OČIMA LÉKAŘE - Hynek Bartoš

O titulu:

Vztahy mezi tělem a duší ve starém Řecku.

podtitul: Studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše-tělo
vazba: brožovaná
formát: A5, 286 stran
rok vydání: 2006, vydání 1.

Anotace: Studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše - tělo. Pojmy duše a tělo, které jsou samozřejmou součástí našeho každodenního jazyka, zpravidla chápeme v jisté opozici. V extrémní podobě je tato opozice vnímána jako dualismus duše a těla, jehož kořeny jsou hledány již ve starém Řecku. Kniha se pokouší ukázat, že představa duše a těla jako protikladných, na sobě nezávislých principů, je jen krajní a pro antické Řecko poměrně netypickou verzí myšlenky rozlišující přirozenost člověka na duševní a tělesnou stránku. Nejstarší doklady takových úvah nacházíme v dílech řeckých lékařů, filosofů, řečníků a sofistů z pátého a začátku čtvrtého století př. n. l. Jejich společným tématem nejsou náboženské spekulace, jak bychom mohli předpokládat, nýbrž reflexe lidské přirozenosti v napětí mezi zdravím a nemocí. Tím se původně historická otázka ukazuje jako inspirativní i pro současnou diskusi o přirozenosti člověka na pomezí humanitních věd a lékařství.

Úryvek: ... Nejvýmluvnější obraz attických představ o vztahu živých a mrtvých a o pokrevních svazcích, které je nutné ctít a mstít, nacházíme v Aischylových Choéforoi. V celé tragédii se výraz psýché objeví pouze dvakrát, v jednom případě se mluví o duševním strádánía v případě druhém o silné citové vazbě. Vidíme tedy, že psýché zde již neoznačuje ani „život“, ani „ducha zesnulého“ jako u Homéra, ale že dostává nové „psychologické“ významy. Důležité pro nás nyní bude sledovat eschatologické představy, které nám Aischylos o Athénách poloviny pátého století prozrazuje a které se výrazně liší od představ homérských. Myšlenka vzájemné provázanosti světa živých a světa mrtvých je důležitým předpokladem k pochopení vývoje eschatologických představ, se kterými se setkáváme u Platóna a zlomkovitě u některých jeho předchůdců. ...

...

V minulé kapitole jsme se v pasáži z Hérodotových dějin setkali se zmínkou o tzv. svaté nemoci, kterou údajně trpěl Kambýsés „od narození“ (III. 33). Přibližně ze stejné doby se nám v hippokratovské sbírce dochoval spis zabývající se primárně příčinami, příznaky a léčbou „svaté nemoci“. Lékařský spis O svaté nemoci je tradičně počítán mezi nejstarší díla Hippokratovského korpusu, neboť pravděpodobně pochází z druhé poloviny 5. st. př. n. l. Jeho autor, který mohl být přibližně Hérodotovým současníkem, píše, že svatá nemoc je léčitelná stejně jako ostatní nemoci (II. 4-5) a že ji považuje za nemoc dědičnou (II. 7). Hlavní příčinu nemoci nachází v mozku (enkefalos /III. 1/), který je podle jeho názoru sídlem pozitivních (hédonai, eufrosynai, gelótes, paidiai/XIV. 1-2/) i negativních emocí (lýpai, aniai, dysfrosynai, klauthmoi/XIV. 3/).  ...