ROZKVÉTAJÍCÍ ŽENA - Mary Dillonová a Shinan Barclayová

Menarche neboli první menstruace je pro dívky tajuplnou branu, kterou vstupují do nové etapy svého života. Začíná období plodnosti, posvátného daru, kdy podobně jako Matka Země je prostorem umožňující růst všemu živému, stává se dívka ženou a matkou - prostorem k zasazení a růstu nové lidské bytosti.

V každé nové bráně by měli stát průvodci, kteří pomáhají novému příchozímu na jeho další cestě. Pro dívku procházející menarche by to měla být matka a starší ženy. Jenomže nelze předat neprožité, nelze předat něco, co mnoha ženám neměl kdo dát. A tak to, co bylo ve starých dobách v lidských komunitách samozřejmostí (průvodci a zasvěcování) nám dnes, v tzv. civilizovaném světě chybí a je příčinou našich pochyb, pocitů osamělosti a marnosti. K hlubším souvislostem se dostáváme postupně, mnohokrát napřeskáčku, ale přes všechny tyto překážky si každý z nás skládá mozaiku svého jedinečného života.

Jedním ze střípků této mozaiky může být zejména pro ženy tato knížka. Mladá dívka Kora užasle prožívá velkou změnu ve svém životě, svou menarche. Vedle ní stojí Selena, její milující maminka a především čtyři staré moudré průvodkyně a strážkyně, které ji láskyplně uvádějí do nového životního období. Kora není jen dívka v knize. Kora je v každé dívce a ženě a čeká, až bude uvedena do posvátných moudrostí a splní se jí její hluboká vnitřní skrytá touha.

Rozkvétající ženo, blíží se tvá velká doba - doba měsíčků. Čas požehnání, síly, tvořivosti, sesterství a jednoty s Matkou Zemí. Radostně a vděčně ji oslav.

Velmi dlouho byla vzpomínka na Tu, která nám dává život, skrytá. Zapomněly jsme, že naše měsíčky jsou oslavou Jejího života v nás. Ženy by tento čas neměly jen tak přejít, neboť je to intenzivní období - možnost nahlédnout do vlastního nitra a upevnit vnitřní síly. Agnes Whistling Elk

Rozkvétající žena ukazuje, kudy vede cesta zpět k síle a oslavě menarche: dáváním dárků, laskavými slovy dospělých, pohledem do budoucna, ponoření se o samotě do nitra, děkováním naší Matce za posvátnou životodárnou krev. Tento příběh by mohl přinést dětem citlivější přístup k jejich vzájemným přátelským vztahům.

Mary K. Greerová, poradkyně v oblasti ženské spirituality, San Francisco

Úryvek: ... Před dávnými časy žila na planetě Zemi dívka Kora. Bylo to v době, kdy planeta Země byla nejkrásnější ze všech planet. Vypadala jako jedna rozkvetlá zahrada. Lidé, kteří na ní žili, v ní viděli svou Matku, milovali ji a s hlubokým respektem uctívali. Kora prožila na Zemi třináct proměn ročních období a naučila se za tu dobu mnoha důležitým věcem.

Kora často pracovala s maminkou na zahradě. Pěstovaly byliny, květiny a zeleninu. Obě cítily hlubokou spřízněnost s královstvím rostlin a jeho moudrostí. Mezi rostlinami žili malí zelení skřítkové a víly. Jmenovali se přírodní andělé neboli dévové. Kora jim nosila dárky a různá překvapení a snažila se s nimi nějak dorozumět. Obdarovávala je krystaly ze vzdálených krajů, které dostala od své maminky. Přírodní andělé ji na oplátku za její lásku a pozornost a za péči, kterou věnovala rostlinám, učili rozumnět mnoha tajemstvím své říše.

Každá rostlina ma své poslání. Některé tvary listů přinášejí sílu, jiné uklidnění, další snění. Jsou byliny, které tě mohou učinit šťastnou, a jsou byliny a těch je mnoho které pomáhají léčit nemoci, učil Kora Anděl.

Když se Kora zranila, měla potíže nebo chtěla s něčím poradit, mohla kdykoli poprosit dévy o pomoc. Přírodní andělé ji zasvětili do tajemství rostliny, kterou právě potřebovala. Tak postupně získala hluboké znalosti o rostlinné říši.

Kora byla šťastná. Její tvář ozařoval jemný úsměv. Vděčnost za svůj život vkládala do písniček, které si skládala a zpívala. Ráda si chodila hrát na mořský břeh. Tady, na samý okraj vody, pokládala do písku své krystaly. Občas některý z nich nabídla zpět Matce Zemi. Předtím, než ho hodila do moře, jak nejdál uměla, přiložila si ho mezi obočí, na rty, srdce a břicho. Ještě dlouho potom, kdy voda přijala její dar, sledovala hladinu. Tak dlouho, dokud nepocítila splynutí s rozčeřenými kruhy na vodě, slunečními paprsky odrážejícími se na hladině a mořem.

Jednoho slunečného dne stála Kora opět na břehu a pozorovala moře, které právě přijalo její dar. Náhle, těsně pod hladinou, uviděla pár očí a uslyšela vysoký melodický hlas. Okamžitě porozuměla tomu, co jí neznámý hlas sděluje. Chvíli potom, co pochopila, že zvuky znamenají Děkuji ti , odpověděla Rádo se stalo a byla velmi vzrušená při pomyšlení, že má ve Velké vodě přítele. Chtěla zjistit, kdo to je.

Přístího dne se Kora opět vydala k moři. S sebou si vzala ten nejkrásnější krystal, který doma našla. Byl příjemný na omak, krásně zbarvený do růžovočervena a sametově zelena a připomínal jí vodní meloun.

Na břehu moře vytáhla drahý kámen z malé tašky, uvázané na šňůrce kolem pasu. Stoupla si do vody a zatímco vlny omývaly její nohy, zazpívala píseň o kráse všech bytostí žijících na Matce Zemi. Když dozpívala, políbila kámen a hodila ho do moře, jak nejdál uměla. Čekala, co se bude dít. Najednou z vody vyskočila majestátní bytost. Sklouzla se po hladině a zastavila se přímo před ní.

Kora se lekla a upadla. Voda ji začala unášet do moře. Zbytky písku ji ještě opadávaly z nohou, když vedle sebe ucítila něco velkého, teplého a hebkého. Byl to delfín!

Melodickým hlasem zazpíval: Jsem tvůj přítel, se mnou jsi v bezpečí. Jestli máš chuť, zůstaň ve vodě a hrej si. Pokud máš z vody strach, vezmu tě zpátky ke břehu.

Kořiny paže se chytili delfína. Konečně cítila bezpečí: Moc ti děkuji za pomoc. Zůstanu ve vodě, můžeme si hrát. Máš nějaké jméno?

Mara, melodickým hlasem odpověděla delfínice.

Jé, to je krásné jméno. Já jsem Kora.

Hrály si společně ve vodě, povídaly si a smály se. Mara byla mladší než Kora. Bylo jí sedm let. Za tu dobu ale stačila procestovat tisíce a tisíce mil a poznat mnoho různých mořských tvorů. Neměla, stejně jako Kora, žádné sourozence. Oceánem putovala ve společnosti velké skupiny delfíních rodin.

Slunce už šlo spát a mořskou hladinu ozářil Měsíc, když si teprve Kora s Marou dopověděly všechny důležité události, které v životě prožily, a zazpívaly všechny známé písničky. Potom Mara odvezla Koru zpět ke břehu: Jsi můj první dvounohý suchozemský přítel a jsem ráda, že jsme se poznaly.

Kora chodila k moři každý den a v mořských vlnách si hrála s Marou. Bylo jim spolu nádherně.

Uběhlo několik měsíců.

Léto končilo, noci byly chladnější a delfíni se začali připravovat na cestu do teplejších vod. Kora a Mara posmutněly, protože věděly, že se neuvidí dříve než příští jaro a léto. Proto se modlily, aby se jaro vrátilo co nejrychleji.

Ještě než Mara odplula do teplých vod, vzala kamarádku na výpravu do své tajné zátoky. Tady měla ukryté a jemně naaranžované všechny krystaly, které kdy Kora do moře hodila. Celou tu krásu osvěcovaly sluneční paprsky, které pronikaly modrozelenou vodou. Když se nad jedním krystalem zatřpytila duha, Kora i Mara někde hluboko uvnitř v srdci cítily, že se opět setkají.

Příroda se změnila. Podzim vystřídala zima. Také Kořino tělo procházelo změnami. Hebké dlouhé vlasy jí povyrostly až k zadečku. Ňadra se jí začala zakulacovat a Kora v nich často cítila napětí. Za to, jak krásně rostou, děkovala Velké Matce.

Když se opět vrátilo jaro a s ním teplejší a delší dny, začala Kora trávit každou svou volnou chvíli na mořském břehu a vyhlížela přítelkyni. Občas plavala podél břehu, jindy jen stála na pláži a čekala. Na svou jarní zahradu úplně zapomněla. Zapomněla se i přivítat s malými přáteli, dévy, kteří se probudili ze zimního spánku.

Jednoho dne koncem jara stála Kora na kraji moře a zpívala píseň o plavání v hlubokém moři. Náhle se z vody vynořila a vyskočila Mara. Oči se jí leskly, široce se smála, s radostným hlasem zavolala ahóóój a za obrovského šplouchnutí zastavila kousek od Kora.

Konečně byly Kora s Marou opět spolu. Hrály si a smály se. Tak moc se nasmály, až z toho nemohly. Měsíc již upřel svůj milující pohled do vody, když ještě dováděly ve vlnách. Obě si říkaly: Copak je ještě něco hezčího než si hrát, zpívat a povídat se svou přítelkyní?

Kora trávila letní dny zkoumáním vodního světa a učením se delfíního jazyka. Mara naučila Kora rozeznávat ty nejjemnější delfíní zvuky, které dvounožci běžně neslyší. Kora se naučila rozlišovat jemné rozdíly tonů a zvukových vibrací. Mara se od Kory dozvěděla spoustu zajímavých věcí o pozemských rostlinách a o lesích.

Jednoho letního rána Kora zjistila, že jí z ženských míst vytéká krev. Maminka jí už vyprávěla o zvláštním, krásném a intenzivním období u žen, o měsíčkách. I o tom, že to nebude dlouho trvat a Kora vše pozná sama na sobě. Přesto byla nyní tiše užaslá nad tím, co se odehrávalo. Nad tím, kolik krve z ní vytékalo, aniž byla někde zraněná.

Kora šla za maminkou, a když Selena uslyšela o tom, co se přihodilo, měla velkou radost, až se jí zalily oči slzami, když říkala: Moje dcero, stala se z tebe žena!

Políbila svou dceru na čelo a na místo probuzeného lůna, na břicho. Společně pak šly na stinné místo do zahrady utrhnout kus mechu na zadržení krve.

Selena začala s přípravou oslavy na počest Kořiny první menstruace. Chvíli potom, co vzkázala pro moudré Velké Matky z blízké vesnice, měla plné ruce práce s vařením.

Kora v ústraní zažívala nový rytmus, který proudil jejím tělem. Současně chtěla co nejdříve všechno sdělit Maře. Rozhodla se proto, že půjde k moři. Jen došla k cestě vedoucí na mořský břeh, uviděla, jak k ní směrem od vesnice přichází Velká Matka Levanah. Stará žena, ochránkyně nauky a moudrosti Východu země východu Slunce, Duhy, Větru a Jara. Kora před ní uctivě poklekla a Levanah jí s úsměvem řekla: Vstaň. Přinesla jsem ti dar ke tvému velkému dni, kdy ses stala ženou.

Kora se zvedla ze země a užasle se dívala na starou ženu. Levanah pokračovala v cestě a Kora šla za ní. Trvalo jim pěknou chvíli, než dorazily na vysoko položené místo v horském sedle. Uvelebily se vedle sebe na zemi, a když si trochu odpočinuly, řekla Levanah klidným vyrovnaným hlasem: Teď zavři oči, probuzená ženo, a poslouchej.

[ ]

V záři planoucího ohně kráčela Selena pyšně ke své dceři. Krk měla ozdobený amuletem, podobným tomu, který před chvílí dostala Kora. Otevřela nádobku a trochu posvátného červeného okru smíchala na dlani do pasty.

Poté pravila: Moje dcero, moc ti děkuji za to, že jsi a že jsi přišla do mého života. Byla jsi mým učitelem. Dostala jsem se díky tobě blíže k Velké Matce a naučila jsem se znovu si hrát.

Pak se obrátila k ženám, shromážděným okolo ohně, a pokračovala: Mé dítě zemřelo a zrodila se nádherná žena. Namočila prsty do okrové pasty a na Kořino čelo namalovala srpek měsíce a na břicho (místo, kde ležela děloha plná první krve) úplněk. Přitom pronášela požehnání: Nechť vstoupíš do souladu s posvátnou energií svého měsíčního cyklu.

Nato vstala Chalice a požádala Koru, aby si vyndala svůj křišťálový pohár. Když jej naplňovala červeným vínem, pronesla tato slova: Matko Země, naše Bohyně, toto víno je symbolem tvé životodárné krve a současně symbolem krve první menstruace každé sestry žijící kdekoli na této zemi a symbolem Kořiny menarche. Připijme si na oslavu Bohyně, která je uvnitř každé z nás.

Pokynula Kora, aby se napila jako první a pak už pohár putoval dokola. Jakmile Kora polkla doušek vína, pocítila jednotu se všemi ženami. Byla šťastná, že se stala ženou!

Po slavnostním přípitku podala Selena Koře jako první mísu s jídlem. Na přípravě speciální hostiny u příležitosti oslavy menarche se podílely všechny ženy. Společně uvařily slavnostní polévku a spoustu dalšího dobrého jídla.

Po slavnostní hostině si vzala Selena do rukou bubínek a začala vyťukávat jednoduchý rytmus. Po chvilce pobídla svou dceru, aby si i ona vzala svůj bubínek. Postupně se přidávaly všechny ženy a prostorem se rozezněly flétny, zvonky, harfy, chřestítka a bubínky.

Až hluboko do noci se linuly od ohniště okouzlující, velebné i dojemné melodie a rytmy doprovázené tancem. Když oslava skončila, ženy jedna po druhé objaly a políbily Koru, obdarovaly ji moudrým slovem a postupně se začaly rozcházet do svých domovů. U ohně zůstaly jen Selena a její dcera.

To byl úžasný den, řekla s úctou Kora. Velké Matky jsou tak moudré a tak štědré. Mé srdce i má hlava jsou po okraj naplněny. Cítím, jako bych byla zaplavena jejich láskou a moudrostí.

Velká Matka říkala, že mám dar léčitelství, pokračovala dívka, neboť cítila velkou potřebu podělit se s matkou o svou radost. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla svých znalostí z rostlinné říše takto využít. Ale teď už, mami, nechci čekat a taky proč, když se mohu o své dary podělit hned?

Dáš světu hodně a ten pravý čas přijde, ty moje květinko, odpověděla dcerce s vlídným úsměvem Selena.

Společně seděly u ohně a pozorovaly dohasínající plameny.

V noci první menstruace je zvykem spát venku pod širým nebem, aby na tebe svítil měsíc, řekla Selena a podala dceři přikrývku. Můžeš zůstat tady, jít do zahrady nebo kam sama budeš chtít. Na každém místě budeš spojena s energií Velké Matky. Hezky se vyspi a zapamatuj si svoje sny, naklonila se Selena, políbila dceru a odešla.

Kora se přikryla a dívala se za ní. Po chvilce ale vstala a v měsíčním světle se snažila najít důvěrně známé cestičky, ty, které vedou k mořskému břehu.

Za chvíli byla na mořském břehu. Nad klidnou hladinou zářil Měsíc v úplňku. Na zemi rozprostřela svou přikrývku, položila si na ni všechny své dary a sama si šla lehnout do teplého písku co nejblíže k vodě

Šumící noční moře ji ukolébalo a usnula. Zdálo se jí o zahradách plných nádherných květin a bylin, jaké ještě nikdy neviděla. Zpívaly úžasné písně, které Koru naplňovaly radostí a posvátnou úctou.

Probudila se až za ranního úsvitu. Hned poté, co vstala, šla se podívat na své dárky. V záři ranního sluníčka si své poklady dlouze prohlížela. Potom vytáhla z karmínově červeného baťůžku flétnu. Začala hrát písně květin, které slyšela ve snu. Všimla si, že radostné tóny přivábily ke břehu postupně celou delfíní rodinu. Delfíni si začali hrát. Potápěli se, skákali tehdy opisovala jejich těla nad hladinou ve zvláštní společné harmonii krásné oblouky.

Kora uslyšela Mařin hlas: Pojď si s námi zaplavat, Koro.

Kora položila flétnu a vklouzla do slané vody obklopena ze všech stran smějícími se delfíny. Někteří z nich jí sdělovali, jakou mají radost z písní, které právě dohrála. Kora věděla, že je obklopena zvláštními krásnými přáteli.

Plavala s Marou, které se držela za ploutev, mezi skotačícími delfíny hlouběji a hlouběji do moře na místa, kde ještě nikdy nebyla.

Po jejich společném ranním hraní se za nějakou dobu Mara s Korou od ostatních delfínů odpojily, rozloučily se s nimi a vrátily do mělčí vody. Chtěly být chvíli jen spolu.

Kora své delfíní přítelkyni dopodrobna vyprávěla všechny zážitky spojené s oslavou první menstruace.

Mara měla z přítelkyně velkou radost. Ale potom jí musela říct o setkání s Reem a Alou a o jejich trápení.

Maro, co jsem to jen udělala? plakala Kora.

Byla jsem tak bezohledná. Jak mohu chtít pomáhat léčit lidi bylinami, když se neumím postarat o svou zahradu?

Kora se hluboce nadechla a podívala se do Mařiných očí.

Jsi má nejlepší přítelkyně, jakou jsem kdy měla. Neznám nic hezčího než si s tebou hrát, ale já už si nemohu celé dny jen hrát. Stala jsem se ženou a mám svůj úkol. Chci se podělit s lidmi o své znalosti, jak se mohou léčit rostlinami. To však nemohu udělat, dokud moje zahrada zmírá. Musím tam jít a začít pracovat. Postarat se o rostliny, aby byly opět zdravé a silné.

Vrátím se, Maro, za několik dní, až udělám svou práci. Zahraji na flétnu a ty poznáš, že jsem tady. Poté dlouze delfínici políbila na dlouhý hladky nos a plavala ke břehu.

Zbytek prvních měsíčků strávila Kora prací na zahradě. Kapkou své krve oživila půdu a ta začala brzy opět vzkvétat.

Skřítkové byli šťastní, že je opět mezi nimi, a jako výraz svého díku ji ještě více učili o léčivých vlastnostech jednotlivých rostlin.

Kora se snažila svůj čas dělit co nejspravedlivěji mezi práci na zahradě a hraní s Marou.

Když opět končilo léto a delfíní rodina se připravovala na pravidelnou cestu do teplejších vod, vzala Mara svou přítelkyni opět do mělkých vod u korálových útesů, kde měla schované darované krystaly. Mělčina u korálových útesů byla tím pravým místem, kde si obě mohly hrát a povídat. Dost hluboká na to, aby Mara mohla plavat, a dost mělká na to, aby Kora dosáhla na dno.

Už brzy zase na nějaký čas odejdu, řekla Mara.

Já vím, odpověděla Kora.

Něco ti musím říct, usmívala se delfínice trochu ostýchavě. Mám nového přítele. Není to jen takový běžný přítel. Spolu s naší rodinou poplave do zimního domova.

Kora Maru objala: A přijdeš mi ho na jaře ukázat?

Určitě, odpověděla Mara.

Když se vracely zpátky ke břehu, slunce právě zapadalo. Kora měla při loučení s Marou slzy v očích.

Na shledanou, přítelkyně , zazpívala jí Mara.

Kora sledovala poslední zbytky rudého slunce mizícího v hlubině blankytě modrého oceánu. Skrze růžové a purpurové mraky prosvítaly sluneční paprsky. Před odchodem dívka ještě zašeptala: Miluji tě, Maro.

A mořský vánek jí doručil zpěvnou odpověď delfínice: Miluji tě, Koro. Na shledanou na jaře.  ...