L. David Mech: Arktický vlk (Deset let se smečkou)

... Jak jsme tak šli, uviděli jsme v dálce smečku stěhovat se z jednoho doupěte do druhého. Kráčeli ve vzdálenosti asi 200 metrů. Byl to úchvatný pohled na řadu sedmi dospělých a šesti štěnat mířící tundrou ke svému novému bydlišti! Vsadím se, že vlčata urazila dvakrát tak dlouhou vzdálenost než dospělí, protože skotačila a cestou přelezla kdejakou vyvýšeninu.

Najednou si nás dospělí všimli, opustili vlčata a přiběhli k nám asi na třicet metrů. Zjevně se nebáli; fotograf žasl. Asi po dvaceti minutách se vlci vrátili k mláďatům a pokračovali ve své pouti k novému doupěti. Byla to dlouhá hromada balvanů protkaná vespod jeskyněmi. Nemohli jsme se dočkat fotografování štěňat, ale protože bylo slunné odpoledne a my měli před sebou mnoho hodin příznivého světla, rozhodli jsme se nic neuspěchat. Počkali jsme asi tři hodiny, a teprve poté jsme se vydali k novému doupěti.

Když jsme se přiblížili, vlky nebylo vidět. Opatrně jsme šli dál. Ke svému velkému překvapení jsme asi 25 metrů před sebou spatřili velkou chlupatou hromádku podřimujících štěňat, stejné barvy, jakou měla sypká půda kolem nich – ale žádné dospělé. Nyní jsme už s konečnou platností věděli, že nás smečka přijala. Byli jsme vlkům lhostejní do té míry, že nechali vlčata před doupětem bez jediného dospělého strážce, přestože věděli, že jsme poblíž.

Máma a Alfa samec, Špindíra, Osamělý lovec, Tmavý hřbet, Levé rameno, Střapáč, Šedý hřbet a Bělinka o ničem z toho nevěděli. Vedli svůj život, honili zajíce, lovili pižmoně, vychovávali svá štěňata a když měli volno, prostě jen tak polehávali na pahorcích v tundře. Před stovkami, možná tisíci let to jejich předkové na tomtéž místě dělali právě tak a v doupěti stíněném prastarým útesem odchovali nesčetné generace mláďat.

Mezitím my lidé soudíme tato zvířata podle našich vlastních měřítek. Jsou špatná, protože zabíjejí. Jsou hodná, protože si vybírají jen staré, mladé, nemocné a slabé kusy. Vybírají si partnera na celý život a to je činí lepšími. Když však zabijí a snědí příslušníka vlastního druhu, jsou rázem nejhorší na světě.

Avšak tam nahoře ve vysokoarktickém pásmu, ve svém vlastním světě, kde lidská měřítka neplatí, nás tato vlčí smečka může naučit uvažovat jinak. Já s ní žil po celých deset let, měl jsem tu mimořádnou čest dobře poznat její členy a doufám, že mohu pomoci ostatním lidem spatřit vlka v celé jeho kráse: jako mimořádně vyjímečný druh, který se dokázal dokonale přizpůsobit svému drsnému životnímu prostředí a zaslouží si naše bezvýhradné přijetí a pochopení. ...

Zuzana Hutňanová: Třetí svíce

Divoká křídla

Tvá krev je hořká voda

bratře

když zavíráš svůj hněv

jak těsné obydlí

Nohy jsou přibité

a vzteky tancují v krku

Vysoko

milostný verš nad námi přelétá

Je to měsíc – sova stříbrná

Mává divokými křídly

na anděla

A dole voda

Pod ní hadi

s laskavýma očima

Bývají noci

kdy se o nich zdá

kdy se rozum zpozdívá

kdy jedno tělo

dvěma srdci tluče

Železné hory

Smaragdová pole

Sivosivá šeď

laskána po hladké kůře

Buky

Siena a vydechnutá modř

jen plují

Zelená země česká

na paletě

Ještěrčí hřbety

jeden za druhým

přitisknuté k obzoru

Uslyšíš

sladkou záři v alejích

a dřevěná slova křížů

Pavel Bače, Ivo Stehlík: Zpěv křídel

... Před mnoha a mnoha lety, to ještě lidé na zemi nežili, náčelník Nebeských duchů měl už dost svého domova v Hořejším světě. Byla tam totiž pořád hrozná zima. Vyřízl kamenem do oblohy díru a tou všechen sníh a led shodil dolů. Vytvořil tak obrovský val, který sahal od země k nebi. Dnes mu říkáme Mount Shasta.

Pak si Nebeský duch vzal vycházkovou hůl, přešel z mraku na vrchol hory a sestupoval dolů.

Asi tak v půli cesty do údolí se začal tu a tam prsty dotýkat svahu. Kam sáhl, vyrostl strom. Pod jeho kroky tál sníh a voda tekla dolů a vznikaly řeky.

Potom Nebeský duch rozlámal špičku své obrovské hole a třísky hodil do řek. Větší třísky se proměnily v bobry a vydry, menší v ryby. Posbíral spadlé listy ze stromů, rozfoukal je a tak stvořil ptáky.

Legenda národa Modoků

Modlitba ptačí

Tys, Pane, sílu svěřil křídlům ptačím,

Do letu milost dal, do srdce něžný vzlet;

Jak lehce odlétám, tak věrně vždy se vracím,

Když podaří se mi zlé zimy přetrpět.

Má hnízda věnčí domy, kterým nesou štěstí,

Má pírka ztracená utěsní každý kout;

Roztínám křídly vzduch jako šípy z lidské pěsti,

Jak vymrštěný květ, jenž stačil vykřiknout.

Nad kolébkami bdím a střežím hrobů řady;

Nesnáším plazení, svobodně chci mít rád;

A žhoucí Svatý Duch, jenž holubem byl tady,

Mě v nebi, v hnízdě jasu, přijme jedenkrát.

Robert de Montesquiou-Fezensac

Znám jeden strom, který mívá chvíle slávy. Je to olše – samotář. Stojí na břehu řeky a je každý rok ledovou dřenicí rozbíjena hluboko do červeného dřeva. Přesto z jara vyvěsí nejhustší bohatství jehněd. Potom, až do opadání listí, je jenom černou olší.

Jakmile však ledy uzavřou řeku, tehdy strom zazpívá.

Připluje obláček čížků, oblétne korunu a zapadne do ní. Od té chvíle jenom zpívá a zvoní nejjemnějšími zvonečky. Na čistý led se sypou rudohnědé šupinky šištiček. Je to, jako by čížkové osvobozovali stříbrný zpěv, aby byl co nejčistší.

Černá olše zvoní a zvoní...

To je její chvíle slávy a lidé to nevědí, protože se to děje uprostřed zimního ticha a černá olše je jenom starý, ledy rozbitý strom.

Stanislav Vodička

Pavlína Brzáková: Ze mě (Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška)

...Měli jsme posledních deset minut, když vyšel ze křoví nejstarší stříbrňák, Number 1, Big One. Dvacet osm let, dvě stě padesát kilo. A zase to bylo tak, jak mi bylo sděleno v noci. Ten hlavní bude dělat drahoty, ale nakonec přijde. A vyšel rovnou na mýtinu. Když jsou gorily v křoví, špatně se fotí. Je tam málo světla, sice je vidíš, ale na záběrech je to dost tmavé. Úctyhodný Number 1 vyšel na světlo...Mířil k nám. Průvodce řekl: „Sit down!“ A my si pokorně sedli. Number 1 si našel nějaké křoví, vytrhl ho ze země, sedl si a začal ho pojídat. Průvodce se zasmál a povídá nám: „Vy můžete vstát! Sedni si, jsem řekl jemu...“

Nejstarší stříbrňák mi vehnal slzy do očí. Předtím bylo všechno krásné a neuvěřitelné, chodily tam gorily s mláďaty, bylo to jímavé...Ale najednou tu stál někdo, z koho čišela obrovská síla a zároveň velká jemnost. Big One se pohyboval s neskutečnou grácií, vládl nenapodobitelnou jemností pohybů, vyzařoval z něj hluboký vnitřní klid. Uchopil listy, utrhl je ze stonku, projel je mezi zuby, jako by vysrkl ústřici. Zkušeně pracoval rukou jako mistr tai-či. Zčistajasna jsem si uvědomil, co člověk málokdy chápe: on není šéfem smečky jen proto, že je nejsilnější. On je šéfem také proto, že je nejjemnější. Vyzařuje ušlechtilost, je králem, faraonem posvěceným shůry. Při pohledu na něj jsem se sotva mohl ubránit dojmu, že ten chlapík má skutečně nějaké propojení s kosmem. Ztělesňuje záhadnou entitu, pradávný opuštěný kosmický výsadek.

Stane se, že o sebe zavadíme pohledem. Průvodci nabádají nedívat se do očí, protože je to výzva. Ale občas některá gorila do očí pohlédne. Tiše leží a najednou zjistím, že na mě zírá. Tak na ni také zírám, v hlavě se mi při tom honí spousta vjemů. Chtěl jsem s nimi komunikovat, ale nešlo to plně, pořád se kolem něco dělo: někdo fotil, někdo přecházel, nebyl klid. Byl bych rád, kdybychom si jenom sedli v tichosti na zem a počkali, až co udělají gorily. Jenže my byli aktivnější. Jsme prostě takoví nenechaví. Podruhé bychom se možná chovali jinak.

Byli jsme zasaženi. Ptali jsme se průvodce: „Jaké to je, když je vidíš denně? Neomrzí se ti to?“ Odpověděl, že se to neomrzí nikdy, protože pokaždé je to jiné, nové.

Ten nejstarší stříbrňák se mi od té doby zjevuje. Už několikrát mi připomněl, abych o něm mluvil na jevišti. Zjevil se mi před představením, a já o Africe vůbec mluvit nechtěl. Během představení tu byl zas! Podivné je, že dojem z našeho setkání se časem zesiluje, zatímco by měl logicky spíš slábnout...

...Ze srdce cítím, že gorily jsou strážci určitého typu energie, který je pro život na Zemi nezbytný. Patrně jsou spojeny s nějakým hvězdným systémem. Určitou energii z tohoto systému stahují a přinášejí na naši planetu. Takový byl a zůstává můj vjem. ...

Howard Zinn: Dějiny lidu Spojených států amerických

... Nedílnou součástí života na plnatáži zřejmě byl strach ze vzpoury. V roce 1736 napsal bohatý virginský otrokář jménem William Byrd:

Máme již nejméně deset tisíc mužů, oněch potomků Chámových, schopných nosit zbraň a tento počet den ze dne roste nově narozenými či přivezenými. A pokud povstane muž beznadějného osudu, mohl by s podporou větší než měl Catilina rozpoutat válku otroků... a naplnit řeky naše až po břehy krví.

Byl to vskutku spletitý a účinný systém, který si majitelé otroků vytvořili, aby si zachovali dostatek pracovní síly a udrželi dosavadní způsob života. Byl to systém zároveň důmyslný i krutý a využíval veškerých prostředků, jež společenské řády uplatňují k tomu, aby moc a bohatství zůstalo tam, kde bylo. Takto to vyjádřil Kenneth Stampp:

Moudrý pán nebral vážně domněnky, že černoši jsou od přírody otroci. Věděl svoje. Věděl, že černochy právě přivezené z Afriky je třeba zlomit a porobit, že každou další generaci je nutno přepečlivě cepovat. S nevolníky, kteří se zřídkakdy podvolili dobrovolně, to nebylo nic jednoduchého. Nacvíc se jen vzácně poddali úplně. Ve většině případů byl nutný neustálý dozor – přinejmenším až do doby, kdy stáří odsoudilo otroka do stavu bezmoci.

Byl to systém založený na represi psychické i tělesné. Otroci se učili disciplíně, byla jim neustále vštěpována představa o jejich podřadném postavení, aby „věděli, kam patří“, aby černou barvu kůže chápali jako znamení podřízenosti, aby je naplňovala moc jejich pánů posvátnou hrůzou, aby své zájmy přizpůsobovali zájmům svých majitelů a tím zcela potlačili své vlastní potřeby. Dosahovalo se toho těžkou prací, rozdělováním rodin, konejšivým působením náboženství (což někdy vedlo k „velkým neplechám“, jak to nazval jeden otrokář), zanášení nesvárů mezi otroky tím, že se dělili na otroky pracující na poli a poněkud priviligovanější otroky domácí, a konečně mocí zákonnou i bezprostřední pravomocí dozorce sáhnout k bičování, pálení, mrzačení i usmrcení. Trhání na kusy bylo ve Virginii uzákoněno v roce 1705. V Marylandu byl v roce 1723 přijat zákon povolující odřezávat uši černochům, kteří udeřili bělocha, a u zvlášť závažných zločinů se měli otroci pověsit a jejich těla rozčtvrtit a vystavit. ...

Zuzana Vittvarová a kolektiv: Osudová kaňka (Příběhy dcer politických vězňů Československa)

... Otcova praxe se úspěšně rozrůstala nejen pro jeho odbornost, ale i obětavost. Bylo zcela běžné, že pozdě večer nebo v noci zazvonil telefon, tatínek se oblékl a jel. Někdy léčil i hospodáře, pamatuji si celý život, jak mi říkal, abych nikdy nesoudila lidi podle titulu, ale podle toho, jaký je to člověk. Stávalo se, že mě brával s sebou na návštěvy, kde léčil koně, krávy, králíky, psy, prostě všechna domácí zvířata. To byla pro mě odměna! Lidé ho měli rádi, radili se s ním v dobách, kdy vznikala jednotná zemědělská družstva. Otec byl samozřejmě proti, a to byl zřejmě začátek jeho sledování. Později jeden z bodů obžaloby v rozsudku zněl: od roku 1954 do r. 1957 na různých místech rozšiřoval štvavé a lidovědemokratickému zřízení nepřátelské zprávy zahraničního rozhlasu Svobodná Evropa tím, že nepravdivý obsah těchto zpráv přenášel na jiné osoby.

Zprávy Svobodné Evropy jsme skutečně poslouchali a vzpomínám si, jak jednou v zimě maminka ráno objevila stopy ve sněhu pod oknem, kde jsme měli rádio.

Pro otce přijeli v červnu 1958 čtyři pánové v autě, pro mě obdoba gestapa, jak jsem to do té doby viděla ve filmech. Mamince se jeden z nich představil s tím, že otec jede na výlet a bude do večera doma. Když se nevrátil ani druhý den a maminka se telefonicky dožadovala vysvětlení od onoho pána, bylo jí sděleno, že nikdo tohoto jména na policii v Pardubicích nepracuje. Ještě před odjezdem prohledali celý byt tak, že rozpárali polštáře u křesel a postelí, vyházeli knihovnu a prohledali všechny písemnosti z otcovy knihovny. Prostě obrátili byt vzhůru nohama.

Události poté dostaly rychlý spád. Začátkem července byl sepsán soupis majetku za účelem jeho zajištění a na podzim nás vystěhovali do dvou vlhkých místností. Během stěhování z vily přišel syn okresního prokurátora, který bydlel v prvním poschodí, a začal brnkat na náš klavír... Směly jsme si vzít jenom kuchyň a část ložnice. Pak náš byt zapečetili. V krátké době pak soudruzi vybudovali v naší vile jesle.

Pamatuji si, jak jsem se styděla za to, kde bydlíme, a nějaký čas jsem to zatajovala. Zůstaly jsme s maminkou a sestrou bez prostředků, maminka po dlouhém úsilí sehnala práci na třísměnný provoz ve Vigoně v Heřmanově Městci. Sestra byla po maturitě donucena jít pracovat na pás do Tesly Přelouč. Mně bylo deset let. Ve škole jsem sice neměla žádné problémy se spolužáky ani s učiteli, kteří byli drtivou většinou na mé straně, ale cítila jsem strašnou křivdu, kterou jsem si neuměla vysvětlit. V této době mi nesmírně pomohla rodina mé kamarádky Vlasty, u níž jsem nalezla útočiště. Vlasta je mou přítelkyní dodnes, na její rodiče s vděčností vzpomínám.

Otce odsoudili po devítiměsíční vyšetřovací samovazbě dne 6. 2. 1959 pro trestné činy SABOTÁŽE a POBUŘOVÁNÍ PROTI REPUBLICE na 14 roků odnětí svobody a propadnutí celého jmění. Tento vykonstruovaný proces přesáhl rámec okresu, o čemž svědčí soudnička uveřejněná v Rudém právu. Tatínkovi bylo 58 let, a tak byl vzhledem k délce odsouzení do nejtěžší nápravné skupiny odsouzen k likvidaci. ...

Michal Čagánek, Blanka Nová: Malá

... Nejen za maminkou chodím do nemocnice. Rychle jsem zaplnila její stolík drobnými dárky. Krásnými suchými listy, prázdnými hlemýždími ulitami, kamínky všech tvarů a barev. Stěnu nad maminčinou postýlkou pokryly obrázky. Za chvíli jich bylo všude plno.

Začala jsem zdobit další stěny, obdarovávat další nemocné. Na jednom, na dalším pokoji. Brzy mě znali v celé nemocnici.

Jedna paní mi dala velkou čokoládu. Prý jsem její anděl strážný. Neříkala jsem nic. Skutečný anděl stál u lůžka a usmíval se. Dobře jsem věděla, že mu nevadí, že se mu tak trochu míchám do řemesla. Je snažší uvěřit v malé děvčátko než v neviditelného ochránce.

Čokoládu jsem vzala dětem na óčka. Ó-Ó, říkáme my malí, onkologie nezní tak hezky. Už na mě čekaly. Desítka holých hlaviček, ze kterých ani přítomnost nemoci nesmazala úsměv, se rozzářila radostí.

„Teda, já žasnu!“ prohlížela jsem si barevné malby na stěnách místnosti. „Konečně to tady nevypadá jako v márnici.“

Děti vyprskly smíchy.

„V márnici! V márnici! Ale to ne my samy, sestřička Evička nám pomáhala! Nebo spíš my jsme pomáhaly jí.“

„Jestli jste si nakonec nepomáhali všichni navzájem,“ poznamenala jsem s úsměvem a podala čokoládu malé Haničce, aby se rozdělila s ostatními.

Grizlíka dostal Filípek, byla na něm řada. Hned si ho posadil na klín a celý se rozplynul v hřejivých dotecích.

Na posteli u okna seděl a nohama klátil pětiletý Ríša. Nic neříkal, jenom se usmíval a já jsem věděla, že se usmívá na mě. Od posledně ještě víc zhubl. Bosé nohy jako hůlky se míhaly vzduchem, zavřená pěst skrývala drobný dárek.

„Něco pro tebe mám.“

Přistoupila jsem blíž.

„Mám zavřít oči?“

„Jestli chceš. Ale nemusíš, jenom nastav ruku.“

Poslechla jsem a dostala náramek.

Dlouho jsem ho nechala ležet na dlani. Barevný provázek s několika skleněnými korálky. Do očí mi vstoupily slzy.

„Děkuji,“ otiskla jsem své rty na Ríšovu tvář.

Přál si, abych to udělala, a přece jsem ho zastihla nepřipraveného. Chtěl něco říct, v tichu, které nás oba naplnilo, to však bylo zbytečné. Seděl, klátil nohama, prostě si vychutnával přítomnou chvíli, která jeho srdce naplnila teplem a řekla mu, že život má skutečně smysl.

Dospělí by se smáli naší lásce. To je tím, že dospělí o lásce nic nevědí. Jenom to, co znají z knížek a televize, to ale není láska.

Láska je prožitek, láska je život sám, i když vyprchává mezi tenoučkými prsty a zbývá ho sotva na jediný úsměv.

„Tak jak to dopadlo?“ zeptá se Ríši sestřička Evička. „Vzala si ten náramek?“

Podle jeho úsměvu bude dopředu znát odpověď, něco jiného je však slyšet ji z úst toho, kdo prožil.

¨ „Vzala.“

„To teď spolu chodíte, že?“

„Hmm,“ usmál se Ríša a spokojeně objal polštář, na kterém ležel a rozplýval se blahem.

Byl to jeho poslední večer. Anebo také první. Všechno záleží na tom, odkud se díváme. ...