EKONOMIČTÍ DISIDENTI – Naďa Johanisová

O titulu:

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také v sadě "Jiná ekonomie" s knihami Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem a Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 za zvýhodněnou cenu, více zde
_________________________________________________________________________________________________________

O knize:

Gándhí, Chesterton, Marx a dalších 21 netradičních ekonomických myslitelů.
____________________________________________________________________________________________________________

podtitul: Kapitoly z historie alternativního ekonomického myšlení
edice: Jiná ekonomie
ilustrace: černobílé ilustraceMartina Plšková
vazba: pevná s přebalem
formát: 21x15 cm, 128 stran
rok vydání: 2014, vydání 1.
recenze: http://blog.tomashajzler.com/clanek/ekonomicti-disidenti             
              časopis Veronica
_____________________________________________________________________________________________________________

Anotace: Autorka v neobyčejně čtivé knize představila 24 světových a českých osobností, které se svým vkladem navždy zapsali do dějin ekonomie. Bohužel, hlavní proud světové ekonomie nedostatečně oceňoval přínosy většiny zmiňovaných, myšlenky řady z nich jsou náhle oprašovány až v souvislosti se světovou krizí, kdy řada letitých „pravd“ ekonomie najednou selhala. Seznamte se se zajímavými životními osudy i ekonomickým uvažováním takových osobností, jako byli Máhatmá Gándhí, Gilbert Keith Chesterton, Karel Marx, Ladislav Feierabend, John Ruskin, Vandana Shiva, Ivan Illich a další.
____________________________________________________________________________________________________________
Úvod autorky:

Žijeme v rozporuplné době. Na jedné straně mnoho z nás věří ve světlé zítřky, v pokrok. Věříme, že bude stále lépe, že naše děti a vnoučata budou bohatší, než jsme byli my, že technika nám v budoucnosti umožní ještě snadnější život, rychlejší pohyb a rozmanitější zážitky než dosud a že vyřeší i problémy životního prostředí a lidského zdraví, kterým naše společnost čelí. Tato vize je spojena s představou, že celý svět, všechny národy se pohybují po jedné společné dráze, po dráze pokroku a rozvoje, a všichni, včetně těch „rozvojových“ zemí, kde dosud panuje bída a hlad, nakonec skončíme ve společnostech „vyspělých“, přičemž o tuto vyspělost se zaslouží naše vlastní šikovnost, pracovitost a schopnost stále „efektivněji“ využívat přírodní zdroje. Víra v pokrok k nám přichází z minulosti, z doby osvícenství či ještě dávnější, a naplňuje nás optimismem, nadějí a chutí měnit svět.

Na druhé straně v mnohých z nás hlodají stále větší pochybnosti o této vizi. Technologický vývoj sice postupuje, ale jeho výstupy jsou jednak často problematické samy o sobě (vzpomeňme na genetické inženýrství či jaderné reaktory), jednak svým dopadem často narušují jemné předivo vztahů mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a přírodou. Jako příklad lze uvést průmyslové zemědělství, které dnes v zemích globálního Jihu vede nejen k degradaci půdy a ztrátě tradičních odrůd plodin, ale i ke ztrátě živobytí venkovských rodin, a tím paradoxně k nárůstu bídy a hladu, kterým měla zamezit. Znepokojení u mnohých budí i pokračující likvidace přírodních zdrojů (včetně problému tzv. ropného zlomu) a hrozba klimatických změn. Největší ránu ale možná víře v pokrok zasadila současná ekonomická krize. Protestní hnutí Occupy Wall Street zaměřilo naši pozornost na celosvětově rostoucí nerovnost příjmů mezi chudými a bohatými a na paradox „privatizace zisků a socializace ztrát“, kdy vlády vyplatily bankám závratné sumy, aby zabránily krachu světového finančního systému, načež se obracejí ke svým občanům a žádají je o utažení opasků. To vše je ale jen příznakem hlubšího, systémového problému: peníze dnes vznikají převážně jako dluh a splácí se s úrokem, což vede k nestabilitě peněžní zásoby, ale i k trvalému tlaku na ekonomický růst, nerovnost, spotřebu a spekulaci. A současně ke stále většímu zadlužování – vlád, bank, firem, obcí, domácností… Toto zadlužování nemůže pokračovat donekonečna. Zdá se tedy, že se blížíme k hranici, kdy systém na více rovinách přestává fungovat. Vize zaručených šťastných zítřků se začíná rozplývat.

Jaká je role ekonomie a ekonomů v této složité a nepřehledné době, plné zvratů a protikladných pohledů na svět? Až do nedávné doby si ekonomie uchovávala privilegovanou roli jakési královny věd, která radí, jak pokroku (v ekonomickém žargonu se nejčastěji hovoří o blahobytu či prosperitě) dosáhnout. Její metodika, vycházející z čísel, grafů a rovnic, budila respekt a politici se řídili jejími radami. Ekonomie se přitom prezentovala jako objektivní, „pozitivistická“ věda, čili věda, která zkoumá a popisuje ekonomickou realitu tak, jak je, aniž by vycházela z nějakých předem daných hodnot.

V posledních letech však hvězda ekonomické vědy přestává svítit tak jasně jako dříve. Důvodem je nejen ekonomická krize, kterou ekonomie nedokázala předpovědět, ale i všeobecně hasnoucí víra v logicky a racionálně uspořádaný svět, směřující ke světlým zítřkům, a v další předpoklady a hodnoty, z nichž ekonomie – jakkoliv si to neuvědomovala – vycházela. Jedním z nich byla víra, že přírodovědné přístupy matematického modelování dokáží uchopit celý svět – společnost, přírodu, život – v jeho nekonečné složitosti. To vedlo k jinému problematickému předpokladu: důležité je jen to, co se dá spočítat. Ekonomie, ač se zdánlivě zabývá všemi způsoby „uspokojování potřeb“, ve skutečnosti umí uvažovat jen o peněžní ekonomice, tedy o těch aktivitách, které mají finanční dimenzi. Ostatní aktivity jako by v její optice neexistovaly. Paradox přitom je, že ani penězi, které tvoří základní jednotku jejího přemýšlení, se ekonomie nezabývá do hloubky. Jinak by si všimla, že peníze nejsou ani neutrální mazadlo, ani komodita – mají naopak velmi složitý charakter a způsob, jak vznikají, jak se množí, jak kolují a jak se investují, má dalekosáhlý dopad na naše životy.

S tím, jak nás matematický aparát a suverénní tvrzení ekonomie – říkejme jí pro přehlednost mainstreamová ekonomie či ekonomie středního proudu - postupně přestává oslňovat, začínají vystupovat z temnoty její kritici a propagátoři jiných ekonomií a ekonomik, kteří, jak si možná s údivem uvědomíme, tu byli už dávno, vlastně stejně dlouho jako mainstreamová ekonomie sama.

Jestliže je disident ve Všeobecné encyklopedii (1999) definován jako „člověk neztotožňující se s oficiálními (popř. většinovými) ideologickými názory a vyjadřující veřejně své postoje“, pak můžeme směle tyto kritiky ekonomie – a hledače alternativ – označit za „ekonomické disidenty“. Společné s našimi politickými disidenty v letech 1968–1989 mají často i to, že ač na rozdíl od nich byli pro své ekonomické názory jen málokdy pronásledováni, často se kvůli nim ocitli mimo hlavní proud, a zůstali tak na okraji, bez možnosti výrazně ovlivnit dění své doby. To bylo osudem například Gándhího ekonoma J. Ch. Kumarappy po osvobození Indie v roce 1947 či nověji Richarda Douthwaitea, irského ekonoma a aktivisty, který nedávno zemřel, aniž se dožil realizace byť i jediné ze svých reformních vizí. Jiní disidenti dosáhli naopak velkého vlivu již ve své době. E. F. Schumacher vydal svou nejznámější knihu Small is Beautiful (Malé je milé), v níž mimo jiné kritizoval závislost na fosilních palivech, v roce 1973 – v době vrcholící první ropné krize. Kniha dosáhla mimořádného ohlasu. Naproti tomu český překlad, který vyšel v roce 2000, nevzbudil pozornost takřka žádnou. Podobně Ladislav Feierabend byl váženou a vlivnou postavou v předválečném Československu, které bychom určitě mohli nazvat „alternativní ekonomikou“ díky tisícům družstevních podniků, které zde v té době vzkvétaly (ač se o tom v učebnicích nedočteme). Naproti tomu je dnes tato mimořádná osobnost vinou padesátiletého období nesvobody (počítáme-li nacistickou okupaci) a následujícího neoliberálního okouzlení ve své vlasti téměř neznámá.

Ekonomičtí disidenti, které najdete v této knize, by spolu nemuseli za všech okolností souhlasit a ani já se nutně neztotožňuji se všemi jejich východisky a názory. Nejsou také vždy svým vzděláním ekonomové a dílo leckterého z nich nelze na ekonomické zredukovat. Tak třeba Gándhího či Ivana Illiche můžeme označit spíše za kritiky modernity nežli za ekonomy či ekonomické disidenty. Snažila jsem se ovšem v jejich díle vyzvednout právě ty myšlenky s ekonomickou dimenzí, které ovlivnily další myslitele a mají co říci dnešnímu čtenáři, jenž hledá cesty k pochopení slabin a alternativ moderní ekonomie středního proudu.

Najdete tu nicméně i autory, kteří byli jako ekonomové vnímáni již ve své době. Z historických osobností k nim patří především John Stuart Mill (jeden z autorů konceptu homo economicus), u něhož jsem nicméně zdůraznila jeho disidentskou stránku, a Karel Marx, jehož analýza fungování kapitalismu zůstává inspirací nejen pro některé kritické proudy ve společenských vědách.

Je třeba podotknout, že čtyřiadvacet ekonomických disidentů představených na těchto stránkách je jen špičkou ledovce masy autorů i praktiků, kteří kritizovali a kritizují mainstreamový ekonomický model a hledají k němu alternativy. Při výběru jsem se proto řídila snahou o určitou proporcionalitu a reprezentativnost uvedených osobností (zařadila jsem muže i ženy, autory z tzv. globálního Severu i Jihu, teoretiky i praktiky, současné i historické autory) a také témat. Tak například Silvio Gesell a Mary Mellor zde zastupují ošemetné téma kritiky způsobu tvorby peněz, Joan Martinez-Alier, Henry George a Vandana Shiva téma občiny – commons – a různých forem vlastnictví. Tato a další témata se však do určité míry prolínají celou knížkou, protože jsem chtěla jednotlivé disidenty představit jako celistvé osobnosti.  Zajímaly mě tak nejen jejich myšlenky a činy, ale i vlivy, které je formovaly, ať už v podobě klíčových zážitků, nebo rodinného a osobního zázemí, míst, vztahů, přátelství. Tam, kde to bylo možné, jsem proto čerpala i z biografií či osobních rozhovorů. Asi nejzajímavější byl příběh Johna Stuarta Milla, který byl hluboce intelektuálně ovlivněn celoživotním vztahem se svou přítelkyní a pozdější manželkou Harriet Taylorovou. Zdá se, že v dnešní době by ji býval uvedl jako spoluautorku velké části svých děl. Proto jsme do kapitoly o J. S. Millovi zařadili i její portrét.

Stejně jako je v každém z nás propojen náš osobní i pracovní život a vzájemně se ovlivňují, je i každý z ekonomických disidentů (a disidentek) součástí svého prostředí, své doby, nasává její atmosféru, naděje, rozpory a předsudky a ve své práci je nějak reflektuje. Zároveň v jistém smyslu stojí na ramenou svých předchůdců. Forma knížky, kdy co kapitola, to disident, vede tedy nutně k určitému zjednodušení. Proto jsem se pokusila jejich vzájemné propojení znázornit alespoň schematicky na obr. Ne vždy je ovšem snadné tyto myšlenkové vlivy doložit. Například myšlenkové ovlivnění Johna Ruskina Sismondim lze spíše vytušit z toho, že Ruskinův dobrý přítel Thomas Carlyle, který jej podle některých autorů k ekonomickému disidentství přivedl, zcela určitě Sismodniho četl, protože byl překladatelem Sismondiho hesla pro Edinburskou encyklopedii. Lze se tedy domnívat, že Ruskina s jeho hlavními myšlenkami seznámil. Takovéto tušené vzájemné ovlivnění v uvedeném schématu označuji čerchovaně, zatímco tam, kde je vliv prokázán (např. se ví, že Gándhí Ruskina četl a dokonce převedl do gudžarátštiny), je čára plná.

Ačkoliv povětšinou nelze prezentované ekonomické disidenty snadno zařadit do škatulek, jsou přece někteří z nich představitelé určitých myšlenkových proudů, např. G. K. Chesterton patřil k distributivistům, Herman Daly a Joan Martinez-Alier jsou ekologičtí ekonomové, Lubomír Mlčoch se hlásí k oboru institucionální ekonomie, Mary Mellorová se označuje za ekofeministickou politickou ekonomku a Molly Scott Cato za zelenou ekonomku. I z těchto střípků je patrné, že už dávno nemáme jen jednu ekonomii a že vedle mainstreamové ekonomie, resp. ekonomie středního proudu, kolem nás raší spousta nových směrů, které slibují zajímavé pohledy a inspiraci v obtížné a přelomové době, kterou právě prožíváme.

Čtyřiadvacet medailonků, které tvoří tuto knížku, je proto cíleně určeno i těm, kdo nemají formální vzdělání ve středoproudé ekonomii. Mou snahou byla čtivost a srozumitelnost při současném zachování faktické správnosti a serióznosti textu. Zároveň doufám, že tyto krátké portréty podnítí u leckoho zvědavost a chuť dozvědět se o jejich protagonistech a jejich díle více. Těmto zájemcům jsou určeny Poznámky a literatura k jednotlivým kapitolám a Seznam literatury, kde najdou podrobnější odkazy na použité zdroje i na další texty, které se k jednotlivým osobnostem vztahují.

Je třeba ještě připomenout, že text vychází ve velké míře ze seriálu, který vycházel v dvouměsíčníku Sedmá generace v letech 2008–2011. Oproti původním dílům seriálu jsou kapitoly v této knize v různé míře upravené. Především jsem je seřadila chronologicky podle dat narození jednotlivých autorů a autorek a pozměnila některé zastaralé údaje buď přímo v textu, anebo, kde to nešlo bez narušení jeho celistvosti, alespoň v nově doplněné kapitole Poznámky a literatura k jednotlivým kapitolám. Nejsmutnější změnou, kterou jsem musela v knize zohlednit, patří úmrtí Richarda Douthwaitea v listopadu 2011.

Závěrem vám přeji přijemnou četbu a věřím, že alespoň někteří z vás posílíte stále rostoucí řady ekonomických disidentů.
___________________________________________________________________________________________________________________________
Ukázka:

9 Máhatmá Gándhí: Ekonomická lokalizace a princip správcovství (1869-1948)


„Pojďte se mnou, ve voze první třídy cestovat nemůžete.“
„Ale já mám lístek první třídy.“
„To nevadí, musíte přejít do zavazadlového oddělení…, pokud tak neučiníte dobrovolně, zavolám na vás policistu.“
 Policista se dostavil. Vzal mě za ruku a vystrčil z vlaku. Odmítl jsem přestoupit a vlak odjel… Kabát jsem měl v zavazadle, ale neodvažoval jsem se o něj požádat, abych nebyl znovu urážen, a tak jsem seděl a chvěl se zimou.

Tak popisuje ve své autobiografii první bolestnou zkušenost s rasismem v Jižní Africe Ind Móhándás Kamarčand Gándhí, později svým národem nazvaný Máhatmá (Velká duše) a ještě pozdějí Bápú – otec. Když Gándhí zjistil, že segregované cestování je jen špičkou ledovce křivd, které museli jeho krajané v Jižní Africe trpět, postavil se do jejich čela a v letech 1893 až 1915 postupně rozvinul metodu občanské neposlušnosti či nespolupráce, kterou posléze nazval satjágraha, což lze nedokonale přeložit jako „sílu pravdy“ či „sílu duše“. Stoupenec satjágrahy se odmítá podrobit nespravedlivým nařízením, ale přijímá trest a nikdy nepoužívá násilí. Na své oponenty se přitom stále snaží hledět jako na bratry. Po návratu z Jižní Afriky do Indie Gándhí svou metodu prohloubil a postupně se stal živým symbolem odporu proti britské nadvládě. Asi nejznámějším aktem indické satjágrahy byl čtyřiadvacetidenní solný pochod, na který se Gándhí s přáteli vydal 12. března 1930, v téměř jednašedesáti letech. Pochod měl upozornit na nespravedlivou solnou daň, stanovenou Brity, a končil u moře, kde Gándhí, po celonočních modlitbách, veřejně vyzval k občanské neposlušnosti: sůl, základní lidskou potřebu, mají lidé právo získávat zdarma z mořských vln. To už ho provázely tisíce lidí a desetitisíce – včetně Gándhího – byly brzy zatčeny za výrobu soli. Po dalších dramatických zvratech nakonec Britové ustoupili, vězňové byli propuštěni a získávání soli z mořské vody legalizováno. I když boj za svobodu měl i své tragické okamžiky, Indie dosáhla v roce 1947 pod Gándhího vedením nezávislosti a on sám zůstal i po smrti (podlehl atentátu roku 1948) světoznámou osobností a inspirátorem občanských hnutí po celém světě.

Poutník na duchovní cestě, či ekonomický disident?

Přesto, jak dokládá politolog Bhiku Parekh v knížce Gandhi´s political philosophy (1989), zůstává bohatství Gándhího myšlenkového odkazu nedoceněno. Zdá se, že Gándhí svou radikální kritikou moderního ekonomického systému a svým celostním pohledem na člověka a jeho svět výrazně předběhl dobu, v níž žil. Sám se považoval především za „hledače pravdy“ – poutníka na duchovní cestě. Jeho myšlení je nicméně zajímavé i pro ty, kdo hledají konstruktivní alternativy neoliberálně ekonomického pohledu na svět.

Ekonomie středního proudu vnímá svět jako množinu směňujících jednotek – dodavatelů a spotřebitelů, firem a domácností. Tyto jednotky se vznášejí v prostoru, odděleny od své minulosti, svého prostředí i od sebe navzájem, a snaží se maximalizovat svůj užitek a svůj zisk. Příroda zde buď chybí, nebo vystupuje v roli „zdroje“ či „výrobního faktoru“. Tyto myšlenkové vzorce prosakují do našeho kulturního, politického i rodinného života a zbarvují náš pohled na přírodu, na naše komunity i na sebe sama.

Svadéší: podpora lokálního

Gándhí naproti tomu vycházel z hinduistického pohledu na svět. Základním principem vesmíru zde není systém vzájemně výhodných smluv, ale vzájemně poskytovaných darů. Pro život člověka je určující, že se rodí do určitého místního společenství. To mu nabídne síť podpůrných vztahů a institucí, zvyků a hodnot, které mu umožní přežívat a vzkvétat. Lidský svět je propojen se svým přírodním zázemím, které vytvářelo specifika komunity a které jí poskytuje podporu. Lidská komunita a příroda, do níž je vsazena, společně tvoří základ lidské existence. Obě dohromady jsou zahrnuty do pojmu déš. Déše mohou koexistovat a prolínat se v různých měřítcích (déšem je i Indie). Pojem svadéš pak znamená můj déš, moje komunita – lidská i přírodní. A svadéší je způsob, kterým se člověk vztahuje ke svému déši. Vzhledem k tomu, že člověk zůstává hlubokým dlužníkem svého déš, měl by podle Gándhího postoj svádéší zahrnovat úctu a lásku k déši, a to nejen k jeho tradicím a přírodním hodnotám, ale i lidem, kteří v něm žijí. V každodenní ekonomické praxi postoj svadéší znamená například nákup místního zboží, který umožňuje místním lidem ekonomickou existenci.

Masová výroba – masová nezaměstnanost?

V Gándhího pohledu se tak člověk stává nikoliv spotřebitelem přírodních zdrojů, jehož legitimním životním cílem je maximalizovat svůj zisk a užitek, ale dlužníkem ostatních bytostí, které se obětovaly a obětují, aby on mohl žít. Jeho legitimním životním cílem je dluh splácet prací pro svadéš. Zatímco každá lidská bytost má právo na přístup k prostředkům, které by jí zajistily důstojnou existenci, přemírou spotřeby může ohrozit ostatní členy svadéše, a tím i vlastní štěstí a duchovní rozvoj, neboť je s těmi, které ničí, spjata tisíci neviditelnými nitkami. Podle Gándhího pravá civilizace nespočívá ve stálém násobení potřeb, ale naopak v jejich úmyslném a dobrovolném omezování. Podstata Gándhího kritiky industriálního ekonomického modelu, jak jej zčásti vyjádřil i v knize Hind svarádž – Indická samospráva (1909, česky 2003), tedy spočívá v obavě, že ekonomický systém závislý na stále větší výrobě a spotřebě ohrožuje duchovní vývoj člověka, protože jej nutí k orientaci na materiální statky a k příliš silnému tlaku na svadéš – na živé bytosti, které jej obklopují. To zpětně ubližuje jemu samému. Gándhí citlivě vnímal stinnou stránku industrializace: nárůst a centralizaci nejen produkce, ale i ekonomické moci, které vedou k rozevírajícím se nůžkám mezi chudými a bohatými a k marginalizaci venkovských regionů. Obával se, že masová výroba povede nakonec zákonitě k masové nezaměstnanosti, protože dříve nebo později bude chybět dostatečný odbyt pro stále narůstající produkci. Gándhí ve svě době nemohl nic vědět o ropném zlomu či globálním oteplování, které dnes omezují vyhlídky na ekonomický růst. Přesto nevěřil, že země globálního Jihu dosáhnou materiální úrovně zemí, jako je Británie. Známý je jeho výrok o tom, že Británie využívá polovinu zeměkoule, aby uspokojila své potřeby – kolik zeměkoulí by tedy potřebovala Indie?

Ne vlastník, ale správce

Podobně jako Karl Polanyi a jiní ekonomičtí disidenti byl Gándhí skeptický nejen ke kapitalismu, ale i ke komunismu sovětského typu: stát v jeho pojetí má svou roli jako obhájce veřejného zájmu, přílišná závislost na státu však lidské duši neprospívá. Řešení viděl v politické i ekonomické decentralizaci místních komunit. Svarádž či samospráva v jeho pojetí začíná u jednotlivce, který dokáže dobrovolně omezovat své potřeby a bránit svou důstojnost pomocí satjagráhy. Pokračuje na úrovni místní komunity, která by měla mít maximální autonomii a možnost pěstovat vlastní potraviny a produkovat výrobky z místních surovin pro místní potřebu. Tato decentralizovaná produkce bude méně „efektivní“ z hlediska celkového objemu produkce a finančního zisku a více „efektivní“ z hlediska zachování osídlení venkova a zaměstnanosti, která je důležitým prostředkem duchovního vývoje člověka. Lokální produkci by měli podporovat uvědomělí spotřebitelé (postoj svadéší) i stát. Ačkoliv se indická vláda k myšlence místního svarádže hlásí obrázkem kolovratu na své vlajce, v praxi dnes kopíruje západní industriální model.

Přesto má Gándhího ekonomický odkaz své pokračovatele. V Indii je to například aktivistka a myslitelka Vandana Shiva, hájící zájmy indických rolníků proti nadnárodním korporacím. Z Gándhího myšlenek zčásti vychází i známá knížka Malé je milé zakladatele ekologické ekonomie E. F. Schumachera. Gándhího koncept správcovství (trusteeship), který hovoří o tom, že půdu, peníze a další kapitály bychom neměli vnímat jako své privátní vlastnictví, ale jako bohatství, které nám bylo svěřeno do užívání pro dobro svadéše, přímo inspiroval hnutí za komunitní pozemkové spolky (community land trusts) v USA a v Británii a má blízko i k ideálům družstevního hnutí a hnutí za sociální ekonomiku. A konečně Gándhího kritiku světového ekonomického systému i jeho vize ekonomicky decentralizovaných komunit stále zřetelněji zrcadlí ideje rodícího se antiglobalizačního hnutí.
     Antiglobalizační hnutí je celosvětové hnutí, které kritizuje ekonomickou globalizaci a aktivně proti ní vystupuje. Stoupenci hnutí nesouhlasí s rostoucí ekonomickou a politickou mocí nadnárodních korporací, podporovanou mezinárodními dohodami o volném obchodu a deregulaci fiančních trhů. Blíže viz heslo anti-globalization movement v anglické mutaci wikipedie.  ...

... 3 František Cyril Kampelík: Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno (1805–1872)

Dnes bychom jej nazvali aktivistou a publicistou. Po celý život zakládal tento rodák z podkrkonošského Syřenova nejrůznější spolky, společnosti, časopisy a publikoval články, stati i celé knížky na rozmanitá témata – od koňské koliky a cholery přes lingvistické studie a politické stati až po hospodářské texty, které nás v seriálu o ekonomických disidentech budou nejvíce zajímat.

Klikaté studium

Ekonomickými otázkami se Kampelík vlastně začal hlouběji zabývat až v poslední etapě svého života, zejména v šedesátých letech devatenáctého století. Do svých osmatřiceti let studoval, nejprve filozofii a bohoslovecký seminář v Brně, potom medicínu ve Vídni. Jeho studium se klikatilo a táhlo zejména proto, že neměl prostředky. Studia dokonce několikrát přerušil z existenčních důvodů. Komplikace mu způsobilo i zatčení v roce 1840 na základě podezření z „tajného protirakouského spolčování“, neboť se ve Vídni stýkal se studenty z jiných slovanských zemí a organizoval petici za jazyková práva Slováků. Slovanské jazyky byly vůbec jeho celoživotní vášní, prosazoval dokonce vlastní československou gramatiku, kterou často používal ve svých textech navzdory tomu, že se nesetkala s všeobecným přijetím. Texty tak byly již pro jeho současníky obtížně čitelné. Miloslav Matoušek k tomu v knížce Život a působení Dr. F. C. Kampelíka (1947) poznamenává, že „tvrdošíjnost, s jakou si řešil sám pro sebe otázku spisovného jazyka, vtiskla mu nakonec vzhled bizarního podivína, který zůstával více a více osamocen uprostřed nové doby“.

Vlastenec a revolucionář

František Kampelík (jméno Cyril přijal až během svého pobytu v bohosloveckém semináři) byl jistě složitá osobnost. Zdá se, že byl nejen tvrdošíjný, ale i statečný: další životopisec Jan Novotný (František Cyril Kampelík, 1975) líčí jeho aktivní účast v revoluci v roce 1848 včetně epizody, kdy Kampelík odchází do Příbrami pro posily bojující Praze. Když však sedmdesát dobrovolníků s Kampelíkem v čele dorazilo 17. června do Zbraslavi, zjistili, že Praha právě kapitulovala. Zatímco dobrovolníci odešli domů, na Kampelíka byl vydán zatykač, takže byl nucen dočasně uprchnout do Bělehradu. Naštěstí byl amnestován. Přes tyto peripetie zahajuje v zimě 1848–49 dlouhé pěší putování a navštěvuje přes dvacet východočeských měst a obcí, kde se snaží místní přesvědčit, aby založili odbočky nové vlastenecké organizace, „Slovanské lípy“. Své úspěchy i neúspěchy vylíčil v dopisech, které publikoval časopis Polabský Slovan. O tom, že si nebral servítky, svědčí pasáž shrnující jeho závěry o občanech Dobrušky. Ti jsou podle něho „sami hrdí půlpáni, neústupní, nesmířliví, na duchu velmi sprostí; neb kdo má o groš více než druhý, vypíná se, rozervanost, pošetilost na velikém stupni tam jest…“

Chléb jako sváteční pokrm

Není divu, že si získal řadu nepřátel. Záhy byl v tisku křivě obviněn z podněcování sedláků k odporu proti odvodům, a když se na jaře 1849 začal režim utužovat, přesunul se Kampelík na venkov, aby unikl dusné pražské politické atmosféře. Roku 1851 slaví ve Vamberku svatbu a s manželkou Eliškou a rozrůstající se rodinou (měli celkem tři dcery) se stěhuje postupně do několika dalších východočeských městeček. Snad i proto, že kulturně a politicky pracovat nemůže, obrací svou pozornost k hospodářským otázkám na venkově. Praktická ekonomická témata byla v té době ostatně ve vzduchu nejen proto, že režim utahoval ostatní šrouby, ale také vlivem postupující industrializace. Ta vedla k rychlým změnám ve společnosti, včetně nezaměstnanosti nejen ve městech, kde byli dělníci např. v pražských kartounkách (barvírnách bavlněných látek) nahrazováni stroji, ale i na venkově. V jednom ze svých prvních hospodářských textů, jehož mnohomluvný titul můžeme zkrátit na Průmyslné návrhy (1859), Kampelík líčí drtivý dopad průmyslové výroby bavlněných látek na obyvatele Krkonoš, Orlických a Jizerských hor, kteří ztratili odbyt pro svá podomácku tkaná lněná plátna a kteří jedí dvakrát za den, a to ještě jen polévku. I chléb je tu svátečním pokrmem. Není proto divu, podotýká lékař Kampelík, že tito lidé trpí nejrůznějšími nemocemi z podvýživy.

Jak si pomoci ze svízele

Kampelík přesto neodmítá industrializační proces. Naopak, průmysl, jak výslovně podotýká, je „dar boží“, pouze je třeba věc chytit za ten správný konec. A tím je vzájemné spolčování a spolupráce. Již v  Průmyslných návrzích zdůrazňuje význam snadného a laciného úvěru, který je klíčovým faktorem úspěšného podnikání drobných řemeslníků a živnostníků. A ten si mohou poskytovat navzájem prostřednictvím družstevních, tedy svépomocných záložen. Je patrné, že Kampelík již znal družstevní záložny, které v té době vznikaly v Prusku díky Hermannu Schulze-Delitzschovi, a jednu takovou záložnu v Míšni v Průmyslných návrzích popisuje. V roce 1861 pak publikuje své nejznámější dílo, Spořitelny po farských kollaturách orbě, řemeslu ze svízelu pomohou, které sepsal již v roce 1856. Kampelík zde podává podrobný návod, jak založit a provozovat úvěrní družstvo v podmínkách chudších venkovských obcí, jaké znal z vlastního kraje. Na rozdíl od záložen typu Schulze-Delitzsch měla tato venkovská úvěrní družstva fungovat lokálněji, na území jedné farnosti (kollatury), a k členství v nich nebylo třeba vkládat členské podíly (kapitál). Namísto toho měli převzít ručení vážení a movití občané příslušné farnosti. V další zajímavé publikaci, jejíž zkrácený název zní Všeobecná asekurace (1864), vyzývá Kampelík k zakládání okresních či krajských pojišťoven proti živelním pohromám, do nichž by byl povinen přispívat každý. Z takto obdržených peněz by pojišťovna mohla poskytovat nejen náhrady při pojistné události, ale i laciné úvěry na smysluplné projekty, včetně znovuvysazování lesů, čímž by se bránilo povodním. Na téma vztahu lesních holosečí a přívalových vod vydal samostatnou publikaci ještě o rok později – stejně jako v předešlých případech vlastním nákladem.

Skutečné bohatství

V Kampelíkově životě, stejně jako v životě českého národa, se v té době vyjasňuje. Od roku 1860 se uvolňuje politická situace a nastává rozvoj spolkového i hospodářského života. Kampelík se aktivně účastní této renesance, což usnadňuje i to, že se konečně přestává stěhovat a v roce 1860 definitivně zakotvuje v Kuklenách (dnes předměstí Hradce Králové). Stává se jednatelem Hospodářské jednoty pro kraj Královéhradecký (sdružení na podporu podnikání), organizuje hospodářské výstavy a pomáhá zakládat akciové společnosti, ale například i odbytový spolek tkalců v okolí Opočna. Zároveň si zachovává kritického ducha a v roce 1866 vydává další ekonomické pojednání (Z nedostatku peněz orba, obchod, průmysl, řemesla v nynější době klesají…), v němž interpretuje názory svého opočenského přítele Josefa Kadečky. Autoři upozorňují na aktuální problém – nedostatek kolující měny, daný její vazbou na zlaté rezervy – a navrhují řešení: nový národní měnový systém, založený na nových principech. Skutečné bohatství přitom nejsou peníze, ty jsou „pouhé známky“, ani zlato. Skutečné bohatství spočívá v úrodné půdě a také v tom, co je na ní vybudováno, zdůrazňuje Kampelík.

Ačkoliv byl prý„širokoramenný, statný typ, celkem dobře odolávající chorobám a nepohodlí života“, po šedesátce se jeho zdraví začalo zhoršovat. Zemřel v sedmašedesáti letech a jeho pohřeb byl mimořádnou událostí, které se zúčastnilo velké množství lidí včetně zástupců všech spolků, sdružení a společností, které pomáhal zakládat. Kampelík, který si často za svého života hořce stěžoval na nepochopení, by tak mohl být spokojen. Ještě spokojenější by asi byl, kdyby věděl, že téměř dvacet let po jeho smrti začnou v českých zemích vyrůstat venkovská úvěrní družstva podle jeho modelu. Ačkoliv přímo byla inspirována německými úvěrními družstvy Raiffeisen, byla jejich struktura až na některé detaily (ručení v nich bylo neomezené, tj. v případě finančních problémů ručili všichni, nejen movití členové) velmi podobná Kampelíkovým návrhům. Pro tato úvěrní družstva, která se záhy rozrostla do tisíců a stala se páteří předválečného československého zemědělského družstevnictví, se, jak víme, vžil název „kampeličky“. Nadšený filolog tak zároveň obohatil, alespoň tímto slovem, svou mateřštinu.

...
___________________________________________________________________________________________________________________________

Profil autorky: Johanisová Naďa: Narodila se v Praze v roce 1956. Dětství strávila částečně v zahraničí. Vystudovala hydrobiologii na Přírodovědecké fakultě UK, v roce 1986 se s rodinou přestěhovala do Českých Budějovic, kde pracovala v nynějším Hydrobiologickém ústavu AV ČR.

V letech 1987 až 1989 se angažovala v úspěšné snaze zachránit říčku Stropnici před regulací, od roku 1990 do roku 1996 byla ředitelkou ekologické organizace Rosa v Českých Budějovicích. Od začátku devatesátých let se zajímá o ekonomické kořeny ekologické krize a od jejich poloviny zahajuje pedagogickou činnost, nejprve na Pedagogické fakultě JčU v Č. Budějovicích, později na Masarykově univerzitě v Brně, kde se hlouběji zabývá skrytými předpoklady ekonomické teorie a lokálními, etickými a demokratickými alternativami.

Do češtiny přeložila několik titulů, např. Schumacherovu knihu Small is beautiful – Malé je milé nebo Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 od Ladislava Feierabenda, v angličtině napsala publikaci Living in the Cracks. Je zakládající členkou českého think tanku Trast pro ekonomiku a společnost a britského neformálního sdružení Holistic economics při Schumacher College, dlouhodobě spolupracuje s časopisem Sedmá generace.

Mezi lety 1994 a 2008 žila v malé obci na Trhosvinensku, kde byla členkou zastupitelstva, nyní žije v Brně. Je rozvedená a má jednu dceru.

Tituly v naší nabídce: Ekonomičtí disidenti, Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem (kategorie Společenské vědy - Ekonomie), Living in the Cracks (kategorie stejná), Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 - Ladislav Feierabend (přeložila, kategorie Zemědělství a lesnictví), Dcery Měděné ženy (podílela se na překladu, kategorie Duchovní lit. - Duchovní poselství)

Tituly podobného zaměření

ZEMĚDĚLSKÉ DRUŽSTEVNICTVÍ V ČESKOSLOVENSKU DO ROKU 1952 - Ladislav Feierabend

O knize: Rozvinuté a fungující družstevnictví

Naše cena 179 Kč

KDE PENÍZE JSOU SLUŽEBNÍKEM, NIKOLIV PÁNEM

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také

Naše cena 206 Kč

LIVING IN THE CRACKS - Nadia Johanisova

Venkovské podnikání v Británii a v Česku.

Naše cena 360 Kč

ZODPOVĚDNÁ FIRMA – Yvon Chouinard, Vincent Stanley

Příběh významné americké oděvní firmy a její

Naše cena 180 Kč