ŠMAJDOVINKY - Vladimír T. Gottwald

O titulu:

Veselé a vtipné vodnické pohádky známého herce.

ilustrace: Tomáš Wurst
vazba: pevná bez přebalu
formát: A5, 82 stran
rok vydání: 2002, vydání 1.

Anotace: Máte-li rádi vodnické pohádky, je tato kniha přesně pro vás. Jadrně a vtipně psané příhody vodníka Šmajdy a obyvatelů Křapkova, které vás dojmou i pobaví - pohádka o tom, jak přišel vodník Šmajda do Křapkova, jak spláchnul dyzentýry, překročil bludný kořen, jak potkal Kosťáka a odnaučil hejkala hulákat. Jak vyprávěl pohádky pulcům a žabáčkům a jak se zamiloval do jívové víly, nebo jak Křapkováci nenašli poklad a jak k nim přijeli komedianti – o tom a o mnohém dalším je toto půvabné vyprávění známého herce Vladimíra T. Gottwalda.

,,Vodník Šmajda se vylíhnul z nějaké jikry, která se mi jakýmsi záhadným způsobem zatoulala do hlavy někdy kolem Vánoc 1996. Jak, to nevím. Možná v tom bylo nějaké vodnické kouzlo. A mezi prvními, kdo se s tím šmajdavým zeleným mužíčkem seznámil, byla jedna malá holčička, ze které už je dnes slečna. Tatínek té holčičky pak k těm příběhům začal kreslit obrázky. Za odměnu (nebo že by za trest?) se koneckonců také do jedné pohádky dostal, stejně jako ostatně další moji známí, přátelé a kamarádi...“ (autor)

Úryvek: Vy byste se asi chtěli dozvědět, jakpakto, že vlastně Šmajda přišel do Křapkova, kde byl předtím, a když tam byl, tak proč tam nezůstal. Máte to mít. A jestli to vědět nechcete, tak máte smůlu, já právě začínám.

Původně žil Šmajda pěkně daleko, v jednom z těch tichých zamyšlených jihočeských rybníků až kdesi u Vodňan, a nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že se kdy dostane až k nějakému Křapkovu, který je dobrých dvě stě vodnických mil od jeho rodného rákosí.

Ano, správně. Šmajda se totiž vylíhnul z opuštěné jikry v rákosí u břehu. Když se narodil jako takhle malinkatý vodníček, neuměl vlastně vůbec nic. Pak ho ale naučili pulci plavat, kapříci lapat plankton, žáby kvákat, vodoměrky chodit po hladině a vydry po břehu, boleni hnojit dno a potápky potápět, strejda čolek léčit a úhoři kličkovat a všichni dohromady pak starat se o rybník. A když to všechno uměl docela dobře, a možná ještě líp, začal se ještě učit od baštýře Procházky trochu mluvit a od pradlenek zpívat písničky. Takové ty, které se zpívají při praní prádla (a to jsou skoro všechny), takové, co se dají zpívat vesele i smutně.

A plynuly roky a vodník se staral. Čistil rybník od žabince a pěstoval lekníny a krmil potěr a hlídal jikry a žabí vajíčka a krotil štičáka Bouru a hnojil dno a tahal kaprům z huby utržené rybářské háčky a rouboval na vrbu smuteční větve, a když mu bylo akorát dvě stě pětatřicet let a čtrnáct dní, takhle odpoledne, když se stín duté vrby otřel v rákosí o třetí doutník zleva, se u rybníka objevil jiný zelený panáček. Měl šedozelený oblek, na hlavě zelenou buřinku, na nose cvikr se zelenými skly, v ruce držel zelenou aktovku a upřeně civěl na vodníka, který právě jednotil orobinec.

,,Dovolte, kterýpak vy ráčíte být?“ zeptal se obuřinkovaný zelenatec.

,,Já se tady, prosím pěkně, starám o rybník.“

,,Kontrola z ministerstva,“ představil se ten Buřinka. ,,Jméno?!“ zvýšil hlas a sahal do aktovky pro nazelenalé papíry.

,,Já nevím... Baštýř mi říká Vodník.“

,,No dovolte, to snad vidím, že vodník. Ale jak se, dovolte, jmenujete?“

,,No Vodník.“

,,Ale to přece, dovolte, nejde! To máte, jako kdyby se pes jmenoval Pes.“

,,A to nejde?“

,,To tedy, dovolte, nejde. To já vám musím přidělit aspoň evidenční číslo. Tak to máme...: Dneska je devátého, přičteme pět prstů, to celé krát – kolik to máme – sedmnáct hodin, vynásobíme Ludofovým číslem a to máme... to máme... To máme sedm set čtyřicet osm. Stoupněte si rovně, sedmsetosmačtyřicítko, dovolte, jak to vypadáte? Co to máte na sobě?!“

,,To je, prosím pěkně, uděláno z pytle. To jsem si šil sám!“ chlubil se vodník. ,,A na hlavě, to je lopuchový list. To mám proti sluníčku.“

,,Vy jste se snad zbláznil, vodníku! Vy jste přece, dovolte, vodník rybniční, to je kategorie 4Bf IV/H2O, pro vás je předepsáno... předepsáno...,“ zběsile listoval papíry, ,,tady to mám. Pro vás je podle výstrojního předpisu Vod 4 vodovod předepsán zelený cylindr, zelený fráček, zelené kalhoty a červené botičky. - Tak nám nedělejte z vodničiny hampýz a koukejte si to do příště dát do pořádku!“ dodal Buřinka, přeskočil stavidlo a odplul potokem kamsi k Blanici.

A tak se vodník dál staral, odháněl čápy a sekal díry do ledu a čistil česlo a vyklízel z rybníka střepy a staré boty a lekal rybáře, ale k tomu ještě po večerech vysedával na vrbě a šil a šil a šil a pořizoval si výbavu. A když mu bylo nějak kolem dvě stě čtyřiadevadesáti – kdo si to má pořád pamatovat – takhle k poledni, když zrovna drbal tlouště pod bradou, objevil se na břehu zase ten s buřinkou.

,,No pěkný, dovolte, pěkný! To by šlo,“ zhodnotil vodníkovo oblečení. ,,Tak si uděláme, s dovolením, inventůru.“

Skočili do rybníka a počítali. Spočítali kapry, mřenky, karasy, oukleje, štiky, tlouště a sumce (sumce dokonce dvakrát, protože byl sice jeden, ale dlouhej), a když sečetli všechny ryby, spočítali raky a vodoměrky a vodní šneky a vážky a kachny a lysky a potápky a racky a čápy a vrby a rákosí a topoly, a když počítali už i hvězdičky na obloze, poznali, že už je noc, a tak se na to vyspali a ráno to všechno sečetli a představte si, všechno to na šupinu souhlasilo.

Buřinka zavřel aktovku a spokojeně se chystal k odchodu, když se najednou bacil rukou do hlavy: ,,Já hlava žabincová! Já bych úplně zapomněl... Kde máte hrníčky?“

,,Na co hrníčky? Já hrníčky nepotřebuju, já piju plavmo.“

,,Ale, dovolte, ne na pití. Na dušičky!“ povídá Buřinka. ,,Kam, dovolte, schováváte dušičky, když někoho utopíte?“

,,To já, prosím pěkně, neschovávám,“ povídá vodník, kterého by nikdy ani nenapadlo, aby někoho topil.

,,Ale to musíte! To byste se v povodní soutěži špatně umístil. - To já v sedmadvacátém vyhrál, dovolte, stříbrné topidlo povodí Nežárky! - Jo, jo. Já byl výborný topič, než jsem šel na ministerstvo. - Tak si to koukejte dát do příště do pořádku!“ dodal Buřinka smířlivě a odkrauloval náhonem k Červenému mlýnu.

Vodník zůstal na hrázi sám. Dlouho stál tiše a díval se na hladinu. Pak se nadechl, otočil se na patě a beze slova vykročil k namodralým kopcům na obzoru. …

Profil autora: Vladimír T. Gottwald se narodil 8. září 1954 ve Volyni. Studoval gymnázium a kybernetiku, v životě však vyzkoušel různé profese, např. vykládání vagónů nebo práci vrchního číšníka v luxusním hotelu. Od roku 1968 se věnoval ochotnickému divadlu (angažoval se v amatérském souboru Studio Volyně) a od roku 1989 je profesionálním hercem. Po krátkém angažmá v Kolíně nyní působí v šumperském divadle a můžeme ho občas vidět i ve filmových rolích (Kolaudace, Slunce seno a pár facek, Musician-stories, Těžká práce pro anděla I. a II., Slunce seno erotika, Kameňák I. a II., Četnické humoresky,...), a občas slyšet v rozhlase. Napsal řadu divadelních her, píše komentáře a fejetony. Je autorem a grafikem některých divadelních programů a plakátů a mnoha kreslených vtipů. Rediguje Noviny z divadla, vydal poému Sedmé peklo (1997) a vodnické pohádky Šmajdovinky (2002).

Tituly podobného zaměření

BYL JEDNOU JEDEN STROM - Martina Zíková

 ______________ _______________ _______________

Naše cena 155 Kč

POHÁDLENKY - Lenka Huláková

Zemité a poctivé pohádky jisté Lenky. ilustrace:

Naše cena 125 Kč

DOBROMYSL – DOBRÁ KOZÍ MYSL - Klára Kaiserová

Kozí pohádky a příběhy z kozí farmy. podtitul:

Naše cena 193 Kč