HRÁLI JSME JAK ANDĚLÉ - Jiří Severin

Více informací:

Vývoj lidové hudby na Moravě až do dneška.

podtitul: Proměny lidové hudby v našem kraji

edice: Zlínský kraj

ilustrace: černobílé fotografie

vazba: pevná bez přebalu

formát: 24x17 cm, 152 stran

rok vydání: 2007, vadání 1.

Anotace: Autor se zamýšlí nad současnou podobou lidové hudby na velké části Moravy, od Hané, přes Horňácko, Zlínsko, Uherskohradišťsko až na Valašsko. Zároveň nám ale umožňuje nahlédnout do minulosti a zajímavě ukazuje, jak se měnily podoby lidové hudby, obsazení nástrojů v kapelách. V samostatné kapitole upozorňuje na světové úspěchy lidových kapel až za velkou louží. Autor hledí i do budoucna s opatrným optimismem. K optimismu ho mimo jiné vede citát Bohuslava Martinů: „Neznám nic silnějšího, než je moravská lidová píseň.“

Úryvek: Písně všelijak migrovaly a obtížně lze dohledat jejich původ. Dokládá to i Beethoven po horňácky Dušana Holého. Jeho paní, když jednou na klavír přehrávala Sechs leichte Variation über eine Schweitzer Lied, čili variace složené Beethovenem na švýcarské lidové písně, ohromena poznala, že hraje přece starou horňáckou Před naším je zahrádka. Ta písnička se podle Dušana Holého objevuje i ve Slezsku, Polsku, na Slovensku a jinde. Řekněte, odkud je ta pravá – z Velké, Bílovic nebo z Franštátu? Myslím si, že se to mohlo stát i takto: lidoví muzikanti hráli v nějaké zámecké kapele a motiv se jim tak zalíbil, že ho hráli po svém doma v hospodě. Nebo pan rechtor či učitel slyšel lidovou ve vsi a upravil ji pro místní kostelní sbor při harmoniu. Vzniky těchto krásných písní, jak po stránce textové, ale zejména pak hudební, a jejich putování jsou mnohem složitější, než si krúžkaři a souboráci dodnes uvědomují. Ono je to vcelku ale jedno, hlavně že ty písně žijí dál z generace na generaci, i když se často mění, jak čas postupuje, a taky záleží na tom, kdo je uchopí. Zda citlivý muzikant a milovník lidové kultury, nebo nějaký nenasytný kšeftman.

Kdysi po první světové válce žřil ve Spytihněvi (Spytinově) zámožný cikán Floriš. Měl nejméně 35 koní a dva domy, byl bohatý. Neuměl však číst ani psát. Občas se v neděli oblekl do svátečního, do náprsní kapsy si dal jedny hodinky a do boční dal další kapesní hodinky s těžkým řetězem. Určitě byly drahé. Procházel se jako páv po dědině a když potkal některého ze sousedů, vyndal cibuláky, přistrčil je sousedovi před nos a zeptal se: „Pantáto, kolik je hodin?“ Když se mu dostalo správné odpovědi, vyndal i druhé hodinky a pravil: „Aj na týchto?“ Měl však dobré srdce a nezapomínal na svůj kmen. Vždycky, když se v okolí objevili kočovníci, pomáhal jim dodávkou potravin. Slabost měl zejména pro cikánské muzikanty a jejich písničky. Byl takovým jejich malým sponzorem. Cikáni přinášeli do našich dědin své písně a i když se jich místní obyvatelé dosti stranili, písně se jim líbily a v obcích zůstaly.