně jsou podle něj příklady této tradiční vědy, jsou jedním z jejích nejlépe zachovaných reliktů, a proto ideálním pramenem pro její studium. Podle Johna Michella je tak geomancie, jak vypovídá titul jiné jeho stati, "vědou o ráji na zemi".

Svou vizi geomancie rozvinul John Michell v 90. letech v dalších dvou knihách. V Twelve-Tribe Nations and the Science of Enchanting the Landscape (Národy s dvanácti kmeny a věda začarovávání krajiny, 1991) zkoumal spolu s Christinou Rhone celosvětově rozšířenou tradici o společnostech s dvanácti kmeny, organizovaných podle kosmických vzorů a o jejich vztazích k sakrální geografii teritoria, v němž žily. Od antického Řecka přes Etrusky, starý Izrael, irské Kelty, starý Island až po Madagaskar, Gruzii, Střední Asii a Jižní moře se setkáváme s fenoménem kultických společenství (amphiktyonien), soustředěných kolem určité svatyně; jejich členění na dvanáct kmenů odráží dělení oblohy na dvanáct znamení zvěrokruhu ("nebeských domů"), stejně jako příslušné rozdělení jimi obývaného území. S tím byly spojené, jak to Michell a Rhone popisují, rituální, hudební, mytologické a astronomické praktiky, jimiž se tyto tradiční společnosti udržovaly v harmonii s kosmem i s krajinou, a krajinu tak "začarovávali".

V knize At the Centre of the World (Ve středu světa, 1994) pojednává nakonec John Michell o symbolice pólu a středu světa, jež je pro geomancii zcela fundamentální. Na základě výzkumu "světových center" například v kultuře starořecké, staroegyptské, keltské či nordické vypracovává geografická a symbolická kritéria pro určení takového centra. Ukazuje v ní geometrické a matematické principy tradiční vědy, která podle jeho pojetí byla základem těchto kritérií a v tradičním pohledu garantovala shodu kosmologie, společnosti, individuálního chování a krajiny, respektive sídliště.

Nigel Pennick a vykopávky starého vědění

Neméně významnou roli při tomto novém založení geomancie sehrál cambridgeský mikrobiolog a soukromý učenec Nigel Pennick. V rámci svého původního povolání mikrobiologa sepsal Pennick (až do zavření svého ústavu vládou Margaret Thatcher) dvacet šest publikací o mořských řasách a sám osm nových řas objevil. Jako badatel na poli geomancie získal zásluhy především pečlivou archivní prací a historickými rešeršemi různých geomantických témat, čímž značně přispěl ke vzniku a vývoji geomancie. Vyslídil nespočetné množství starých pramenů, které publikoval ve svém Institute for Geomantic Research (Institutu pro geomantické bádání, 1975-1983). K takovým publikacím patří vedle jeho vlastním nákladem vydávaných a rozmnožovaných časopisů Journal of Geomancy (Geomantický časopis, 1976-1978), později nazvaný Ancient Mysteries (Starověká mysteria, do roku 1981), The Templar (pět čísel, 1982-1983), The Symbol (Symbol, pět čísel, 1983-1984) a The Walrus - the Official Organ of the Nonmaterial World (Mrož - oficiální orgán nemateriálního světa, 1969-1982), mnoho dalších prací, které publikoval o různých oblastech geomancie vlastním nákladem, stejně jako bohatá knižní produkce. Bez jeho objevu německých pionýrů geomancie, které zpřístupnil v anglickém překladu a popsal ve své knize Hitlers Secret Science (Hitlerova tajná věda ,1981), bychom možná dodnes ani v Německu nevěděli nic o Leugeringovi, Heinschovi, Röhrigovi a Gerlachovi. Jeho kniha The Ancient Science of Geomancy (Starověká věda geomancie, 1979) se rovněž stala důležitým standardním dílem geomancie. I když je bohužel dávno rozebraná, je to dosud nejlepší souhrnné dílo k tomuto tématu, a to jak co do rozsahu popisovaných aspektů geomancie, tak svou bohatou dokumentací i vyváženým stanoviskem.

Neúnavnému badateli a autorovi Nigelu Pennickovi vděčíme za velký počet dalších, pro geomancii významných děl. V Sacred Geometry (Posvátná geometrie ) z roku 1980, zkoumal používání posvátné geometrie v náboženské architektuře od kamenných kruhů megalitické kultury až ke středověkým katedrálám, barokním kostelům a secesním stavbám ze začátku 20. století. V roce 1981 zveřejnil Hitlers Secret Science, jedno z prvních vylíčení nacistických aktivit v oblasti okultismu, radiestezie a geomancie. Od Pagan Prophecy and Play ( Pohanská proroctví a hry, 1984) přes Kleines Handbuch der angewandten Geomantie (Malá rukověť aplikované geomancie, 1985) až k Einst war uns die Erde heilig (Kdysi pro nás byla Země posvátná, 1986), Earth Harmony (Harmonie Země, 1987), Games of the Gods (Hry Bohů, 1988), Anima Loci (Duše místa, 1993), A History of Pagan Europe ( Historie pohanské Evropy, 1995) a Celtic Sacred Landscapes (Posvátné krajiny Keltů, 1996) stojí všechny za přečtení a jsou pro studium geomancie poučné.

Zemní mysteria: Geomancie se stává širokým hnutím

V 70. letech 20. století, v době vrcholného rozkvětu popmusic, látek rozšiřujících vědomí a nově objevených východních náboženství, se díky působení skupiny obzvlášť aktivních badatelů, k nimž vedle Michella a Pennicka patřili mimo jiné i Paul Devereux, Philip Heselton, Paul Screeton a Anthony Roberts, stalo z nově vzniklé geomancie ve Velké Británii široké hnutí Zemních mysterií (Earth-Mysteries), které je živé dodnes. Jeho ohniskem byl především časopis Ley Hunter (Lovec ley linií ) se svými každoročními "Ley Hunter Moots" ("Diskuse lovců ley linií"), na nichž se postupně v jednotlivých regionech Velké Británie setkávali geomantičtí nadšenci. Vzniklo mnoho regionálních geomantických skupin, zčásti s vlastními časopisy, které většinou neměly příliš dlouhý život. Na základě Michellových geomantických bádání se ústředním poutním místem tohoto hnutí stalo bývalé opatství Glastonbury v hrabství Somerset, které je nepříliš vzdálené od Stonehenge, s klášterními zříceninami, posvátnými prameny a zbytky věží na místě zvaném "Tor" (keltsky "hora"). Mnozí z jeho účastníků se v okolí Glastonbury usadili a od roku 1971 se zde také koná anglická obdoba slavného festivalu ve Woodstocku.89

Nové impulsy Paula Devereuxa: Geomancie se stává vědou

V 80. letech začala nová fáze v historii geomancie, která ji zavedla do dvou protikladných, zároveň však komplementárních směrů. Na jedné straně se v rámci hnutí New Age geomancie rozšířila do USA a na evropskou pevninu, současně se však začala stávat oblastí, kterou je třeba brát vědecky vážně, a tím se vymaňovat z ghetta kontrakultury. Co se týče posledně uvedené záležitosti, převzal v roce 1976 v osobě Paula Devereuxa redakci časopisu Ley Hunter geomantický badatel, který dal v 80. a 90. letech geomancii v tomto směru důležité nové impulsy. Devereux, původně umělec (docent umění), se dostal poprvé do kontaktu s ley liniemi a myšlenkami orthotenie (přímočarosti) v roce 1966 na jednom ze setkání příznivců časopisu Ley Hunter a od té doby se stal jedním z nejdůležitějších autorů na mezinárodní geomantické scéně. Dodnes vydal na tucet knižních publikací. Jeho přínos spočíval zprvu především v tom, že zavedl zdravou dávku kritického myšlení a ukázal, jak mohou být tvrzení a hypotézy v této oblasti ověřovány, aniž by bylo nutné zradit pravlastní intence geomancie. Vzhledem k tomu, že v ní ley linie zaujímaly natolik ústřední místo, pustil se nejprve do ověření jejich hypotézy.

Ke statistice ley linií

Představa ley linií svádí až příliš snadno k tomu, aby se člověk posadil k mapě s pravítkem a rýsoval do ní libovolné čáry, které pak ještě nazdařbůh protáhne přes celou Evropu. Podobný přístup byl a je dodnes v Německu kritizován u Jense Martina Möllera a některých dalších autorů. Rozhodující je ovšem přitom otázka, zda jsou ley linie náhodné čáry nebo zda jde o pozůstatky lineárně uspořádaných objektů, které byly záměrně vytvořeny pravěkými zeměměřiči. Již Watkins se pokusil tuto otázku zodpovědět za pomoci statistiky. Dospěl k závěru, že u padesáti pravěkých sídlišť daného území nemůže být považována za statisticky průkaznou linie, která spojuje pouze tři z nich.

Po prvním pokusu Roberta Furnesse (1965) prováděli pak další statistická šetření především Robert Forrest a Michael Behrend stejně jako Pat Gadsby a Chris Hutton-Squire (1976). Vycházejíce z těchto raných prací, sestavili Paul Devereux spolu s Ianem Thompsonem v letech 1977-1979 na základě vlastních intenzivních a systematických terénních výzkumů první inventuru jednačtyřiceti ley linií, kterou provedli na více než dvou stech dvaceti místech (tak jak ji Ley Hunters Club plánoval už v roce 1965, avšak nakonec nikdy nerealizoval). Publikovali ji v knize The Ley Hunters Companion (Průvodce lovce ley linií, 1979) s kartografickými snímky, fotografiemi a podrobnými popisy. Vyšetření tohoto materiálu dokázalo několik ley linií, které statisticky odolaly, nicméně většina z těch, jež byly "objeveny" většinou jen na základě studia map, se ukázaly jako čistě náhodné.

Nebezpečí, že se člověk nechá napálit náhodnou linií, je obzvlášť velké u map s měřítkem 1 : 50 000, jaké se k tomuto účelu v Anglii většinou používaly. Musíme si uvědomit, že čára tužkou na mapě v tomto měřítku představuje v reálné krajině koridor o šířce minimálně deset metrů. Dalším zdrojem nepřesnosti je to, že na mapě používané symboly pro pravěké monumenty (oficiální anglické kartografické zeměměřičské mapy udávají stanoviště menhirů, kamenných kruhů atd.) představují často mnohem větší areál, než skutečný monument zaujímá v krajině: symbol o velikosti 1 mm v průměru reprezentuje padesátimetrový průměr v terénu (měřítko 1 : 50 000) a některé z používaných symbolů představují plochu až sto metrů v průměru. Skupina přímočaře uspořádaných kartografických symbolů tak nepředstavuje linii, nýbrž úzký čtyřúhelník, koridor, jehož šíři nazývají Devereux a Thompson "šířkou ley linie".

Další aspekt se týká délky ley linií. Čím je hypotetická linie delší, tím vyšší je statistická pravděpodobnost, že se jedná o náhodnou linii. Proto se Devereux a Thompson ve své knize omezují na linie o délce v průměru jen deset mil. Pro takové omezení svědčí také to, že člověk dávnověku při geomantickém utváření krajiny patrně nevycházel za hranice teritoria, které důvěrně znal a jež považoval za svůj "svět", jenž u mnoha společností doby kamenné a bronzové patrně nedosahoval více než jednoho tuctu čtverečních kilometrů. Za těmito hranicemi začínala oblast, která už nebyla oblastí, kde jsme "my lidé", nýbrž která byla považována za jakýsi démonický svět toho "jiného" a ne-lidského.

Stav výzkumu ley linií na konci 80. let

V knize Lines on the Landscape (Čáry na mapě krajiny, 1989) pokračoval Devereux v ověřování hypotézy ley linií spolu s Nigelem Pennickem. Oba autoři dospěli k závěru, že argumenty starších kritiků ley linií - například že pravěcí lidé nebyli schopni zeměměřičství, že lineární seřazení staveb nebyla založena v prehistorické době, že staré cesty nebyly přímé a vůbec že představa lineárně uspořádaných míst je absurdní - jsou od pozdních 80. let vyvrácené. I námitky, které byly v té době předložené, se daly vyvrátit. Tak se objevila například kritika, že linie na mapách nemohou souhlasit s liniemi v krajině, protože mapy jsou ploché, kdežto Země je zakřivená. Čistě teoreticky je to samozřejmě správné, avšak u drah o délce třiceti kilometrů irelevantní. Námitku, že ley linie většinou sestávají z míst různého historického stáří, vyvrací již známá praxe nových kultur a náboženství stavět na starších místech. Kromě toho jsou známé také linie, které nesestávají jen z chronologicky podobných míst - například několik Michellem zjištěných lineárních řad v Cornwallu.

Po prezentaci výsledků statistického ověřování ley linií v uplynulých letech Devereux a Pennick konstatovali, že je třeba ho hodnotit pozitivně, protože takzvané lovce ley linií donutilo, aby pracovali precizněji a kritičtěji. Podle nich má však své hranice a nesmí být považováno za všelék. Podle obou badatelů stav tohoto výzkumu z roku 1989 ukazuje, že "ley hunting" jako seriózní výzkum začal teprve teď. Už nestačí kreslit tlusté čáry tužkou na mapách s malým měřítkem. Precizní práce s mapou v kombinaci s pečlivými rešeršemi v archivech a terénním výzkumem jsou nevyhnutelnými podmínkami pro akceptovatelný výzkum ley linií. Znakem toho, že po období počátečního odporu se výzkum ley linií dostává v rostoucí míře i do archeologie a etnologie, je skutečnost, že zatěžkaný pojem ley linie bývá často nahrazován vědečtějším označením "výzkum Alignments", tedy výzkum lineárních řad. Podle Devereuxa a Pennicka se tato oblast bádání stává pro pochopení pravěkých krajin v každém případě faktorem, který už nelze ignorovat. /./