Karel Pacner, František Houdek, Libuše Koubská: Čeští vědci v exilu
... „Pro americké astronomy se stal Plavec zvěstovatelem nové pravdy,“ upozorňuje Grygar. „U nich se výměnou hmoty mezi dvojhvězdami jako klíčového jevu jejich vývoje a proměnnosti dosud nikdo nezabýval. Až přišel český kolega a začal je to učit.“
Studenti v USA pravidelně písemně hodnotí všechny své přednášející. Zpočátku si asi pět či šest z těch asi 220 posluchačů stěžovalo: „Dr. Plavec šišlá...“ Potom už se nikdo neozval.Zřejmě to způsobila skladba studentů: „Dnes u nás převažují chlapci a děvčata z Číny, Japonska, Tchaj-wanu, Vietnamu, také z Afriky.“
Třebaže byly obě děti malé, inženýrka Plavcová nechtěla zůstat doma u plotny. „Moje manželka nemiluje řečnění, nemiluje, přednášet, nemiluje učit, ale byla odjakživa výborná programátorka,“ říká Plavec. „Nabídla se, že bude na naší katedře dělat programátorku. Okamžitě ji přijali. Neměli tam totiž nikoho, kdo by rozuměl počítačové technice tak hluboce jako ona.“
Na amerických univerzitách hodnotí posluchači své přednášející neustále. Jejich hodnocení jsou tajná a vedení fakult k nim s velkou vážností přihlíží. Vždyť ti mladí lidé za své vzdělání platí, mají tedy právo, aby je učili nejlepší kantoři. Plavce si studenti vysoce cenili, protože jim uměl srozumitelně vykládat složité věci – a tím mu dláždili cestu k návrhu na profesuru.
Když se vedení fakulty rozhodlo, že ho jmenuje profesorem, požádalo o posudky na jeho práci americké a zahraniční kolegy. Od všech byly vynikající. Chyběl jenom přípis z Československa. Děkan o něj velice stál. Plavec se mu snažil vysvětlit, že to bude náramně obtížné: „Tam čte všechny dopisy Státní bezpečnost, tím bychom adresáta přivedli do maléru. Nakonec jsme se shodli na tom, že děkan pošle na ředitelství Astronomického ústavu ČSAV dopis asi tohoto znění: ´Prosíme, abyste se vyjádřili k vašemu pracovníkovi, který přednáší na naší škole...´ Jen tak, bez uvedení jména. A představte si, že zakrátko mi přinesl děkan ukázat dopis: ´Miroslava Plavce velmi dobře známe, je to vynikající odborník...´ Podepsán docent Luboš Perek, ředitel. Za to jsem mu už nejednou poděkoval,“ jihne Plavec vždycky, když o tom mluví. „Nevíte, jak ohromnou cenu pro mne takový dopis měl.“  ...

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy (Jak biologie a kultura ovlivňuje naše rodičovství)
... Obecným hlavním cílem americké kultury je podpora „nezávislosti“. Tento kolektivní cíl byl dokumentován v několika studiích bílých rodičů střední vrstvy. Nezávislost se opakovaně tematizuje v rozhovorech, pro své děti si přejí „všichni“ rodiče. Je zajímavé, že rodiče v jiných kulturách toto téma nikdy nezmiňují. Touhy rodičů dokonce ovlivňují samotnou charakteristiku dětí. Zjistili to Sara Harknessová a Charles Super, když rodiče pocházející ze tří různých kultur požádali, aby charakterizovali inteligentní, chytré dítě. V Americe je „inteligentní“ dítě agresivní a soutěživé. V Nizozemsku je inteligentní vytrvalé dítě, které má pevnou vůli a sleduje jasný cíl. U afrických Kipsigiů je nejinteligentnější to dítě, které je zodpovědné a plní své povinnosti. Každá rodina se snaží u dítěte podpořit vlastnosti, kterým daná kultura dává přednost. Američané používají nejrůznějších druhů vizuálních a verbálních podnětů, aby získali pozornost miminka a přiměli ho k reakci. Do kolébky vkládají černobílé piktogramy, aby podpořili zrak dětí. S dítětem vedou dlouhé monology, protože si myslí, že to zlepší jeho kognitivní schopnosti. Amertičané se snaží vštípit dětem hrdost (self-esteem, sebeúcta pozn. Překl.). Je to slovo, které se nedá snadno přeložit do jiných jazyků, pokud tato vlastnost není součástí kulturního prostředí. Je důležité pouze v soutěživé společnosti zaměřené na vlastní ocenění. U Holanďanů je tomu jinak. Jsou přesvědčení, že rozvoj inteligence podporuje pravidelnost, odpočinek a čistota. Takže, když dítě začne zlobit, tak jako zlobí děti na celém světě, rodiče si myslí, že za to může narušení rytmu dítěte. A Kipsigiové zavalují děti domácími pracemi. Už ve dvou letech, kdy je malý Američan ještě batole, dostávají kipsigijské děti první úkoly. V šesti běžně tráví polovinu dne prací pro rodinu. Lidé v každé z těchto kultur by nebyli schopni vychovávat své děti jinak. Představte si malého Američana, který ve dvou letech doma pomáhá a má jen málo času na hraní. Pro nás by to byla smutná „ztráta dětství“, toho bezstarostného období plného vývoje a objevování.Stejně tak by byla kipsigijská maminka šokovaná, že si nezodpovědné, líné americké dítě jenom hraje a nic nedělá. Jak bude moci takové dítě vyrůst a myslet?, zeptala by se. Všichni souhlasíme s tím, co inteligence obecně znamená, a všichni souhlasíme, že být inteligentní je lepší než být hloupý, ale každá kultura vyzvedává a pozitivně hodnotí rozdílné aspekty inteligence.  ...

Kolektiv: Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života)

Roman Szpuk: Večer u ovcí

Krajkoví ovcí po svahu rozhozené
zmuchlal hrom v chumáč do úzkosti.
Pít budu z vlny deštěm nasycené,
já, pastýř či vlk, řezníkům k zlosti.

Po bouři mží na louky, není to slyšet,
pod nohama stmívání praská klest.
Ovce usínají pokorně a tiše,
slehlým stádem bloudím na vlastní pěst.

Ovčinec daleko svá vrata zamkl,
vzduch nehybný jak žhavé na svíčce,
jen tak, co by po plameni máchl,
spočinout smím krátce, kratičce.

Robert Frost: Pastvina
(přel. Hana Žantovská)

Jdu uvolnit ten pramen ve stráni,
jen co bych vyprostil ho od listí.
(Snad počkám, až se voda pročistí.)
Zdržím se krátce. - Pojď i ty.

Chci dojít pro to malé telátko,
které se motá, staré sotva den.
Máma ho líže drsným jazykem.
Zdržím se krátce. - Pojď i ty.

Nathalie des Valliéres: Saint-Exupéry. Archanděl a spisovatel
... Renée de Saussine, kterou nazývali Rinette, se narodila 1897. Byla starší sestrou Bertranda de Saussine, Saint-Exupéryho kamaráda z gymnázia Saint-Louis v Paříži. Hrála mistrovsky na housle a pořádala koncerty. Se Saint-Exupérym udržovala dlouhou korespondenci, která byla v roce 1953 uveřejněna pod názvem „dopisy smyšlené přítelkyni“.
Rinette, v noci jsem docela jiný. Někdy je mi trochu úzko, když ležím s očima otevřenýma. Nejsem rád, že mně oznámili mlhavé počasí. Nechci se zítra zabít. Svět by sice moc neztratil, zato já všechno. Představte si, kolik přátel mám v Alicante. A ten arabský koberec, který jsem si dnes koupil, nyní zatěžuje mou duši majetníka. Vždyť mi bylo tak lehko, když jsem neměl vůbec nic.
Rinette, mám kamaráda, jehož ruce byly popáleny. Nechci mít popálené ruce. Dívám se na ně a mám je rád. Dovedou psát, zašněrovat střevíce, improvizovat opery, které se Vám nelíbí, ale které mě dojímají. Potřeboval jsem k tomu dvacet let průpravy. A někdy svírají obličeje. Představte si to!
Rinette, dnes večer jsem ustrašený jako zajíc. V noci se mi všechno zdá křehké. A taky všechno, co mě poutá k těm, které mám rád. A kteří spí, když v noci v posteli bdím a jsem ještě neklidnější než ošetřovatel nemocného.
Tak špatně chráním své poklady.
Antoine de Saint-Exupéry  ...

Jean Giono: Hlasy země
... Tak, teď to začne.
Zaoře rovně až tam k těm keřům; schválně si je nechal jako znamení; a to bude hlavní brázda. Všechny ostatní budou ležet podle ní. A až to bude odtud až tamhle k mladému cedru celé pokryté brázdami, až to bude jako prejzová střecha, dobré to bude. Tak tedy s chutí do toho!
Probudil se v něm jeho lovecký vražedný pud, když prudce zabořil ostrý plužní zub do země. Zaúpěla; povolila. Ocel vyrvala a obrátila pěkný kus hlíny, černé a mastné. Ale najednou se země vzpamatovala: vzepřela se, jako by zkoušela kousat, bránit se. Zatřáslo to celým spřežením, od koňových čelistí až do Panturlových ramenou. Hned se podíval na radlici; je ještě pořád celá, přestože narazila na pořádný kámen.
-A přece to zorám, - povídá Panturle a zatíná zuby.
Radlice, podobná přídi člunu, pluje po uklidněné zemi.
-Vijé, vraný, táhni trochu, ty lenochu!
Jde to vesele a krásně. A už je tu slunce: přeskočilo návrší a vychází. A už je Aršula: přeskočila potok a přichází.

Žena se trochu přibližuje k muži. Přibližuje se nenápadně, opatrně se naklání, protože se ještě neodvažuje přiblížit se bez okolků. Má to opravdu plné ruce pevného masa, pružného a teplého, a zároveň tvrdého, to mužské zápěstí, poutající ji k muži, to zápěstí, tvořící most, po kterém vzkypělá mužova touha přechází do ní.
Ucítil, že se k němu blíží; uzel jeho dlaní se svírá, hlavní šlacha na zápěstí se chvěje a Panturle ji přitahuje k sobě. Žena sklouzává trávou a už sedí vedle něho. Všechna vlákna její krve se rozjásala jako síť potoků a řek. Klade hlavu na chlupatá prsa. Slyší srdce a tlumený praskot toho hrudního koše, v němž srdce leží jako krásný plod na listí.
Tu se ta tíha vody, kterou cítí na ramenou a kterou je mužova paže, stává těžkou. Žena klesá naznak do té paže jako snop sena a uléhá do trávy.  ...