Premiéra divadelní hry Dcery Měděné ženy

V úterý 3. dubna 2012 došlo v prachatickém divadle k památné události. Amatérský soubor Dutam pod vedením charismatické Marcely Haspeklové nastudoval zhruba dvouhodinové divadelní představení inspirované stejnojmennou knihou. Nelehkého úkolu převést obtížnou látku na prkna, která znamenají svět, se ujala právě Marcela Haspeklová, která knihu zdramatizovala a představení režírovala. Přiznám se, že jako člověk, který knihu důvěrně zná, neb jsem ji mnohokrát četl ještě před samotným vydáním a několikrát i po tom, co jsem ji vydal, jsem si byl vědom mimořádné obtížnosti úkolu, který před celým souborem stál. Podaří se jim zachovat ducha knihy a zprostředkovat srozumitelnými prostředky složitý svět ženských indiánských mýtů z počátku času? Dokáže současný český divák pochopit odlišné kulturní zázemí, kde s rozumovým vnímáním prostě nemůže vystačit a musí tam zapojit srdce a intuici?
Výsledek mne ale mile překvapil. Myslím si, že se Marcele povedlo citlivě vypíchnout všechny podstatné momenty z knihy. Měl jsem určitě oproti běžnému divákovi výraznou výhodu v dokonalé znalosti textu, takže jsem si mohl vychutnávat každou nuanci. Byl jsem nadšený ze ztvárnění pohřební hranice, kdy různobarevné šátky rozvířené Měděnou ženou pro mne byly dokonalou imitací šlehajících plamenů. Velice jsem si užil provedení Sisiutla, které mělo požadovanou dramatičnost i určitou děsivost. Moc se mi líbilo, jak Jiří Pešek ztvárnil medvědici. Samostatnou kapitolou byla vynikající tanečnice Pavla Svobodová, jejíž výkon celou hru posunul výrazně dopředu. Skvělé bylo propojení herců s hudbou, kterou všichni provozovali vlastními silami. Housle, flétny, bubínky, didgeridoo a vlastní zpěv byly spolu s tancem další dimenzí, která diváky uchvacovala. Po skončení hry jsem si povídal s některými z těch, kteří knihu nečetli a i oni odcházeli spokojeni. Třebaže někdy nevěděli, co přesně se na jevišti odehrává, protože celé představení bylo vlastně mozaikou mýtů a legend a až v druhé půli pak sjednocené vypravěčkou-babičkou, atmosféra představení je pohltila.
To byl významný rozdíl oproti dojmům odborné poroty. Celá hra totiž završovala divadelní přehlídku Štít města Prachatice a po skončení představení dostali herci i režisérka „kapky“. Ne, že by nebylo co zlepšovat, ale bylo naprosto zřejmé, že odborná porota je na jiné vlně. Tam, kde já a mnoho dalších diváků jsme vnímali ducha hry a její poselství, které nás naplňovalo, poroty se to vnitřně nedotklo. Nejsem ale přesvědčen o tom, že to bylo chybou herců nebo režisérky. Každý jsme jiný, zaplať Bůh, a na každého působí daná chvíle jedinečně. Někoho to, co zažil zasáhne a někoho to nechá lhostejným.
Mne zdramatizované Dcery Měděné ženy zasáhly.    Ivo Stehlík, nakladatel