MÝTY VE VZDĚLÁVÁNÍ - Jana Nováčková

Více informací:

Nešvary českého školství a jak se jich zbavit.

podtitul: O škodlivosti některých zaběhaných představ o učení, škole a výchově a cestách, jak je překonat

vazba: sešit

formát: 25x17 cm, 48 stran

rok vydání: 2008, vydání 4.

Anotace: Ve vzdělávání a výchově přežívá řada mýtů, které ve svém důsledku škodí dětem a celé společnosti. Učitelé, rodiče i veřejnost najdou v této publikaci argumenty, proč tradiční způsob výuky poškozuje rozumový, citový i morální vývoj dětí, a současně se seznámí s východisky pro změnu.

Úryvek:

Obsah

1. I ve vzdělávání přežívají mýty, které ve svém důsledku dětem škodí

2. Tvrzení, že by se děti neučily bez donucení, je většinou mylné

3. I nezáživná látka se dá zvládnout, pokud mají žáci vliv na způsob učení

4. Známky jsou pro kvalitu učení a vytváření zájmu o vzdělání škodlivé

5. Je rozumné, aby se všechny děti stejného věku učily ve škole úplně totéž?

6. Dobrý učitel by neměl být ve třídě hlavním hercem, ale režisérem

7. Vědomosti či rozvoj osobnosti není dilema - chce to však jinou školu

8. Učebnice nejsou pro kvalitní vzdělávání nepostradatelné

9. Doporučení učitelům: když nevíte, zeptejte se dětí

10. Kontrola k pěstování odpovědnosti nestačí

11. Výuka založená na odměnách a trestech má rizika

12. Ve stresu lze ze sebe vydat naučené, ale nelze se učit nové

13. Bezpečné klima ve třídě je nutnou podmínkou kvalitního učení

14. Známky a časná selekce dětí jsou velkou bolestí naší školy

15. Děti se učí zejména tím, čím žijí, doma i ve škole

16. Spolupráce znamená daleko více než soutěžení

17. Péče o rozvoj osobnosti žáka není něco navíc, je i prostředkem pro lepší učení

18. Počet dětí ve třídě není tak velkou překážkou, jak se běžně myslí

19. Spolupráce rodiny a školy by se neměla omezovat jenom na doučování

20. Odpor proti změně lze pochopit, ale i překonat

1. I ve vzdělávání přežívají mýty, které ve svém důsledku dětem škodí

Každý rok nastupuje pár tisíc prvňáčků do školy s očima rozzářenýma očekáváním dobrodružství poznávání. Pravda, mnozí z nich byli varováni staršími sourozenci (škola je otrava) nebo dospělými (to víš, teď už ti nastanou povinnosti). Nicméně zkušenost je nepřenosná, a tak varování nejsou brána vážně. U dětí předškolního věku nastává chvíle, kdy cítí, že jim už nestačí „jen si hrát“, a chtějí se „doopravdy učit“. Proto ta touha jít do školy, proto ta očekávání.

Proč ale tak mnoho z nich po pár týdnech ochladne, vstává do školy s nechutí nebo dokonce do školy chodit odmítá? Proč je s tím většina rodičů a učitelů smířena? Vzpomínám na výrok jednoho prvňáčka, který v polovině října, tedy asi po šesti týdnech docházky lapidárně shrnul své zkušenosti: „Mami, už jsem na to přišel: ve škole se nedá nic dělat!“

Většina rodičů i učitelů se snaží dětem školu ulehčit, dělají pro to vše, o čem myslí, že by mohlo pomoci: vysvětlují, utěšují, dávají různé odměny, snaží se o zpestření nejrůznějšího druhu. Tyto snahy se ale míjejí s podstatou problému. Jak výstižně říká Stephen Covey, mají žebřík opřený o nesprávnou zeď.

Tradiční škola poškozuje všechny děti

Negativní zkušenosti ze školy má většina dospělých (i když se s odstupem času zlehčují či vyprávějí jako humorné). Nejde však jen o zážitky strachu, nespravedlnosti, nudy. Daleko nebezpečnější jsou dlouhodobá poškození v oblasti návyků a postojů. Dá se říci, že tradiční škola poškozuje každé dítě bez výjimky, ovšem každé jinak. Za poškození považuji například nerozvinutí řady individuálních dispozic a schopností, snížení sebevědomí, vytvoření závislosti na autoritě, také malý rozvoj komunikačních dovedností a kritického myšlení, přijetí představy, že soutěžit a dokazovat druhým, že jsou horší než já, je správné, a že je to důležitější než spolupráce atd.

Nebezpečné je ale také snížení, u některých dětí až úplné ubití motivace k učení, degradace vzdělávání na sběr známek a později na získání „papíru“ o absolvování školy. V době, kdy se celoživotní vzdělávání včetně rekvalifikací stává nutností a samozřejmostí, snižuje tento postoj, získaný většinou již v prvních ročnících základní školy, naději na vlastní tvořivý rozvoj i plné adekvátní uplatnění v životě.

Většinou jsme si těchto problémů ve větší či menší míře vědomi. Jednou z překážek, které brání zlepšení vzdělávání, je způsob, jak se s nimi vnitřně vyrovnáváme. Nejčastější reakcí je jejich přijetí jako nutného zla, daně, kterou musíme za své vzdělání zaplatit. Prostě dál naivně věříme, že to jinak nejde. Chápeme, že učit se je potřebné, a neznáme jiný způsob, než jakým jsme kdysi prošli sami (jinak by tu školu snad už někdo změnil, ne?).

Dalším mechanismem je pak přímé popření škodlivosti: Podívejte se na mne, já jsem také chodil do školy a stal se ze mne snad špatný člověk? (Obdobným výrokem například je: Mne táta řezal denně a vidíte, nijak mi to neuškodilo!) Na to se samozřejmě špatně odpovídá (nemůžeme druhému dokazovat jeho „špatné stránky“, ale možná by stačil dotaz, zda dotyčný nechtěl být v něčem lepší či umět něco, co nepatří k jeho silným stránkám).

Oba postoje jsou stejně nebezpečné: zbavují nás odpovědnosti za trápení vlastních i jiných dětí ve škole, nenutí nás hledat nové informace, ani s daným stavem něco dělat.

V každé lidské činnosti přetrvává řada mýtů, tj. obecných představ o správnosti něčeho, ačkoliv současně existují ne­zvratné důkazy o jejich mylnosti. Rovněž výchova dětí a jejich vzdělávání jsou oblastmi, kam poznání proniká velmi obtížně. To, že v něco věří vět­šina, či je to dokonce oficiální či státní doktrínou, není dostatečným důkazem správnosti (vzpomeňme např. na upalování čarodějnic či víru, že Slunce se točí kolem Země).

Mýty týkající se školy by se daly charakteri­zovat následujícími výroky:

• Děti nemohou ve škole dělat jen to, co je baví.

• Známka je pro dítě odměnou, jako je mzda odměnou za práci dospělého.

• Všechny děti se musí učit totéž.

• Hlavní je, aby učitel uměl dobře vyložit látku a udržel si ve třídě disciplínu.

• Cílem vzdělávání je osvojení znalostí a dovedností.

• Učebnice jsou základem výuky.

• Dítě se musí naučit poslouchat.

• Odpovědnosti dítě naučíme tím, že jsme důslední a neustále je kontrolujeme.

• Odměny a tresty jsou důležitými prostředky výchovy a vzdělávání.

• Škola musí představovat pro dítě určitý stres: připravuje je tak nejlépe na život, kde ta­ké bude muset čelit stresu.

• Život je samá soutěž, proto se ve škole děti také musí učit obstát v soutěži.

• Ve škole by šlo ledacos změnit, kdyby bylo méně dětí ve třídách.

Špatná jsou už východiska

Předcházející řádky o tom, že tra­diční pojetí vzdělávání děti poško­zuje, pravděpodobně řadu lidi po­pudí, zejména asi učitele. Mám zkušenost, že podobné vývody cítí mnozí z nich osobně téměř jako obvinění, že oni sami dělají něco vědomě či dokonce záměrně špat­ně. Tak tomu samozřejmě není.

Znám řadu učitelů, kteří se snaží zmíněné dopady zmírnit laskavostí či bagatelizováním ne­úspěchů, vymýšlením zábavnějších způsobů, jak dětem přiblížit látku, které ještě pro svůj věk nemohou porozumět. Nejsou si ale často vědomi mylných východisek, na kterých škola stále setrvá­vá, často ani širších souvislostí (např. že tradiční frontální systém výuky, kdy nejvíc ve třídě mluví učitel, promeškává u dětí příležitost pro rozvoj řeči a komunikace).

Proto vznikla tato brožurka. Ve své původní podobě to byl seriál článků publikovaný na stránkách přílohy Lidových novin „Akademie“ od září 1998 do února 1999 se snahou nabourat některé z mýtů ve školství. A přesto, že mezitím uplynul určitý čas, nebylo nutno v podstatě nic měnit.

Tituly podobného zaměření

PROČ DĚTI NEPROSPÍVAJÍ - John Holt

Cenná inspirace pro učitele a všechny

Naše cena 176 Kč

SON-RISE: ZÁZRAK POKRAČUJE - B. N. Kaufman

Skutečný příběh vyléčení chlapce z

Naše cena 265 Kč

RESPEKTOVAT A BÝT RESPEKTOVÁN-P.Kopřiva,...

Úžasná kniha o cestě k samostatnosti dětí.

Naše cena 288 Kč