Roman Szpuk: Chraplavé chorály
... Bleděmodře svítá. Vycházím po schůdkách nahoru. Nesu si svůj vichr vzhůru, nebo se tu s vichrem střetávám? Mračna během kuropění prořídla, s blížícím se sluncem však opět houstnou, letí kolem mne a vzduch, který pokryl špičku věže průsvitnou námrazou, mi vniká až na kůži. Na východě září srpek měsíce. Vzdálená mračna jsou příběh, který si kdosi vymýšlí, anděl letí jinudy zdánlivou nehybností, ale do skutečného děje vstupuji zde. Abych rozehnal křídla tísně, rozrazil stěny obydlí nočních duchů, piju na ex deci vodky. Alkohol útočí na oslabený mozek, rozsvětluje vnitřní chodby a vichr se dal do tance. Svými výpady mi ukazuje v trhancích letících mračen partituru a prozrazuje mi, že tato skladba je připsána mně. Rozkročen zvedám obě ruce a z můstku věže křikem oznamuju nástupy jednotlivým skupinám par. Húúú, teď vy tam vlevo, pořádně, forte! A vpravo také. Míjíte věž, tedy škvírou mezi mnou a vámi ať proběhnou v protivětru dívky smyčců s rozpouštějícími se copy! Nenechte je usednout na obzoru! Ať se nestydí! Roztrhněte jim šat na hrudi. Plašte mlhu, která je právě teď úplně halí. Rozbaluje se, aby se z ní vyloupla další zabalená mlha, další zapečetěné chuchvalce. Sotva popadám dech, nevidím nic a nikam! Jsou to zlomky sekund, kotle víří, zasekávají se ozubená kolečka námrazy a hned húú húú. Toto démonické dvořanstvo obklopující neviditelného, toto bílé havranstvo vypuštěné z archy záobzoří! Tu stříh! Jak daleko vidím!  ...

Jan Morávek: Plavci na Sázavě
... Jako by mu chtěla pomoci, a bylo na ni, aby sama začala, optala se ho co nejvšedněji:
“No tak, Vincku, kam půjdeš o pouti tancovat?”
“Kam bych šel?” opáčil úmyslně nechápavě. “Na panskou...”
“A do hořejší hospody bys nepřišel?” zažadonila pojednou upřímně.
Už povoloval, ale náhle tvrdě odmítl:
“Víš, že do hořejší naše parta nechodí, tam chodí jen vaši...”
Nedopověděl, neboť v tom okamžiku ozval se z břehu štěkavý hlas. Stará Dolejška, hřmotná a rozcuchaná jako ježibaba, stála ve vrátkách pod lipou a otvírala ústa na celé kolo. Rukama hrozila Fandě a vykřikovala na celou ves bez studu:
“Táhneš domů, zatracená mrcho! Koukejme se ji, vdávandu, ona za ním leze před celou vesnicí, nestyda...! Hned obrať a jeď domů! Počkej, já ti jich namelu...”
Fanda zahořela hněvem a hanbou.
Vincek se posměšně zachechtal a udeřil sochorem o kamenité dno až zapraštěl.
Starý Loučil zahoukl táhle od vesla:
“Jářku, Vincku, ať si ji dá ta stará čarodějnice pod šturc...!”
Ale Vincek mlčel. Odpliv’si jenom skrz zuby, pošoupl lodenový klobouček se sojčím peřím furiantsky na ucho a opřel se vší silou o sochor. Předák už vjel do vrat jezu a silný proud uchvátil pramen, dávající se v let. Jako šíp protkl vor bílé peřeje pod jezem. Plavcům šplíchaly vlny až ke kolenům, div je nesrazily do proudu. Bylo nutno sebrati se v tom náporu a šumu a jeku. Vořiny praskaly a vor se tlačil na vor, houžve stenaly a praštěly nejvyšším napětím. Proud je hnal úzkou kamenitou drahou k Žampachu. Jediné falešné hnutí veslem a z vorů byly trosky, hromada dřeva, změť klad, drtící těla plavců.
Ale u vesla pevně stál starý Loučil, nejzkušenější vrátný na dolejší Sázavě. Nikdo tak neznal řeku jako on. A za ním na “pacholčím” číhal se sochorem v ruce Vincek, chlouba jejich rodu, nejstatnější chlapec z vesnice.  ...

Jiří Černý: Poutní místa českobudějovické diecéze
Nicov (Prachatice)
Šumavská obec 30 km západně od Prachatic, 5 km východně od Kašperských Hor (894 m). Německy Nitzau. Roku 1921: 673 většinou německých obyvatel. Roku 2001: 92 obyvatel z toho 33,7 % katolíků.
Farní kostel sv. Martina. Do kostela sv. Martina v 19 století každoročně na svátek sv. Prokopa přicházelo procesí z Kvildy. Roku 1310 je doložen při kostele poustevník. V Nicově působil kněz pověsti svatého života P. Johann Jungbauer (1815-1896), viz. též VIMPERK. Asi 1,5 km od kostela se nachází vrch “Královský kámen” (1059 m) s kamenným oltáříkem, který do skály vytesali roku 1916 místní sedláci a kameníci Johann Klement a jeho syn jako projev pokání. Kaple se stala místem soukromých pobožností. Na okraji obce od roku 2005 znovu stojí ojedinělý tzv. Kohoutí kříž (Arma Christi), jehož poničený originál byl v 60. letech 20. století přenesen ke kostelu sv. Markéty v Kašperských Horách.  ...

Petr Hýbl: Pajdal
... Přesně podle jeho předpokladu zaútočil Syčev dlouhým levým direktem, za kterým měl hned následovat i pravý.
Na setinu sekundy přesně vyrazila Karlova levá ruka proti úderu. Nezablokovala ho, ale v okamžiku, kdy se měla pěst v rukavici zastavit o jeho hlavu, ji prudce srazil do pravé strany, čímž rozhodil Syčevův kryt. Protože Rus do úderu padl váhou těla, nemohl svůj pohyb kupředu v žádném případě zastavit a jeho odkrytá hlava a tělo se dál řítily proti Karlovi.
Už při srážení Syčevova direktu do strany pokrčil Karel nohy v kolenou, zároveň přenesl váhu těla na zadní nohu jako při vrhu koulí, a pak se jeho pravý bok a rameno prudce vytočily kupředu a od jeho brady se proti Syčevově hlavě vyřítil bleskový direkt a narazil na ni plnou silou.
Rus padl po úderu jako podťatý strom a ležel Karlovi u nohou s rozhozenýma rukama.
Zaplněná sportovní hala nejdřív zaskočena ztichla a pak se v úžasu rozhučela. Kulhavý boxer, který by měl podle všech přírodních zákonů prohrávat, vyhrává a svou brilantní technikou a tvrdým úderem vyrovnává proti ostatním boxerům svůj fyzický handicap!
Trenér Malina ho zcela spontánně objal a teprve pak mu potřásl rukou. V místě vyhrazeném pro boxery sledovali Novákův boj Američan Davenport i Kubánec Correa, kterému měl být Novák ve čtvrtfinále příštím soupeřem.
Černý pardál, jak kubánskému boxeru tisk i všichni okolo boxu přezdívali, nedával najevo žádný ze svých pocitů. Jeho tvář byla stejná jako při kterémkoliv jiném utkání. Jen on sám věděl, že se do jeho mozku vkrádá tíživá obava z tohoto celkem neznámého boxera.  ...

Ko Un: Deset tisíc životů

Pongdža

Pongdža s deformovanou nohou
Pongdža, co se nevdala
Pongdža, co umí skvěle zacházet s jehlou
najednou dozrála
Pongdža už poznala, jak chutná muž
Uprostřed noci přišel k ní mládenec
jemně přivírala oči
přidržela nohavice
ještě zůstaň, pohrajem si!

Mnoho hvězd je na nebi

Prastará borovice

Nad Čangguovým polem v Setcho je borovice
věkovitá borovice
když tam zajdeš, u ní
ve špatných časech
uslyšíš prý
povídání prapradědečků
jejich mumlání
mumlání prapradědečků, které jsi ani neznal