Hana Rysová - Václav Vokolek: Svět kamenů

... "Je zřejmé, že naši předkové nerozlišovali mezi posvátným a světským: vše živé, ale i kameny, mělo svůj posvátný aspekt jako nositel života a nutno říci, že tímto postojem byli dále než my, kteří spíše desakralizujeme." píše Louis Charpentier, významný badatel, který se zabývá duchovními vztahy pravěku a katedrál.

Je zajímavé, jak často posvátná místa souvisejí s kameny a vodou. Dávno ustrnulé, zdánlivě neměnné, s pevnými tvary se často setkává s vytrysknutou vodou, která proudí a je stále jiná. Nebo s hladinou vody, která zachycuje proměnlivost nebes. Pevné a tekuté se může spojit do vyšší jednoty. Zvláštní přírodní útvary, osamělé balvany, podivuhodné viklany, vztyčené neopracované kameny, sloupy, ale i obyčejná boží muka či kříž v polích cosi podstatného označují, vydávají svědectví. Stejně tak zázračné studánky či prameny vytrysklé na poutních místech jsou stopami posvátných dějů. Kameny můžeme geologicky přesně určit, zvážit a změřit, voda má dozajista zjistitelné chemické složení, ale těmito důkazy fyzické existence se k podstatě posvátnosti nedostaneme ani o milimetr blíž. Jako by tudy cesta poznání nevedla.

Pokud ovšem budeme posvátnost považovat za cosi skutečného, pak se můžeme pokusit o její definici. Vzhledem k mnohatisícileté tradici bychom mohli definovat značně dlouho a obsáhle. Spokojme se opět s jasným a srozumitelným výrokem M. Eliade: "Ve skutečnosti posvátného uchopil lidský duch rozdíl mezi tím, co se jeví jako skutečné, mocné, bohaté a smysluplné a tím, co tyto vlastnosti postrádá, totiž chaotickou a nebezpečnou záplavou věcí, které se objevují a mizí nahodile a beze smyslu."

To, že existuje skalní mísa ve tvaru srdce, můžeme považovat za zvláště důležitý vzkaz. V kamenném srdci, tak pravidelném, že lze dosti pochybovat o přírodním úkazu, je trvale přítomná voda. Zrcadlí se v ní obloha, slunce, hvězdy. Kámen se tak spojil s nebesy, s vesmírem, s vyššími kosmickými strukturami. ...

Lubomír Tyllner: Jihočeské vánoce

... Všichni odešli na půlnoční a doma zůstal jenom čeledín. Byl mu dlouhý čas, a proto si šel lehnout do maštale, kde byli koně; čeledín počne dřímati, když pojednou zaslechne hlas jako lidský, jenže trochu silnější: Náš čeledín je na nás hodný, nebije nás. Kdybychom mu tak mohli říci, aby přijal službu ve mlýně, udělal by tam štěstí. Čeledín uposlechl a vstoupil do služby ve mlýně; jedinká dcera mlynářova si ho oblíbila, a poněvadž byl pořádný člověk, neměli rodičové proti tomu ničeho, aby se vzali.

Po večeři nese děvečka kravám, čeledín volům nebo koňům Štědrého večera a vyřizuje té němé tváři: Hospodář posílá Vám Štědrého večera, abyste po celý rok tak hodně tahali, dojily. Také do studny hodí hospodyně kousek buchty, chleba, jablko a jádro ořechové. U studně řekne hospodyně: Hastrmane, hospodář ti posílá Štědrého večera, abys dával, jak jest rok dlouhý, dobrou vodu!

Slepice zaženou na Štědrý den, než slunce vyjde, pod stůl, pak sepnou kolem řetězem, aby se zdržely pohromadě, dá se jim pod stolem zobati též mák. Též lišce vynáší za humna hospodyně Štědrého večera, každého jídla kousek na mez, aby nechodila na slepice.

Na sv. Štěpána vleze starší děvečka pod žlab a čerstvě jí buchtu s medem, čím dříve jest s jídlem hotova, tím lépe bude dobytek žráti.

K večeři štědrovečerní bývalo ve vsi: polévka z hub, černý kuba, bosáčky a do hrnečku bramborů.

 Z Pelhřimovska

Ruth Benedictová: Chryzantéma a meč

... Japonská feudální společnost byla složitě stratifikovaná a status každého člověka byl dědičně určen. Tokugawové tento systém upevnili a velmi pečlivě usměrňovali každodenní chování jednotlivých kast. Každá hlava rodiny musela vyvěsit do dveřního prostoru oznámení o své třídní pozici a uvádět také přesně vymezená fakta dokládající její dědičný status. Zděděné postavení určovalo šaty, které hlava rodiny nosila, potraviny, které si mohla kupovat, a typ domu, v němž jí bylo dovoleno bydlet. Nejvýše stála císařská rodina a dvořané a pod nimi existovaly následující kasty uvedené v hierarchickém pořadí: válečníci (samurajové), rolníci, umělci a kupci. A pod nimi byli vyvrženci. Nejznámějšími a nejpočetnějšími vyvrženci byli příslušníci skupiny eta, vykonávající tabuizovaná zaměstnání. Byli to rasové, hrobníci, stahovači kůží zabitých zvířat a koželuhové. To byli japonští nedotknutelní, nebo přesněji nepočitatelní, protože dokonce cesty přes jejich vesnice neměly vzdálenost udávající milníky, jako by jejich území a obyvatelé vůbec neexistovali. Žili v zoufalé chudobě, a ačkoliv mohli vykonávat svá zaměstnání, z formální struktury společnosti byli vyloučeni. ...

Helena Vyhlídková: Proutek k proutku. Základní techniky

Často slyším dotaz, jestli lze koupit i nabarvený pedig. Koupit ho lze, ale třeba zrovna nemají takovou barvu a odstín, jaký potřebujete, pokud mají správný odstín, zase chcete jinou sílu pedigu. V tom případě si obarvíte pedig sami.
Na barvení pedigu lze použít barvy na textil. Barvu rozpustíte v 1/4 horké vody a roztok nalijete do nádoby obsahující 7-10 litrů vody. Přidáme asi 7 lžíc soli a promícháme. Pokud chcete mít barvu tmavší a sytější, dáte buď méně vody, nebo větší množství barvy. ...

Helena Vyhlídková: Proutek k proutku. Pokročilé techniky

Mořská tráva, zvaná elhar
Sušená lodyha z mořské trávy, která roste pod hladinou moře. Má mírně nazelenalou barvu.
Můžeme ji použít jako dekoraci na košík, k výpletům košíků nebo ošatek, kde vypadá velmi zajímavě. Před pletením ji krátce, jen na pár vteřin, namočíme. ...

Věra Koutecká, Ludvík Kunc: Vábení ducha Karpat

... Skály, balvany, sutě - výchozy prazákladu země pro kypění povlaku života, jež po tisíce let rozrušuje pokožku matečných hornin prostřednicvím miliard drobounkých organizmů a pokrývá je úrodnou prstí. Orvané skalnaté výchozy životnímu leptu zdánlivě odolávají a vystupují jak bizarní plastiky extravagantního umělce ze zelené palety fotosyntetizujícího oceánu.

Divoký svět bradel s převisy a puklinami, jimiž prýští na povrch chladivý dech karpatské země v letních parnech a chlácholivé vlaho v čase zimních plískanic. Tajemný ráj jeskyní poskytujících útočiště mnohým tvorům pro překonání strastí zimy či bezpečný úkryt pro nezkušená mláďata.

Vzpomínka na zimu prožitou na přelomu milénia. Strmý klouzavý svah pokrytý směsí mokrého bukového listí a sněhového poprašku. Špatně vyvážený krok, řítím se ozlomkrk vstříc dolině. Prudký náraz do spásného kmene třásnitého smrku na jelením ochozu, vyšlapaném generacemi kopytníků mezi zdánlivě neschůdnými skalisky vápencových bradel. ...

Stanislav Vodička: Planina ticha

... Voda sní, ale jinak než lidé. Nosí v sobě pravzpomínku na všechny tvary rostlin a jejich květů, v nichž byla odpradávna přítomná. Když zmrzne, rozpomene se kresbou do tvarů a my užasle hledíme na skleněnou tabuli, kde se třpytí palmy, plavuně, mechy, květy, řasy a rostliny už dávno neznámé. Voda je takový Picassův mozek. Když se zasní, vytvoří svou Guerniku a někteří lidé ji chápou jen jako magořinu, třebaže na ni užasle civí.

Tak nějak snívám o vodě v lese, když už táhnou podzimní mlhy a sluníčko je jen deskovitě bílé, nehřeje, a na kmenech stromů a na balvanech okřívají lišejníky vzpomínkou na krásu jara doby ledové. Země kořenitě voní tlením a houbami. V lidské společnosti by se tomu mohlo říkat třeba dekadence, avšak v přírodě není úpadek, ale jakási smířlivě úsměvná moudrost. ...