CHRÁMOVÝ TYGR - Jim Corbett

O titulu:

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také v sadě "Dobrodružství" s knihou Yukon Quest za zvýhodněnou cenu, více zde
_________________________________________________________________________________________________________

O knize:

Nejlepší lovec Indie Jim Corbett vypráví...

název originálu: Temple Tiger & More Man-eaters of Kumaon
překlad: z angličtiny přeložil Miroslav Jindra
ilustrace: Slávka Štrbová
vazba: pevná s přebalem
formát: A5, 143 stran
rok vydání: 2006, vydání 2., v nakladatelství Stehlík 1.

Anotace: Působivé vyprávění Jima Corbetta, vyjímečného člověka i lovce a pozdějšího zakladatele indických národních parků. I o velice dramatických zážitcích píše prostě a s pokorou.

V letech 1907 až 1939, kdy se Jim Corbett ještě plně věnoval lovu zvířat, se na něj často obraceli zoufalí lidé z vesnic v zapadlých koutech země, aby je zbavil lidožravého tygra. Někdy se stalo, že nejčastěji zraněný tygr nebo levhart, který nebyl schopen lovit běžnou kořist, zjistil, že ulovit člověka není nic tak těžkého a umožní mu to přežít – takový tygr se pak specializoval na lovení lidí a zdržoval se poblíž vesnic v džungli. Jim Corbett byl proslulý svými úspěchy při lovu těchto lidožravých šelem a často přerušoval na několik týdnů svoji práci, aby pomohl nebohým vesničanům. Zastřelil celkem dvanáct lidožravých tygrů a levhartů, kteří měli na svědomí přinejmenším tisíc pět set lidí z vesnic v Kumáonu. Pronásledoval je bez ohledu na útrapy a své zdraví často celé dny bez jídla a spánku. Kniha přináší prosté, ale neobyčejně poutavé vyprávění o těchto nebezpečných výpravách.

Úryvek: ... V rozsáhlých lesích, které obklopovaly osadu, se usadila tygřice, která zřejmě měla o přednostech Muktéšvaru stejně vysoké mínění jako lidé. Žila tu naprosto spokojeně, lovíc sambary, kákary a divoké vepře, až do chvíle, kdy se střetla s dikobrazem. V souboji s ním přišla o jedno oko a odnesla si z něho asi padesát ostnů dlouhých dva a půl až dvaadvacet a půl centimetrů, které jí uvízly v rameni a v pravé přední tlapě. Několik ostnů se při nárazu na kost ohnulo do tvaru písmene U, takže hrot se octl v těsné blízkosti ulomeného konce. Snažila se vytáhnout ostny z masa svými zuby, a tím se potom vytvořily kolem ostnů hnisavé boláky. Když jednou ležela hladová v husté trávě a lízala si rány, jedna žena začala v blízkosti žnout krmení pro dobytek. Tygřice si jí zpočátku nevšímala, když se však žena dostala se srpem přímo k ní, máchla po ní prackou tak, že jí prorazila lebku. Byla to okamžitá smrt, protože, když tu ženu příštího dne našli, držela dosud v jedné ruce srp a v druhé trs trávy, který se právě chystala useknout, než ji tygice udeřila. Tygřice tedy nechala ženu ležet na místě, kde padla, odkulhala asi o dva kilometry dále a vyhledala si útočiště v malé dutině pod padlým stromem. O dva dny později se tam objevil muž a chtěl si z toho stromu nasekat dříví na oheň; tygřice, která ležela na druhé straně, zabila i jeho. Muž padl přes kmen, a protože si před tím sundal kabát i košili, rozervala mu tygřice svými ostrými drápy záda. Je možné, že pohled na krev, která prýštila po obnaženém těle, visícím přes peň stromu, v ní vzbudila myšlenku, že by při této příležitosti mohla ukojit hlad. Ať už tomu bylo jakkoli, než mrtvého opustila, servala kousek masa z jeho zad. Příštího dne zabila třetí oběť, už úmyslně, aniž byla vydrážděna. A pak se z ní už stala kvalifikovaná lidojedka.

Doslechl jsem se o ní brzy poté, co začala zabíjet lidi, ale protože v Muktéšvaru bylo mnoho domácích lovců, kteří by byli sami rádi dostali škůdce, řádícího jim doslovně před prahem domu, nepovažoval jsem jako cizinec za sportovní plést se jim do toho. Když však počet lidských obětí tygřice stoupl na čtyřiadvacet, životy lidí z osady i okolních vesnic byly v nebezpečí a práce ve veterinárním ústavu vázla, požádal jeho ředitel vládu, aby zajistila mou pomoc.

Uvědomoval jsem si, že můj úkol nebude lehký, protože jsem tehdy ještě neměl s lovem lidojedů velké zkušenosti, a rozsáhlou oblast, kde tygřice působila, jsem vůbec neznal, takže jsem neměl ponětí, kde ji hledat. ...

... Pod námi bylo velké údolí. Jeho protější stranu tvořila příkrá travnatá stráň ohraničená na okraji od nás vzdálenějším pásem mladých doubků. Za těmito doubky byla hluboká rokle, ve které lidojed sežral matku Dungara Singha. Travnatý svah byl asi třicet metrů široký a pod ním bylo skalisko, které podle stromů rostoucích u jeho paty mohlo být vysoké pětadvacet až třicet metrů. Na bližší straně svahu bylo terasovité pole asi sto metrů dlouhé a deset široké. Bylo rovnoběžné s tím, po kterém jsme se sem dostali, a blíže k nám vznikl na něm malý palouk, skvrna smaragdově zelené trávy. Zbytek pokrývalo husté voňavé býlí, které dorůstá výšky až půl druhého metru a jehož listy připomínají chryzantému; zespoda jsou bílé. Na tom zeleném ostrůvku se v žáru slunce vyhřívali dva tygři, vzdálení od sebe asi tři metry.

Bližší tygr ležel zády k nám, s hlavou obrácenou do svahu, kdežto vzdálenější od nás byl obrácen břichem a ke svahu mířil jeho ocas. Oba tvrdě spali. Bližší mi nabízel jistější výstřel, ale bál jsem se, že až by jeho druh uslyšel náraz kulky, sjel by ihned ze svahu ve směru, kam měl otočenou hlavu, a zmizel by v hustém podrostu. Vystřelím-li však nejdříve na vzdálenějšího tygra, plesknutí kulky – které nutno odlišovat od prásknutí pušky při výstřelu – buď vyžene toho bližšího nahoru do svahu, kde není tak vysoký podrost, nebo se tygr pustí proti mně. Rozhodl jsem se tedy vzít si na mušku nejdřív toho, který byl ode mne dál. Ležel ve vzdálenosti asi sto deseti metrů a náklon nebyl takový, abych musel počítat se zdvihem dráhy kulky; jinak je v Himálaji třeba mít tuto okolnost na mysli vždy, když se střílí dolů z kopce. Opřel jsem hřbet ruky o okraj pole, zasadil jsem do ní pevně pušku a pečlivě zamířil tam, kde jsem tušil tygrovo srdce. Pak jsem jemně stiskl spoušť. Tygr sebou ani necukl, ale jeho druh se vymrštil jako blesk a jedním skokem se přenesl na půl druhého metru vysokou hráz, která oddělovala pole od koryta na dešťovou vodu. Tam se zastavil, bokem ke mně, a ohlížel se doprava zpátky na svého druha. Když jsem vystřelil, vzepjal se na zadní a pozpátku se zřítil do koryta, kde mi zmizel z očí.

Po druhé ráně jsem zahlédl pohyb v podrostu tvořeném bujným aromatickým býlím, který začínal nedaleko míst, kde ležel mrtvý tygr. Nějaké velké zvíře běželo velkou rychlostí přímo přes pole. Protože vyrazilo z místa, v jehož těsném sousedství leželi dva tygři, mohl to být zase jen tygr. Neviděl jsem ho, ale mohl jsem pohyby sledovat podle rozestupujících se travin, jejichž podlouhlé listy byly zespodu bílé. Přestavil jsem hledí na vzdálenost dvou set metrů a čekal jsem, až se zvíře vynoří. Konečně tygr vyrazil na travnatý svah. Všiml jsem si, že stráň, po které se pohyboval, se zatáčí doprava, podobně jako pole, na němž jsem ležel, se stáčelo doleva. Protože se tygr držel na vrstevnici svahu, poskytl mi dobrý terč téměř celou délkou svého těla.

Viděl jsem už mnoho zvířat, jak padla ihned po výstřelu, viděl jsem je sesouvat se bezvládně k zemi, ale ještě nikdy se mi nestalo, aby se zvíře po mé ráně zhroutilo tak přesvědčivě. Několik vteřin ležel tygr nehybně a pak začal klouzat po svahu dolů, nohama napřed, stále rychleji. Přimo pod ním, jen několik málo metrů od okraje skalního srázu, byl mladý doubek, jehož kmen byl dvacet až pětadvacet centimetrů silný. Tygr se o něj zarazil břichem a zůstal na něm viset, předními prackami a hlavou na jedné straně a zadními prackami a ocasem na druhé. Čekal jsem s puškou přitisknutou k rameni a s prstem na spoušti, ale ani se nepohnul. Vstal jsem a dal znamení patvárímu, který měl na to představení ze stromu báječný výhled. Dungar Singh, který po celou tu dobu ležel vedle mne a zalykal se vzrušením, nyní rozčilením přímo tančil a z pohledů, které vrhal na tygry a zase nahoru k zástupu shromážděnému v horském sedle, se dalo vyčíst, že už teď spřádá v duchu barvité líčení, pro které najde posluchače nejen dnes večer, ale ještě mnohokrát později.

Když jsem spatřil oba spící tygry, domníval jsem se, že si lidojed našel družku, ale později, když se po druhém výstřelu objevil třetí tygr, pochopil jsem, že mám co dělat s tygřicí a dvěma mláďaty. Které z těch zvířat byla tygřice a která dvě byla mláďata, nebylo zatím možné říci, protože když jsem se na ně přes mířidla své kulovnice díval, vypadaly všechny tři exempláře stejně velké. Jisté bylo jen to, že jeden z těch tří tygrů byl lidojed z Talladéše, protože tygři jsou v horách vzácní a tihle tři byli zastřeleni v prostoru, v němž právě tygr zabil a sežral člověka. Mláďata pykala za hříchy své matky. Nebylo pochyb o tom, že se také přiživovala na lidském mase, které matka obstarala v době, kdy je opatrovala, to však v žádném případě neznamenalo, že až by se osamostatnila a opustila ochranu své matky, stala by se sama lidojedy. Neboť navzdory všemu, co bylo řečeno od doby, kdy vyšli Lidožrouti z Kumáonu, jsem stále toho názoru, že mláďata lidojedů – alespoň v té části Indie, o které píšu – se nestávají automaticky lidojedy pouze proto, že ochutnala lidské maso, když byla ještě malá. ...

Profil autora: Edward James Corbett se narodil 25. 7. 1875 v Nainítálu v severní Indii. Do džungle odcházel na dlouhé osamělé výpravy už od dětství, kdy ho jeho starší bratr John naučil zacházet s puškou. Tam získával první základy svých neuvěřitelně rozsáhlých znalostí džungle a jejích obyvatel. Vášnivě si džungli zamiloval. Zpočátku lovil ze sportu, jak bylo tehdy zvykem, a mocní muži Indie se prali o možnost lovit s ním. S přibývajícími lety však nacházel v tomto způsobu lovu stále menší zalíbení a když jednou dostal darem kameru, přestal střílet a věnoval se až do konce života filmování zvířat. Díky jeho znalostem a schopnostem se mu podařilo natočit dodnes nepřekonané záběry tygrů a dalších indických a později afrických zvířat.

Během svého života zastřelil celkem dvanáct lidožravých tygrů a levhartů v Indii a tyto zážitky a zkušenosti popsal v knihách Lidožrouti z Kumáonu a Chrámový tygr.

Za svoje dlouholeté služby Indii byl oceněn celou řadou medailí a indická vláda ho poctila čestným právem svobodného přístupu do všech pralesů, což bylo privilegium, které bylo předtím uděleno jen jedenkrát. Udělal obrovský kus práce pro záchranu indické přírody, takže po jeho smrti byl v roce 1957 pojmenován jeden z největších a nejznámějších národních parků Indie jeho jménem – Corbett National Park.

V roce 1947 po rozdělení Indie se Jim Corbett se svou sestrou vystěhoval do Keni, kde 19. dubna 1955 po těžkém srdečním záchvatu zemřel.

Za svého života napsal pět knih o Indii a její zvířeně (Man-Eaters of Kumaon, The Temple Tiger and More Man-Eaters of Kumaon, Man-Eating Leopard of Rudraprayag, My India a Jungle Lore) a jednu knihu o přírodě africké (Tree Tops).

Tituly podobného zaměření

YUKON QUEST - John Firth

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také

Naše cena 305 Kč

OPEŘENÉ LOVY - Josef Ptáček

Sokolnická vyprávění z celých Čech. podtitul:

Naše cena 134 Kč

DO LESŮ - Jaromír Zumr

Krásné barevné fotografie zvířat a ptáků.

Naše cena 512 Kč

PRASTARÝ LES - Chris Maser

Pohled do fascinující historie starého lesa. název

Naše cena 400 Kč

SADA "DOBRODRUŽSTVÍ"

Sada ,,Dobrodružství obsahuhe tyto knihy:

Naše cena 454 Kč