ARAMEJSKÝ OTČENÁŠ - překlad Neil Douglas-Klotz

1. Naše zrození v jednotě

Abvún d-bá-šmája
(bible: Otče náš, kterýž jsi v nebesích,)

Ty, je(n)ž zrozuješ! Otče-Matko kosmu,
vše, co se hýbe, Ty tvoříš
ve světle.

Ó Ty - ve všem dýchající živote,
tvůrce jiskřivého zvuku, který
se nás dotýká!

Dechu všech světů,
slyšíme Tě dýchat - dovnitř a ven -
v tichu.

Zdroji zvuku: v burácení, v šepotu
ve vánku a vichřici
slyšíme Tvé jméno.

Ty zářící, jenž svítíš uvnitř nás
a vně - i tma svítí - když se
rozpomeneme.

Jméno jmen, naše malá identita
v Tobě se rozplétá a Ty nám ji jako lekci
vracíš zpět.

Činnosti beze slov, tichá sílo -
kde uši a oči se probouzejí, tam
nebesa přicházejí.

Ty, je(n)ž zrozuješ! Otče-Matko Kosmu!

Poznámky k textu

Na začátku modlitby stojí božský tvořivý proces a požehnání, které se vynořuje z veškerého rodičovství. Starý blízkovýchodní slovní kořen ab se vztahuje na jakýkoli zárodek, každý plod, vycházející ze zdroje jednoty. Tento kořen je také obsažen v aramejském slově pro fyzického otce abba, jehož zvukový význam stále odráží jeho původní bezrodový kořen. Ačkoli abvún - fyzický otec - je odvozenina tohoto slova, jeho původní kořen nevyjadřuje rod a můžeme ho přeložit jako "božští rodiče". Toto obsahuje mnoho významových rovin: bvn označuje zář světla nebo emanaci otcovství a mateřství, která nás vede od možnosti ke skutečnosti teď a tady. V aramejštině se znak b může vyslovovat jako v nebo může obsahovat odstíny obou. Badatel v aramejštině reverend Mar Aprem (1981) zjistil, že tentýž kořen (ab) může být použit pro fyzického i pro duchovního otce, podle toho, zda je zdůrazněno v (pro fyzického) nebo b (pro duchovního). Ježíš nepochybně zamýšlel, aby tam zaznělo obojí, aramejština je ostatně vůbec bohatá na úžasnou hru se slovními významy.

Na pozadí mystické vědy zvuků a písmen, které jsou společné pro aramejštinu i pro hebrejštinu, znamená slovo abvún kosmický proces zrození, který stojí nad naším vrtkavým pojetím "mužského" a "ženského". Na této interpretační úrovni lze rozčlenit abvún podle jeho zvukového významu do čtyř částí:

A: absolutní, jediné bytí, čistá jedinost a jednota, původ vší síly a trvalosti (zaznívající posvátnou slabikou AL a aramejským slovem pro Boha, Alaha, doslova: "To jediné").

bv: zrození, stvoření, proud požehnání, které jakoby k nám přicházelo z toho "nejvnitřnějšího" této jedinosti.

ú: dech nebo duch, který nese tento proud, odráží zvuk dechu a obsahuje všechny síly, dnes nazývané magnetismus, vítr, elektřina. Tento zvuk je spřízněn s aramejským výrazem rucha dkudša, které bylo později přeloženo jako "Duch svatý".

n: vibrace tvůrčího dechu Jediného, jak se dotýká formy a proniká jí. Musí tu být substance, které se tato síla dotýká, se kterou pohybuje a kterou mění. V tomto zvuku se ozývá země a vibruje v něm naše tělo, když necháme pomalu zaznít celé jméno: Á-bv-ú-n.

Zbytek prvního řádku doplňuje pohyb božského aktu tvoření. Hlavní kořen slova d-bá-šmája je šm. Z tohoto kořene pochází také základ slova šem, které může znamenat světlo, zvuk, vibrace, jméno nebo slovo. Kořen šm označuje to, co "vystupuje do prostoru a září", veškerou sféru živé bytosti. Z tohoto pohledu obsahovalo jméno osoby její zvuk, vibraci, atmosféru, a jména byla proto dávána a přijímána velmi pečlivě. "Znamení" nebo "jméno", které zde činí abvún pro nás poznatelným, je veškeré stvoření - universum. Koncovka -ája vyjadřuje to, že světlo šem zahrnuje každé centrum činnosti, každé viditelné místo i potenciální schopnost všech věcí. Šmája tedy říká, že vibrace nebo slovo, skrze něž lze poznat Jedinost, Boží jméno, je universum - vše existující. Toto je aramejské pojetí "nebe". Toto slovo je klíčovým bodem mnoha Ježíšových výroků, jež byly často mylně chápány. V řečtině a pozdějších evropských jazycích se "nebe" stalo metafyzickým pojmem zcela bez vazby na proces tvoření. Pro západní myšlení je těžko pochopitelné, jak může mít jedno slovo tolik zdánlivě rozdílných významů. Ale tak to odpovídalo světovému názoru mystiků Blízkého východu.

Modlitby těla

Prvním veršem Ježíšovy modlitby si připomínáme skrze vibrace a tichost náš původ, ne ve vině nebo nedokonalosti, nýbrž v požehnání a v jednotě. Neboť božský dech (rukha) se dotýká dokonce i nepřítomnosti toho, co můžeme vnímat jako "světlo" nebo "zvuk".

1. Pomalu intonuj zvuk Ab-bv-ú-n a hledej výšku tónu, která v tvém těle nejvíc rezonuje. Věnuj dost času na to, aby jsi nalezl tento tón - je to tvé vlastní dědictví z abvún. Podle aramejského chápání slov je tón, při němž pociťuješ chvění nejsilněji, částí tvého jména. Vnímej chvění zvuku. Kde ho cítíš ve svém těle? Sleduj zvuk, jak přechází do ticha. Začni pociťovat všechny pohyby uvnitř těla - tlukot srdce, dech, trávení - které se dějí bez naší pozornosti. Vnímej je jako vnitřní modlitby za dar a odpovědnost za spolutvoření s Bohem.

2. V přírodě, za chůze nebo v sedu, nadechuj v sobě pocit zvuku Abvún a vydechuj pocit zvuku d-bá-šmája. Vnímej dech, jak do tebe proudí, stejně jako do trávy, stromů, skal a vody. Vciť se do Jediného Zdroje tohoto dechu. A pociťuj, jak se dech vrací zpět k veškerému stvoření. Náš dech živí rostliny a jejich dech živí nás. Tato výměna nás spojuje s Bohem. Veškeré stvoření v tichosti vyslovuje svaté Jméno.

3. Když pracuješ, nadechuj pocit zvuku Á, vydechuj pocit zvuku bvún. Při nádechu pociťuj všechnu novost a výživu, která proudí do oblasti srdce a plic. Při výdechu pociťuj, jak z tebe s tvým dechem odplouvá vše, co je staré a chce odejít. Kde v těle můžeš cítit dech? Jaké části nejsou vědomé a mohly by se probouzet? Zatímco si uvědomujeme své tělo, jeho temnotu a nitro, začínáme si být vědomi také své duše (aramejsky nafša) a objevovat v sobě vnitřní království.