Tento web využívá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Nastavení cookies můžete změnit v nastavení vašeho prohlížeče.
       

ŠETŘÍME PŘÍRODU
Na balení knih pou-
žíváme kromě lepicí
pásky výhradně
recyklované materiály.
_______________________________

UŽITEČNÉ INFORMACE:
•Poštovné a výhody pro zákazníky
•Objednáváte na Slovensko?

•Chcete dostávat občasné zprávy o knižních novinkách?
•Chcete u nás nakupovat i jinak než přes internet?
__________________________________

MÁTE DOTAZY? VOLEJTE:
(+420) 723 143 299
_______________________________

DOPORUČUJEME:

 CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková

Historický román z doby posledních Rožmberků. Vypráví kulatá bába Anna, bylinářka a kuchařka.

Naše cena: 206 Kč

_____________________________________________

 KDE PENÍZE JSOU SLUŽEBNÍKEM, NIKOLIV PÁNEM - Naďa Johanisová

O alternativní, přírodě blízké ekonomice a příkladech, kde všude to už funguje.

Naše cena: 183 Kč

______________________________________________

 ŠMAJDOVINKY - Vladimír T. Gottwald

Veselé a vtipné vodnické pohádky o vodníku Šmajdovi z pera známého herce V. T. Gottwalda.

Naše cena: 118 Kč

________________________________________________

 YUKON QUEST - John Firth

1000 mil aljašskou divočinou se psím spřežením. Historie a průběh nejtěžšího závodu na světě.

Naše cena: 271 Kč

________________________________________________

 PROČ DĚTI NEPROSPÍVAJÍ - John Holt

Jaké příčiny mají strach, nejistota a nuda, které děti zažívají ve školách? Svého času americký bestseller.

Naše cena: 176 Kč

 


CHRÁMOVÝ TYGR - Jim Corbett

Nejlepší lovec Indie vypráví... Jim Corbett píše i o dramatických zážitcích prostě a s pokorou.

Naše cena: 183 Kč

Podporuje mojeID

Úvod »» CO BÁBY NEVĚDĚLY – Eva Marie Zitková


        

CO BÁBY NEVĚDĚLY – Eva Marie Zitková

3. díl (možno zakoupit také v sadě s 1. a 2. dílem, viz. níže)

img

 

Číslo produktu: č. 44 - ISBN 978-80-86913-15-5
Výrobce: Nakladatelství Stehlík
EAN kód: 9788086913155
Běžná cena 229 Kč
Naše cena bez DPH: 187 Kč
Naše cena s DPH (10 %):
206 Kč
Hlídací pes:
Hlídací pes

do košíku:
  ks  

Více informací:

Tuto knihu si můžete zakoupit také v sadě "Báby" s prvním dílem Báby v nepaměti a druhým dílem Co mi báby povídaly za zvýhodněnou cenu, více zde

_________________________________________________________________________________________________________

O knize:

Další vyprávění o osudech rodu Neyhauserů na pozadí třicetileté války.
_________________________________________________________________________________________________________

ilustrace: černobílé kresby a obálka Slávka Štrbová
vazba: pevná s přebalem
formát: 21x15 cm, 184 stran
rok vydání: 2014, vydání 1.
_________________________________________________________________________________________________________

Anotace: Osudy rodu Neyhauserů, tak barvitě popsané v románu Co mi báby povídaly, se dočkaly dalšího pokračování. V předchozím díle bába Anna a mnoho dalších postav knihy zahynulo, když Netolice zmasakrovalo císařské vojsko. Na pozadí všeobecného zmaru se ale život hlásí o svá práva a přeživší pohřbívají mrtvé, zastřešují ruiny domů a snaží se přečkat zimu...

Časovým skokem nás nová kniha posouvá o několik let dál. Celá Evropa se zmítá v osidlech třicetileté války. Ta se nevyhýbá ani Netolicím. Městem procházejí jednotky císařské armády, v lesích se schovávají zběhové a Netolice neuniknou ani nájezdu Švédů. Neyhauserové nejsou šlechtici. Jsou to sedláci, řezníci, obchodníci, porybní. Lidé bez zvláštních privilegií. S nimi poznáváme odvrácenou tvář války. Rabování žoldnéřů, kteří si berou bez ptaní, manévry vojsk na čerstvě osetých polích, znásilňování a zabíjení. Je třeba být neustále bdělý a když se blíží nebezpečí, popadnout děti a dobytek a utíkat do lesů. Vymýšlet skrýše, aby zůstalo uchráněno alespoň to málo, co ještě zůstalo. Ale přes to všechno se pořád rodí a vyrůstají děti, činorodí lidé pracují a zvelebují svoje domovy a snaží se i v tak nelehké době uchovat důstojnost a kvalitu života. Takovými lidmi jsou i hlavní postavy knihy, sedlák a primas Netolic Jan Neyhauser, jeho žena Růžena se sestrou Albínou, jejich děti i Eva ze Smědče. Nadějeplné i pro nás v dnešní době je, že láska si vždy najde svoji cestu...
_________________________________________________________________________________________________________

Profil autorky: Eva Marie Zitková se narodila roku 1940 v Praze. Po matce pochází z netolického rodu Neuhauserů, jako malá vyrůstala v prastarém Neyhauserovkém domě v Netolicích.Vystudovala psychologii v Brně a pracovala jako psycholog v psychiatrické léčebně v Kroměříži. V roce 1978 emigrovala do Britské Kolumbie, kde ve své praxi pokračovala až do odchodu do důchodu v roce 2005. Od roku 1989 se mohla vracet nejen do své vlasti, ale vrátila se i ke svojí lásce - historii 16. a 17. stoleti. Psaní o těchto tématech jí pomáhalo překlenout vzdálenost i pocity vykořenění a osamělosti. Kniha, kterou držíte v rukou, je pokračováním jejího prvního literárního díla Co mi báby povídaly. Poslední v trilogii potom je kniha Báby v nepaměti, která však obě druhé časově ještě předchází.
_________________________________________________________________________________________________________

Úryvky:

Co báby nevěděly

Vrata do velké síně domu byla dokořán otevřená a založená kamenem. Na dubové lavici seděly tři báby a bavily se pohledem na ulici, po které občas šel některý soused. Byla neděle ráno, kněz sloužil mši v polorozbořeném kostele Nanebevzetí Panny Marie a několik lidí přišlo do kostela ze všech koutů, kde přežívali zimu a pomalu stavěli obydlí spálená císařskými vojáky. Vlastně tam byly báby jen dvě. Růžena, která byla na statku doma, a Anežka z nedalekého domu Mollerů. Její dcera Mariana byla ještě mladá, sotva překročila dvacítku, ale byla vážná a zachumlaná do šátků se navenek moc nelišila od svojí matky a tety.

Po obědě Růžena nechala úklid stolu dětem a děvečce a byla ráda, že si může na lavici odpočinout. Poslední zima byla pro ni těžká, po mnoha porodech ztloustla a bolely ji nohy. Ani se jí moc nechtělo někam chodit, jen do kostela a na náměsti, když byly povolené trhy.

Stačilo jí, že za ní občas přišla Anežka a povídaly si. Nejvíc mluvily o tom, jak nakrmit hladovou rodinu, co ještě schovat před rabujícími hordami vojáků a nekonečnými dodávkami pro panský dvůr.

Od hrozného dne, kdy městečko vypálili a vyvraždili císařští kyrysníci, každý, kdo přežil, nesl v sobě strach a pokřivený pohled na život. Všechno směřovalo jen k tomu uniknout bolesti a smrti. Už mnoho let jim bylo kázáno v kostelech, aby se obraceli k Bohu, modlili se a dávali Bohu i panstvu co jim náleží.

Panstvo se měnilo. Už nepatřili králi, ale rodu Eggenberků. Zdálo se, že Eggenberkové s nimi cítí a snaží se Netolice chránit před neustálými postupy vojáků. Růženu to ale moc nezajímalo. Měla dobrého muže, nejlepšího hospodáře a konšela a jediné, o co se snažila, bylo dát mu to, co potřeboval.

Dostával vždycky nejlepší jídlo a jeho příkazy dětem byly zákonem. Růženě bude brzo třicet let a od svých patnácti byla skoro každý rok s dítětem. Jan si to tak přál, viděl, jak málo dětí zůstalo naživu kvůli válce a hladu. Někdy i sama vrchnost chtěla, aby se mladí lidé brali brzo a měli hodně dětí.

,,Potřebují nás na robotu, na polích není, kdo by sklízel,” vysvětloval Růženě Jan.

I dnes, chvíli po obědě, přišel do síně se džbánkem piva a hned odvedl Růženu, že jí musí ukázat na půdě, kam budou schovávat jídlo, když zase městem potáhnou hladoví žoldáci.

Anežka jí řekla, jen ať na tu půdu s Janem vyleze, že na ni tady s Mariankou počkají. Tušila správně, o co Janovi jde.

Růžena neochotně lezla po dřevěném žebříku za Janem a sotva byli kousek od vstupu, už jí zvedal sukni a rozvázal tkanice na svých pantalonech. Růžena se rezignovaně položila na široký trám a nechala Jana, aby se uspokojil. Byl cítit pivem a jak se blížil vyvrcholení, hekal nahlas tak, že ho dole museli slyšet.

,,Ale co,” pomyslela si Růžena, ,,aspoň se drží doma a neosahává každou děvečku.”

Jen kdyby to netrvalo tak dlouho, byl těžký a tlačil ji na hranu dřeva. Když ji konečně nechal, měla co dělat, aby se zvedla a srovnala sukně.

,,Počkej ještě chvíli, třeba bych mohl znova.”

Růžena jen zavrtěla hlavou a spěchala dolů za Anežkou. Vedle Anežky a Mariany tam teď seděla nejstarší bába v neyhauserovské rodině, Anežčina matka Marta.

,,Slyším, že tě Janík pěkně prohání, to asi budeš zase čekat a já myslela, že už zpomalil. Je to pravý Neyhauser, můj Václav byl taky takový.”

Marta se dobelhala do neyhauserovského domu, aby všem sdělila radostnou novinu, že do Netolic zavítá její syn Josef, který odešel před mnoha léty a byl teď na nové jezuitské koleji v Praze. Muselo mu být nejméně padesát let a Marta se denně modlila, aby ho ještě jednou mohla spatřit. Dnes po mši jí pan farář oznámil, že má zprávu z Prahy o příjezdu vzácné návštěvy a mezi kněžími má být i Josef, nyní bratr Crispinus.

Jan slyšel Martina slova, jak lezl dolů po žebříku, ale šel tiše a raději se síni vyhnul, vyšel na dvůr a šel dál do sadu. ...

 

V kuchyni už na Růženu čekaly rozpálené pláty, aby začala péct placky. Došla ještě do černé kuchyňky, kde v různých výklencích, zakrytých kameny, měla hliněné hrnky se sádlem a pod dřevěným příklopem na schodech do sklepa stály velké nádoby s mlékem, připravené ke stlučení másla.

Placky zavoněly domem a než Jan stačil sníst svoji misku polévky, už se u stolu objevili oba velcí synové a střapatá hlava Nány. Dvě malé dcery využily teplé houně a ještě dál spaly.

Tekla překvapila Růženu, když vyložila ze zástěry kopu vajec.

Kam na to chodíš děvče, snad ne i k Pazderovům,“ smál se Jan.

Naše slípky dobře nesou a já vím, kde je hledat, ani nekdákají, když jim vajíčka sbírám.“

Nalej nám všem čerstvého mléka, ale potom honem sněz svoji placku, aby ti ji někdo nesnědl první.“

Tekla kývla hlavou, ale neposadila se na lavici, sebrala svoji porci a vyběhla ven, jen aby se vrátila s mlékem a zase byla pryč.

Budeme muset pro Teklu najít jiné spaní, opravit zbořené stavení, co bývalo na konci dvora. Možná by se o ni některý mládenec začal zajímat, je tak šikovná a nebojí se práce,“ přemýšlel nahlas Jan.

To asi nepůjde, Tekla se mužských bojí, vyhýbá se všem,“ řekl mladší syn Jakub.

Ty toho tak víš o holkách,“ zpražil ho bratr Jiřík, který už měl svůj plán, jak se k Tekle přiblížit, jenom to nemohl nikomu říct. Věděl, že pod hadry, do kterých se Tekla balí, je moc hezká. Díval se na ni, když se šla s Nánou vloni v létě pozdě večer umýt k rybníčku.

Nána se taky ozvala: „Já vím, že se Tekla nikdy nevdá, má nás ráda a nikam by nešla.“

S tím přístavkem mi oba pomůžete, Tekla nebude pořád spát s krávou a kůzlaty,“ rozhodl Jan a vyšel ven, aby začal den na polích, kam na valníku musel rozvézt robotníky skoro ze všech chalup. …

 

Čtveřice kněží v černých hábitech a bílých kolárcích vyšla z kostela poslední. Anežka šla přímo k Josefovi: „Vítám tě domů, bratře!“

Kněz se na ni přísně podíval a neřekl nic, až když mu pan farář pošeptal, že Anežka je dcera jeho paní matky, udělal znamení kříže a dovolil, aby mu představila svoje dva syny. Anežka ještě stihla říct panu farářovi, že je všechny čekají na statku s obědem a rychle šla zpět na náměstí. Byla ráda, že s ní nebyl Vojtěch, mrzelo by ho to studené setkání, tak jako mrzelo jí. Vojtěch musel do Krumlova, kde se chystali otevřít knížecí pivovar a on jim mohl hodně poradit. Vařil podle starých receptů to nejlepši pivo ve městě.

Oběd proběhl docela jinak, než si to Marta a její rodina přála. Všechno bylo nachystané znamenitě, jídlo se povedlo, bylo dost pro každého, kdo přišel. Bylo dost židlí a místa, bylo dost pití i výborných koláčků, ale pan farář a hosté se obraceli jen na radního Jana a nekonečně děkovali Pánu Bohu za jídlo a za to, že město znovu našlo pravou katolickou víru.

Josef, který opravil matku i sestru, že jeho jméno je kněz Crispinus, seděl mezi ostatními kněžími na jedné straně stolu a Marta proti němu. Měla tak dost příležitosti si ho prohlížet, ale nevěděla, jestli ten cizí Crispinus má vůbec něco společného s jejím Josefem. Ani džbánky piva a poháry vína kněze nepřiblížily těm, co seděli kolem nich. Oběd skončil rychle zase velkým proslovem Crispina o Božích cestách a již byli ve velké síni. Marta se marně snažila Josefa přesvědčit, aby se ještě zastavil u ní v Mollerově domě. Spěchali zpátky do Lhenic.

Tam je nás třeba ještě víc než tady. Mnoho lidí se tam odvrátilo od pravé víry a potřebují naši modlitbu a pomoc.“

Karel se ale nedal odbýt. Přišel k Josefovi s pytlíčkem mincí a odvedl ho stranou: „Nevím, jestli si pamatuješ, ale vyrůstali jsme spolu, tak bych tě chtěl poprosit o modlitbu, protože po letech čekáme dítě a doufáme, že to bude syn. Pomoz nám svojí podporou.“

Kněz se podíval na podsaditého řezníka v trochu malém kabátci a sametových pantalonech a něco jako úsměv mu přešlo po tváři.

Budu se za vás modlit a jestli to bude kluk a dochováte ho, můžeš ho za čas poslat do naší pražské koleje na studia.“

Karel se hluboce uklonil a poděkoval.

To by tak naší rodině ještě chybělo, mít dalšího Crispina,“ řekl si v duchu. …

 

Za pár měsíců klidného života se změnily obě, Albína i Cila. Chodily čisté, vlasy zapletené pod čepci, Cila ve veselejších barvách a občas si i s trochou koketnosti oblékala haleny prozrazující její vyvinuté poprsí. Albína nikdy nezměnila tmavé barvy, nosila jenom černou, hnědou a hlavně šedivou, tu měla nejraději.

Kolik let je vlastně Cile? Neměla by tak vystavovat to, co má pod halenou,“ řekla Růžena.

Ale jen ji nech, já jsem ráda, že je z ní zase víc ženská. Navíc má co ukazovat, nemyslíš?“

Co o ní vlastně víš?“ vyzvídala Růžena.

Všechno, co je třeba vědět. Bude jí sedumnáct, je skromná a pracovitá. Nekrade, nelže a má dobré srdce.“ Potom se Albína odmlčela, ale za chvíli dodala: „Má taky naši krev, je to moje dcera.“

Růžena si musela sednout a nechala těsto v zadělávačce stát na stole.

No, snad abych ti nalila pohárek, ještě z toho překvapení pokazíš kvásek.“

A víš co, nalejeme si pohárek obě a nemysli si, že nemám radost, lepší mít doma rodinu, než cizí.“

Jan nebyl ani překvapený, tušil nebo věděl, že Albína chrání Cilu jako oko v hlavě, protože je její.

Lecos se taky po městě povídalo a tak se jednou, když byl s Albínou ve stáji sám, zeptal, kdo je otec Cily.

Proč? Je to důležité?“

No snad bychom měli Cile vystavit list, zanést její jméno do matriční knihy, aby se mohla vdát a patřila do naší obce.“

Tak dobře, tobě to řeknu, ale jen tobě. Ani Růženě nemůžu říct, proč jsem musela odejít z kovárny, když jsem tam zůstala s otcem sama. Sloužila jsem mu ve všem a on myslel, že za mnou může i do postele. Tak jsem odešla do Podeřišť do mlýna a to bylo ještě horší. Mlynář byl na mně hned první noc, co mě dovezl. Porodila jsem Cilu a on si jí ani moc nevšímal, hlavně, když mě zase mohl mít, kdy se mu zachtělo. Cila je asi jeho, ale najisto to nevím, možná, že jsem ji čekala už doma v kovárně.“

Jan přišel až těsně k Albíně, zvedl jí dlaní hlavu nahoru, aby jí viděl do očí.

Dobře, že jsi mně to řekla, zůstane to jenom mezi námi. Cilu zapíšu jako sirotka, narozenou v Podeřištích a ty že ses jí ujala a dala jsi jí svoje jméno. Je mi to líto, že ti bylo tak ublíženo. Patříš do mojí rodiny a pomůžeme tobě i Cile.“ …

 

… „Vojáci! Vojáci!“ křičel někdo pod okny a ozvalo se bušení na vrata. Všichni v domě se hrnuli do síně a Jan vyšel před dům. Dozvěděl se, že k Netolicům pochoduje několik setnin vojáků a je s nimi i hodně rejtarů. Jdou asi od Budějovic nebo až od Lince a jsou docela blízko.

Jan poslal Teklu, aby odvedla a ukryla co nejvíc zvířat, Cila má donést jejich lůžkoviny do domu, Růžena s Albínou mají schovat jídlo a mouku ve dvojitém stropě na půdě.

Vem tam taky stříbrné talíře a těch pár pohárků a zakryj to senem.“

Nána se postavila před otce: „Jak já, co mám dělat?“

Utíkej přes vrch k strýci Matějovi, jestli je tam s ním i náš Jakub, tak jim řekni, že tudy táhnou vojáci, ale už se domů nevracejte. Zůstaň tam přes noc. Teď utíkej, jak nejrychleji umíš.“

Nána se otci uklonila a už viděl jenom její rudé vlasy mizet přes zahradu. Stačil ještě dvakrát sejít do sklepa, potom zavřel sklep závorou a poslal ženy do kuchyně, abyočistily hodně zeleniny na polévku, kdyby se vojáci usadili právě tady a bylo je třeba krmit. Nikdo neměl už vycházet z domu a Jan jenom doufal, že se novina dostala i na pole, kde už začala sklizeň. Jejich starší syn tam byl také a Jan věděl, že vojáci mají nařízeno verbovat, koho najdou.

Vojsko, které táhlo přes města nebylo nepřátelské, císařova armáda měla vznešené poslání hájit katolickou víru před protestanty. Většina lidí ale už dávno zapomněla, že i tady v Českém království měli dříve svobodu vyznávat Pána Boha podle víry svých předků, tak jak to teď bylo v Sasku nebo dál v němekých městech a na severu v Dánsku a ve Švédsku. Jan o tom všem přemýšlel a když se ozvaly rány na vrata, šel pomalu otevřít okovanou závoru. Za pootevřenými vraty stáli dva oficíři a třetí jezdec na koni, kterého držel vojenský sluha.

Armáda Jeho Jasnosti císaře Ferdinanda II. prochází tvým městem. Nařizuje se, aby obyvatelé poskytli vojsku ubytování a stravu. Ty jsi místní radní, tak se postarej o rychlé dodržení příkazů.“

Jak je vám zajisté známo, naše město bylo zcela zničeno a vypáleno. Nemáme ani radní dům a tak jen obcházíme konšely a zprávy se šíří pomaleji. Ubytování bude také v nedostavěných domech a ne moc pohodlné,“ zkusil vyjednávat Jan, ale otevřel vrata, aby tři oficíři mohli vejít síní po schodech do velké světnice. …

 

Jan přinesl z kuchyně pivo a posadili se na lavici v síni. Bylo tam skoro tma, ale to Pavel jen přivítal.

Chtěl bych se oženit,“ nadechl se Pavel a pokračoval: „Vezmeme se s Marianou Mollerů.“

Janovi překvapení na chvíli vzalo řeč.

A Mariana o tom ví? To snad ani není možné, je o tolik starší a její otec jistě čeká na docela jinou svatbu pro svoji jedinou dceru… Jste spříznění z prvního kolene.“

To všechno víme a nečekám, že to bude snadné, ale oba jsme se rozhodli. Půjdete se mnou požádat o ni jejího otce?“

Radost mi to nedělá, ale jít s tebou musím, už kvůli tvojí matce, mám za tebe zodpovědnost.“

Mohl byste zítra navečer?“

Snad to navíc ještě nespěchá?“

To ne, víte, že bych se Mariany nedotkl. Všechno, o co musíme žádat, bude ale dlouho trvat, tak proto….“ …

 

Ráno bylo chladnější a Jan pomohl Evě naložit velkou cestovní brašnu, která patřila snad ještě jejímu muži.

Co tam vezete, snad se už nestěhujete na stálo?“ Jan se nestačil divit, jak Eva zvládla všechno nachystat a sama při tom vypadala odpočinutá a oblečená skoro jako paní, které znal z městských domů. Nemohl se na ni vynadívat. On sám nespal příliš dobře, budilo ho pokušení sejít dolů a vstoupit do světnice, kde spala. Neudělal to, ani sám nevěděl proč. Snad ho zadržel ten vrzající žebřík, který by asi probudil i sousedy.

Eva měla naspěch, vysvětlila mu, že se nechce loučit s dětmi, které se vždycky bojí, že se jim už nevrátí.

Nechci jim nic slibovat, když sama nevím…“

Ujížděli mokrou cestou přes louky, ze kterých v ostrém vycházejícím slunci rosa mizela před očima. Eva jela vepředu a vedla Jana jinou cestou, než znal. Vjeli do vysokého lesa.

Jedeme pod Vlčím kopcem, les hodně prořídl za posledních několik zim, když se tu točily vichřice. Naši měli povoleno odvézt padlé stromy, aby nemusela vrchnost posílat jiné dřevaře a za tu službu máme dost dřeva na mnoho let.“

Teprve za dlouhou dobu obtížné jízdy sjela Eva do údolí, kterým protékal potok a zastavila se u hluboké tůně.

Tady si můžeme odpočinout.“

Jan jí chtěl pomoci, ale sklouzla z koně a nepřipadalo mu, že je tak unavená jako on.

Určitě bych kolem našla spoustu borůvek a brusinek.“

Jan ji vzal pevně kolem pasu a přitiskl ji k sobě. ...

 


Naše tipy z nakladatelství Stehlík:

Y2EwY2FmZD
Hlídací pes
Watch DOG


Informovat na e-mail při změně:


       když cena klesne pod

        když produkt bude na skladě


Zadejte Váš e-mail: