DIVOČINA JE NAŠE ŠANCE. S PAVLEM HUBENÝM O ŠUMAVĚ, VLCÍCH, LIDECH A PŘÍRODĚ – Radek Štěpánek

O titulu:

Rozhovor s ředitelem Národního parku Šumava o minulosti, současnosti a budoucnosti ochrany přírody a pojetí divočiny v národních parcích.
_________________________________________________________________________________________________________________

vazba: pevná s přebalem
formát: 20x12 cm, 256 stran
rok vydání: 2025, vydání 1.
______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Anotace:
Ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený se v ochraně přírody profesně pohybuje už od konce 80. let minulého století. Do horkého ředitelského křesla usedal v roce 2014 jako desátý v pořadí a vydržel v něm už déle než všichni jeho předchůdci. V komplexním rozhovoru s redaktorem a environmentalistou Radkem Štěpánkem přibližuje svůj pohled na minulost, současnost i budoucnost ochrany přírody nejen v našem největším národním parku, ale v celé České republice. Představuje se nejen jako zastánce divokosti a člověk, který je s přírodním prostředím niterně spjatý, ale i jako znalec místních poměrů. Z pozice insidera přitom komentuje i kontroverzní a ostře sledovaná témata jako je návrat vlků do naší přírody, snahy o vyhlášení Národního parku Křivoklátsko, developerské záměry na Lipensku nebo vysychání české krajiny.

Úryvek:
Pardon, že do toho skáču, ale měl jsem jednu knihu Eduarda Průši, která pojednávala o něčem podobném, myslím, že se jmenovala Pěstování lesů na typologických základech.

To je přesně ono. Když se podíváte do starších plánů péče, všude se s typologickými řadami pracuje a všude je na základě těchto úvah napsáno, co by na té které lokalitě mělo růst za les. Jsou to modely, ale kolikrát jsou naprosto šílené. Například v Boubínském pralese by podle nich mělo růst o 15 % méně smrku, než roste, v Milešickém pralese dokonce o 30 %. Přestože se jedná o pralesy, skladba lesa by tam tedy neměla být ničím ovlivněná. Na Šumavě je například mnoho míst, kde nerostou vůbec žádné buky, ale z typologických modelů vychází, že by se mělo jednat o čisté bučiny.

Co z toho plyne?

Tenhle model vytvořil strašlivou myšlenku, že na Šumavě rostou špatné lesy. Že jsou to všechno cizí smrky, které tu byly vysázené, a že je třeba je přeměnit. Ještě v plánu péče pro rok 2000 je napsáno, že smrku je 84 %, ale cílová hodnota má být 51 %.

Jak by se dalo něčeho takového dosáhnout?

Smrk by se musel vytěžit, ale protože se samozřejmě také přirozeně zmlazuje, bylo by nutné zřejmě všechno postříkat nějakým roundupem nebo nějak vysekat, zabránit tomu, aby mohl les znovu vyrůst.

To se ale nestalo.

Připadalo nám, že to nemůže být pravda, že se modely musejí mýlit. Potřebovali jsme proto získat přesnější informace a o šumavských lesích se toho dozvědět víc.

Jak jste informace sháněli?

Postupovali jsme vlastně na dvou kolejích. Jednak jsme se opírali o pylové analýzy z rašelinišť a jezer, na jejichž základě kolega Petr Kuneš zjistil asi před osmi lety, že mezi Roklanským jezerem a Prášilským jezerem smrk dominoval posledních devět tisíc let. Jeho podíl v lesích byl většinou kolem 90 %, pouze v největším klimatickém optimu na přelomu letopočtu kleslo jeho zastoupení na přibližně 55 %. Od té doby jeho početnost zase stoupá, pohybuje se mezi 70 a 80 % a na téhle úrovni se drží posledních tisíc let. Bylo to tak tedy i v obdobích, kdy byly lesy lidskou činností prokazatelně nedotčené.

A ta druhá kolej?

Pracovali jsme se soubory historických záznamů o původních pralesech. Není jich mnoho, ale nějaké přece jen existují a mnohé z nich jsou napsané poměrně dobře. Dokonce jistý lesmistr Seidl byl v roce 1846 takový nadšenec, že přijel na Šumavu, kde chtěl vidět poslední zbytky pralesů. Vybral si plochy, na kterých popsal společně s lesmistrem Johnem úplně všechny stromy, které tam byly, a své výsledky tehdy dokonce publikoval. Záznamy Josefa Johna (již zmíněného odborníka na systematizaci lesa na Schwarzenberském lesním majetku, pozn. autora) jsou o deset let mladší a pocházejí zase z jiného lesa. Když jsme Seidlovy tabulky objevili, zajásali jsme, protože to byl další díl skládačky, který nám chyběl. Pomocí jeho údajů jsme zjistili, že v pralesích na Šumavě na přelomu 19. a 20. století rostlo asi 70 až 75 % smrku. Dnes jsme v celém národním parku na 73 %.

Tituly podobného zaměření

ŠUMAVA DOMOVEM – Ivo Stehlík a kolektiv

 

Naše cena 539 Kč

skladem

top produkt

STROMY K NÁM HOVOŘÍ - uspořádal Ivo Stehlík

 

Naše cena 247 Kč

skladem

ZPĚV KŘÍDEL – Pavel Bače, Ivo Stehlík

 

Naše cena 329 Kč

skladem

MÍSENÍ KRVE – Ivo Stehlík

 

Naše cena 229 Kč

skladem

top produkt