DŽÁTAKY

Více informací:

Buddha vypráví o svých minulých životech.

podtitul: Příběhy z minulých životů Buddhy

edice: Prameny buddhismu

název originálu: The Jataka

překlad: z angličtiny přeložil Dušan Zbavitel

ilustrace: černobílé fotografie

vazba: pevná s přebalem

formát: A5, 406 stran

rok vydání: 2007, vydání 2. rozšířené

Anotace: V kanonických buddhistických sbírkách textů mají poněkud svérázné místo i džátaky, příběhy, které měl Buddha vyprávět o svých minulých životech, kdy byl ještě Bódhisattou. Svou poetickou formou jsou tyto legendy, anekdoty a morální paraboly skvělým příkladem populární formy théravádového buddhismu, kdy jednotlivé aspekty základních teorií jsou vykládány jednoduchou a srozumitelnou formou. Svými náměty i formou zpracování se džátaky podobají svým hinduistickým protějškům, vyprávěním ze známých sbírek Paňčatantra či Hitópadéša. Svým obsahem i vlivem, který daleko přesáhl hranice Indie, patří buddhistické džátaky k základním dílům světového písemnictví. Podle anglického indologa T. W. Rhys Davidse představují "nejspolehlivější, nejkompletnější a nejstarší kolekci folklóru, jaká je dnes na světě k dispozici".

V tomto druhém, na dvojnásobek rozšířeném vydání, předkládáme čtenářům padesát nejzajímavější ukázek z obsáhlého pálijského díla, které nepochybně patří k základním dílům světového písemnictví.

Úryvek: Příběh 10

O asketovi, který dosáhl štěstí

Kdysi v minulosti, když ve Váránasí vládl Brahmadatta, narodil se Bódhisatta jako bohatý severský bráhman. Vida nebezpečnost touhy a přednosti odříkání, zanechal tužeb, odešel do Himálaje, vedl tam život poustevníka a dosáhl osmi dokonalostí. Jeho družinou se stalo pět set asketů.

V době dešťů odešel, doprovázen zástupem asketů, z Himálaje a putoval, vyžebrávaje si jídlo ve vesnicích a městečkách, až dorazil do Váránasí, uchýlil se pod ochranu krále a bydlil v královském parku. Tam žil po čtyři měsíce doby dešťů a pak požádal krále, aby směl odejít. Král ho prosil: "Jsi už, pane, stár, co bys dělal v Himálaji? Pošli do Himálaje své učedníky a žij tady!" Bódhisatta tedy svěřil pět set asketů nejstaršímu učedníkovi se slovy: "Jdi a žij s nimi v Himálaji, já zůstanu tady." Takto je propustil a zůstal tam.

Onen jeho nejstarší učedník byl kdysi králem, ale opustil veliké království, odešel do bezdomoví, vykonal příslušné obřady a získal osm dokonalostí. Žil s askety v Himálaji, ale jednoho dne zatoužil spatřit svého učitele, zavolal si ony askety a pravil jim: "Žijte tu spokojeně, já půjdu pozdravit učitele a potom se vrátím." Nato šel za učitelem, pozdravil ho, prokázal mu úctu, roztáhl si v jeho blízkosti rohož a ulehl na ni.

Právě v té době si řekl král, že navštíví asketu, šel do parku, pozdravil a usedl opodál. Asketa učedník při spatření krále nevstal, zůstal ležet a jen slastně vzdychal: "Jaké štěstí! Jaké štěstí!" Král, nespokojený s tím, že asketa při jeho příchodu nevstal, řekl Bódhisattovi: "Pane, tento asketa se jistě pořádně najedl, že si tu tak spokojeně leží a jenom vzdychá." "Velekráli, tento asketa byl kdysi králem jako ty. Vzdychá nad blažeností poustevnického života a blažeností meditací, protože si říká, že dokud žil světským životem a dokud si užíval královské slávy, ochraňován mnoha ozbrojenci, nikdy takové štěstí nezakusil." A aby poučil krále ve věci víry, přednesl Bódhisatta tuto sloku:

"Koho není třeba chránit a nemusí chránit jiné,

ten si, králi, žije šťastně, prost veškerých tužeb."

Když král vyslechl toto zbožné ponaučení, s uspokojenou myslí pozdravil a odešel do svého příbytku. I učedník pozdravil učitele a vrátil se do Himálaje. Bódhisatta tam pak zůstal, neustávaje v meditacích, a když zemřel, narodil se znovu v Brahmově nebi.

Příběh 46

Jak ani ochota nemusí být k užitku

Kdysi v minulosti, když ve Váránasí vládl Brahmadatta, byly ve městě vyhlášeny oslavy nového měsíce. Jakmile uslyšeli zvuky bubnů ohlašující oslavy, vyšli všichni měšťané ven, aby se jich zúčastnili.

V královské zahradě žilo tehdy mnoho opic. Tamní zahradník si pomyslel: "Ve městě vyhlásili oslavy. Řeknu opicím, aby zalévaly místo mne, a půjdu na oslavy." I zavolal si jejich vůdce a pravil mu: "Příteli náčelníku opic, tahle zahrada je velmi prospěšná i pro vás - živíte se jejími květy, plody a listím. Ve městě vyhlásili oslavy, půjdu se tam pobavit, a než se vrátím, mohli byste v této zahradě zalít mladé stromky." "Dobrá, zalejeme je." "Jenom buďte opatrní," napomenul ho zahradník, předal mu kožené měchy a dřevěná vědra k zalévání a odešel.

Opice vzaly měchy i vědra a zalévaly mladé stromky. Opičí vůdce jim řekl: "Opice, je třeba šetřit vodou. Než stromky zalejete, všechny je vytrhněte, prohlídněte si jejich kořeny a tam, kde sahají hluboko do země, nalejte hodně vody a ke stromkům s kratšími kořeny málo, abychom s vodou vystačili." Opice s tím souhlasily a také to tak provedly. V onom čase viděl jakýsi moudrý muž, co opice tropí v královských zahradách, a pravil jim: "Opice, proč vždycky vytrhnete každý stromek a teprve potom jej zalejete?" Odvětily mu, že jim to poradil jejich vůdce. Když to muž slyšel, povzdychl si: "Běda, pošetilí a hloupí si myslí, že jednají správně, a působí škodu!" Zamyslel se pak a přednesl tyto verše:

"Ten, kdo neví, co je správné, poslušností neprospěje,

jak ochotný opičák, jenž nepostihl smysl rady."

Takto pohaněl moudrý muž touto slokou vůdce opičího stáda a odešel se svým doprovodem ze zahrady.

Příběh 48

Jak kouzlo zahubilo mnoho životů

Kdysi v minulosti, když ve Váránasí kraloval Brahmadatta, znal jeden bráhman jménem Védabbha v jisté vesnici kouzlo. To kouzlo prý bylo veliké a vzácné. Když to kouzlo při vhodném seskupení hvězd pronesl a vzhlédl k nebi, zapršel z oblohy déšť sedmera drahokamů. Bódhisatta tehdy vstoupil k onomu bráhmanovi do učení. Jednoho dne pak bráhman s Bódhisattou opustili z jakési příčiny vesnici a odešli do čédijského království. Na cestě na jednom lesnatém místě přepadávalo pocestné pět set loupežníků zvaných posílatelé. Ti se zmocnili Bódhisatty i bráhmana Védabbhy. Proč že se jim říkalo posílatelé? Když prý lapili dva lidi, poslali jednoho z nich, aby přinesl peníze; proto se jim říkalo posílatelé. Když chytili otce se synem, pravili otci: "Až nám přineseš peníze, můžeš si syna odvést." Když takto chytili matku s dcerou, propustili matku, když chytili staršího bratra s mladším, propustili toho staršího, a když chytili učitele se žákem, pustili žáka.

Oni pak v té době zadrželi bráhmana Védabbhu a Bódhisattu pustili. Bódhisatta se poklonil učiteli a řekl mu: "Za den či dva se vrátím a vy se nebojte, ale jednejte podle mé rady: Dnes bude seskupení hvězd vhodné pro déšť drahokamů, vy však nenechte napršet bohatství, protože nemůžete snést útrapy; necháte-li je napršet, propadnete zkáze i vy i těchto pět set lupičů." Takto poučil učitele a šel pro peníze.

Když zapadlo slunce, lupiči svázali bráhmana a ulehli. Právě v té chvíli vyšel na východě měsíc v úplňku. Bráhman pohlédl na hvězdy a pomyslel si: "Nadešlo seskupení hvězd příznivé pro déšť drahokamů; proč mám zakoušet útrapy? Pronesu kouzlo, nechám napršet drahokamy, dám poklad lupičům a klidně si odejdu." I řekl lupičům: "Hej, loupežníci, proč mě zadržujete?" "Pro peníze." "Jestliže vám jde o peníze, rychle mi uvolněte pouta, nechte mě omýt si hlavu, obléci čistý šat, pomazat se voňavkami a ozdobit se květy." Když lupiči vyslechli jeho slova, učinili tak. Bráhman poznal vhodné seskupení hvězd, pronesl mantru a vzhlédl k nebi. Ihned spadly z nebe drahokamy. Lupiči to bohatství posbírali, udělali si ze svrchního oděvu uzel a uložili poklad do něho. Bráhman pak šel za nimi.

Ty lupiče však chytilo pět set jiných lupičů. "Proč jste nás zadrželi?" "Pro peníze." "Jde-li vám o peníze, chyťte si toho bráhmana. Když ten pohlédne k nebi, naprší bohatství; i nám je tak dal." Lupiči pak propustili první loupežníky a chytili bráhmana: "Dej bohatství i nám!" Bráhman jim řekl: "Dal bych vám bohatství, ale spojení hvězd vhodné pro déšť drahokamů nastane zase až za rok; počkáte-li si na bohatství, nechám vám je pak napršet." Loupežníci se rozhněvali: "Hej, ty ničemný bráhmane, jiným jsi nechal napršet bohatství ihned a my máme rok čekat?" Nato rozsekli bráhmana ostrým mečem na dva kusy, nechali ho tam ležet, rychle pronásledovali první lupiče a bojovali s nimi, až je všechny pobili; potom sebrali poklad, rozdělili se na dva tábory, znovu spolu navzájem bojovali, až bylo zabito půl třetí stovky mužů, a zápasili tak dlouho, dokud nezbyli jenom dva. Takto zahynulo tisíc mužů.

Oba muži pak nějakým způsobem vzali ten poklad, schovali jej na skrytém místě v blízkosti jedné vsi a jeden z nich se tam posadil s mečem, aby jej hlídal, zatímco druhý odešel do vesnice a vzal s sebou zrní, aby tam nechal pro oba uvařit rýži. A protože kořenem záhuby je chtivost, pomyslel si onen sedící u pokladu: "Až tamten přijde, rozdělí se poklad na dvě poloviny. Co kdybych ho po příchodu udeřil mečem a zabil?" I vytasil meč z pochvy a seděl, vyhlížeje jeho návrat.

Také druhý si pomyslel: "Ten poklad bude rozdělen na dvě poloviny - co kdybych hodil do rýže jed, nakrmil s ní toho muže, připravil ho o život a poklad si vzal sám?" Nato z připravené rýže sám pojedl, do zbytku hodil jed a s ním tam přišel. Sotva mu odevzdal rýži, ten druhý ho rozsekl mečem na dva kusy, schoval ho na skrytém místě, snědl rýži a sám také zahynul. Takto propadli kvůli pokladu všichni záhubě.

Za jeden či dva dny se vrátil zpět Bódhisatta s penězi. Když na onom místě neuviděl svého učitele, ale spatřil rozsypané drahokamy, řekl si: "Nejednal podle mých slov, nechal napršet poklad a všichni asi propadli záhubě." I vydal se po velké cestě. Když tak šel, spatřil na cestě učitele rozseknutého na dva kusy, pomyslel si, že nejednal podle jeho slov a zemřel, nasbíral dříví, postavil pohřební hranici, spálil na ní učitele, uctil ho lesními květy, a když šel dál, zjistil, že přišlo o život půl třetího sta lupičů, až postupně zůstali naživu jenom dva. Tu si řekl: "Kromě těchto dvou propadlo záhubě tisíc mužů - zůstali jenom dva lupiči, ale ani ti se asi nedokázali zachránit - kam šli?"

Pokračoval v cestě, uviděl stezku, po níž vstoupili s pokladem do husté džungle. Jda po ní spatřil hromádku drahokamů zavázanou do uzlu a uviděl jednoho mrtvého muže s nádobou rozsypané rýže. Zauvažoval: "Jak se to stalo?" I zjistil všechno, a když hledal, kde může být ten poslední člověk, našel ho zabitého na skrytém místě a řekl si: "Náš učitel nejednal podle mých slov, svým vlastním nerozumem se i sám připravil o život, i tisíc mužů propadlo záhubě; ti, kdo špatnými prostředky bez dostatečného důvodu usilují o svůj vzestup, propadnou věru veliké záhubě jako náš učitel. Nato pronesl tuto sloku:

"Zhyne, kdo prostředkem špatným snaží se majetek získat.

Čédijští zabili mistra - sami též o život přišli."

A tak pravil Bódhisatta: "Tak jako náš učitel vynaložil námahu v nepravý čas, nechal napršet poklad, sám sebe tím zahubil a ještě připravil zkázu jiným, právě tak každý, kdo bude usilovat o majetek nesprávnými prostředky, sám sebe docela zahubí a ještě připraví zkázu jiným."

Těmito verši vykládajícími pravdu rozezvučel les, zatímco bohyně s ním vyjadřovaly souhlas, s oním pokladem se vrátil domů, dával dary a sbíral i jiné zásluhy a po uplynutí života odešel po nebeské cestě.

Příběh 96

Jak se stal Bódhisatta králem

Kdysi v minulosti, když ve Váránasí vládl Brahmadatta, narodil se Bódhisatta jako nejmladší ze sta synů tohoto krále a v příslušném čase dosáhl dospělosti. V té době přicházeli za pohoštěním do královského paláce paččékabuddhové. Bódhisatta je vždy obsluhoval.

Jednoho dne si pomyslel: "Mám hodně bratrů. Pozoruji, že v tomto městě asi královskou vládu nezdědím." I napadlo mu, že by to mohl zjistit dotazem u paččékabuddhů, a když nazítří přišli, přecedil jim vodu do obřadního džbánu, umyl jim nohy, pomazal je mastmi, předložil jim jídlo, a když se posadili, pozdravil je, usedl stranou a zeptal se jich na to.

Oni mu pak odpověděli: "Princi, v tomto městě královskou vládu nezískáš, ale dva tisíce jódžan odtud je v gandhárské říši město Takšašila - dokážeš-li tam dojít, už sedmého dne se tam staneš králem. V cestě však brání překážka v podobě velikého lesa, a kdo se chce tomu lesu vyhnout, musí jít cestou dlouhou sto jódžan, zatímco pro toho, kdo jde přímo, je to jen padesát. Tomu lesu se říká Nelidská pustina protože tam podél cesty démonky vždycky vykouzlí obce a domy, připraví si vzácné lože s baldachýnem posázeným nahoře zlatými hvězdami, přehodí přes ně pestrobarevné přehozy, zkrášlí se božskými šperky, usednou v těch domech a lákají kolemjdoucí muže sladkými slovy: "Vypadáte unaveně - pojďte sem, posaďte se, napijte se a pak půjdete dál", Takto je pozvou, nabídnou jim sedátka, svedou je svými půvaby k milostným hrám, uvrhnou je do hříchu tím, že se s nimi pomilují, sežerou je, až krev tryská, a tak je zahubí. Toho, jehož vášní je krása, se zmocní krásou, kdo má rád zvuky, sladkým zpěvem písní, toho, jehož zálibou je čichání, božskými vůněmi, mlsného jídlem o různých nejlepších chutích a toho, jehož slabou stránkou je hmat, krásnými lůžky s rudě a růžově potaženými poduškami. Dokážeš-li dojít do Takšašily, ovládnuv své smysly, aniž se na ně podíváš, a zachováš si vládu nad sebou samým, sedmého dne tam získáš královský trůn."

Bódhisatta odvětil: "Staň se tak, vznešení páni! Jak bych mohl po vašem ponaučení na ně třeba jen pohlédnout?" Nato požádal paččékabuddhy o ochranný amulet, dostal do nich ochranný písek a ochrannou šňůru, pozdravil paččékabuddhy i rodiče, šel do svého příbytku a oznámil svým lidem: "Jdu do Takšašily, abych tam získal královskou moc. Vy zůstanete tady."

"Půjdeme také s tebou," řeklo mu pět mužů. "Ne, přátelé, nevezmu vás s sebou. Po cestě prý tam svádějí démonky muže podle toho, které smysly jsou jejich slabostí, a pak je s pomocí krásy a jiných prostředků chytají. Je to velmi nebezpečné, já si však důvěřuji a půjdu." "Když půjdeme s tebou, pane, i my se budeme ovládat - nech nás také jít!" "Pak se tedy mějte na pozoru!" napomenul je Bódhisatta a vydal se se všemi pěti na cestu.

Démonky vykouzlily město a všechno ostatní a čekaly. Muž, který nedokázal odolat kráse, pohlédl na démonky, byl jejich krásou okouzlen a trochu zaostal za ostatními. "Proč se opožďuješ?" zeptal se ho Bódhisatta. "Bolí mě nohy, pane, na chvilku se tu v domě posadím a potom půjdu dál." "Hleď, vždyť jsou to démonky - nesmíš po nich zatoužit." "Ať se stane, co se stane, já, pane, dál nemohu." "Však uvidíš!" pravil Bódhisatta a pokračoval s ostatními čtyřmi v cestě.

Onen muž, jehož slabostí byla krása, šel za démonkami. Ty se s ním pomilovaly a připravily ho tak o život, potom šly dopředu, vytvořily si další dům, posadily se v něm, hrály na různé nástroje a zpívaly. Tam se opozdil ten, který byl milovníkem hudby. I jeho sežraly, šly dopředu, naplnily voňavkami různého druhu nádoby a usedly s nimi v krámcích. Tam zůstal pozadu ten, jehož zálibou bylo čichání. Také jeho pozřely, pospíšily si kupředu, vykouzlily krámy s teplým jídlem, naplnily je božskými pokrmy nejlepších chutí a čekaly. Tam zůstal mlsný. Spolkly ho, šly dopředu, vytvořily božská lůžka a seděly na nich. Tam zůstal ten, jehož slabou stránkou byl hmat. I jeho spolkly.

Bódhisatta zůstal sám. Tu si řekla jedna démonka: "Ten je věru jako kámen! Sním ho a vrátím se zpátky." A šla pořád za Bódhisattou. Na konci lesa uviděli démonku drvoštěpové a jiní lidé a vyptávali se jí: "Čím je ti ten muž, co jde před tebou?" "Je to můj manžel, urození páni," odpověděla jim. "Hej, taková krásná, věnci květů podobná zlatá mladá žena opustila vlastní rodinu a s důvěrou v tebe tě následuje - proč ji necháváš unavovat se pospícháním za tebou a nejdeš s ní?" "Není to moje manželka, urození páni, je to démonka - sežrala už čtyři mé druhy." Ale démonka tvrdila: "Urození páni, z hněvu udělají muži z vlastních žen i démonky a strašidla."

Když šla dál, přičarovala si vzhled těhotné ženy a potom dokonce rodičky a následovala Bódhisattu s dítětem v náručí. Každý, kdo je viděl, se vyptával stejně jako ti předtím. Bódhisatta také odpovídal stále totéž, až dorazili do Takšašily. Tam nechala dítě zmizet a šla za ním sama.

Bódhisatta přišel k městské bráně a ubytoval se v jednom útulku pro pocestné. Dík jeho bódhisattovské síle nemohla vejít za ním, a tak zůstala nebesky krásná stát přede dveřmi. V té době se král Takšašily ubíral do parku, spatřil ji, byl jí okouzlen a poslal svého člověka, aby zjistil, zda ta žena má či nemá manžela. Posel k ní přistoupil a zeptal se jí na to. "Ano, urozený pane, můj choť sedí tady v útulku," odvětila. Bódhisatta však zvolal: "To není moje manželka, je to démonka - pozřela už čtyři mé lidi." Ona však odporovala: "Pane, když se muž rozzlobí, řekne o své ženě, co mu napadne." On je oba vyslechl a zpravil o tom krále.

Král prohlásil: "Majetek, který nemá pána, patří vládci." Nato přikázal, aby démonka nastoupila na slona, objel s ní celé město, vrátil se do paláce a nechal ji ubytovat v komnatě určené pro první královnu. Vykoupán a navoněn se po večeři odebral na královské lože. I démonka pojedla jídlo pro ni vhodné, ulehla s králem na královské lůžko, ale když se krále zmocnila touha po rozkoši, otočila se na bok a rozplakala se. "Proč pláčeš, drahá?" zeptal se jí král. "Pane, přivedl jsi mě, když jsi mě uviděl na ulici, a ve tvém domě je mnoho žen. Budu zmatena a jako zlomena, až mi řeknou: "Kdo zná tvého otce a matku nebo rodinu či původ? Král tě sebral někde na ulici." Kdybys mi dal panství a vládu nad celou říší, nikdo by mě nemohl ponižovat takovými řečmi."

"Drahá, pro obyvatele celé říše nejsem ničím, nejsem jejich pánem. Jsem pánem jenom nad těmi, kdo se vzbouří proti králi nebo dělají, co se dělat nesmí, a proto ti nemohu dát panství a vládu nad celou říší." "Nemůžeš-li mi tedy, pane, dát vládu nad říší nebo městem, dej mi alespoň moc nad těmi, kdo žijí v paláci."

Král, spoutaný její nadpřirozenou silou, nedokázal odmítnout její žádost a pravil: "Dobrá, má drahá, dávám ti moc nad obyvateli paláce - dělej si s nimi, co chceš." Ona se s tím spokojila, když král usnul, odebrala se do démonského města, přivedla s sebou démony, zbavila krále života, pozřela všechny jeho šlachy, kůži, maso i krev a nechala z něho jen kosti. Ostatní démoni začali od brány, sežrali všechny až po kohouty a psy a obrali je na kost.

Když lidé příštího dne viděli, že brána je zavřená, vyvrátili její křídla sekerami, vnikli dovnitř a zjistili, že celé obydlí je plné kostí. Tu řekli: "Pravdu věru hovořil onen muž, když řekl: Není to moje manželka, ale démonka. Král však nic nepoznal, udělal z ní v paláci svou choť, ona jistě přivolala démony, spolu s nimi všechny sežrala a zmizela."

Bódhisatta seděl zatím v útulku pro pocestné s ochranným amuletem na hlavě, s ochrannou šňůrou omotanou kolem těla a s mečem v ruce a čekal na východ slunce. Lidé vyčistili celý palác, zametli podlahy, pokropili je voňavkami, posypali květy, ozdobili stěny květinovými věnci, zapálili vonné tyčinky, potom uvili další věnce a dohodli se: "Ten muž, který tak ovládl své smysly, že se ani neohlédl po démonce, jež šla božsky krásná za ním, je veliký, pevný a obdařený moudrostí. Bude-li nám vládnout takový člověk, bude celá říše šťastná. Udělejme ho králem! "

Na tom se sjednotili všichni dvořané i měšťané, šli za Bódhisattou, řekli mu, že bude vládcem celé této říše, odvedli ho do města, pokryli ho spoustami drahokamů a vykropili na takšašilského krále. On pak spravedlivě vládl, vystříhal se čtvera zla a neporušuje deset královských zásad, dával dary a shromaž oval i jiné zásluhy, a když zemřel, narodil se znovu podle svých skutků.

Tituly podobného zaměření

BUDDHISTICKÝ SLOVNÍK - Nyanatiloka Thera

Nejpopulárnější učebnice buddhistických

Naše cena 232 Kč