VÁBENÍ KAILÁSU

O titulu:

Čtrnáct povídek ze současného Tibetu.

podtitul: Moderní povídky z Tibetu
edice: Kontinenty
překlad: z čínštiny přeložili Monika Dohnalová, Anna Doležalová, Kamila Hladíková a Martin Slobodník
ilustrace: černobílé fotografie
vazba: brožovaná
formát: 20,5x13 cm, 400 stran
rok vydání: 2006, vydání 1.

Anotace: Antologie patnácti povídek tří tibetských (Alai, Taši Dawa a Sebo) a dvou čínských autorů (Ma Ťien a Ma Jüan), jejímž pojítkem je společné téma - současný Tibet. Přestože se jednotliví autoři i jejich díla od sebe velmi výrazně liší, je možno mezi nimi najít i mnoho společného. Všichni se narodili mezi lety 1953 až 1962, a patří proto ke stejné generaci tzv. "reedukované mládeže", tedy generaci, která v dětství a rané dospělosti zažila jedno z nejhorších období moderní čínské historie, období tzv. Kulturní revoluce (1966-1976). Životy těchto lidí tak byly často velmi poznamenány a mnozí ze spisovatelů této generace zachytili později v 80. letech toto děsivé období ve svých literárních dílech. Ač se situace autorů tibetské národnosti velmi lišila od situace etnických Číňanů, přesto i oni v té době zažívali velmi neklidné období, které výrazně ovlivnilo jejich dospívání a mládí.

Právě v 80. letech se mezi čínskými spisovateli - příslušníky této generace - vyvinul nový literární trend, tzv. literatura hledání kořenů (čín. sün-ken wen-süe). Toto hnutí vyvolalo velký ohlas po celé Číně a hlásili se k němu, ať už explicitně, či jen koncepcí svých děl, i tři ze spisovatelů zahrnutých v této sbírce: Taši Dawa, Ma Ťien a Ma Jüan.

Hnutí hledání kořenů vidělo jedinou naději na oživení v té době skomírající moderní čínské literatury v návratu ke kořenům vlastní kultury, k čínské tradici. Kořeny však nehledali, jak by snad západní čtenář mohl předpokládat, v oficiální tradici a v konfuciánském kánonu, nýbrž na okraji samotné čínské kultury.

Úryvek: Alai: Tanec duše

Sönam Paldän se chystal ven, jen co to počasí dovolí.

Na svěže zelenou pastvinu svítil jasný měsíc a v polích vytrvale vrkaly hrdličky.

"Nač bys chodil ven?" zeptal se otce Gönpo.

"Já?" Stařec s hustými bílými vlasy a vousy a s tváří lesknoucí se, jako by byla z mědi, právě scházel ze schodů. Nahoře na terase mu totiž neušlo, že dnes je počasí pro vyjížďku jako stvořené. Se sedlem, jezdeckými botami, bičem, uzdou a třmeny přes ramena došel doprostřed dvora. Kožené části postroje vrzaly při každém kroku a stříbrné a měděné ozdoby se mihotavě blýskaly.

"Já? Chci se projet na svém koni." Když to říkal, ucítil, jak ho bolestivě píchlo u srdce. Šly na něho chmury, a tak rychle dodal: "Chci jet za svou dávnou láskou."

Syn se zasmál. Sönam Paldän zachytil manželčin úsměv, ale když se vysoká, štíhlá žena, která spravovala zábradlí, narovnala, zjistil, že to je synova manželka, ne jeho.

"Tvoje žena je už dávno mrtvá," zaslechl klidný hlas. Nejen ona, i všechny jeho milé už nejsou mezi živými.

Vnučka, která se zrovna schovávala na dvoře mezi lampičkami, zvedla hlavu a za- volala: "Dědečku!"

Hlasy i lidé mu jasně svítily do očí.

"Dědeček chce jít ven."

"Už jsi dávno nikde nebyl."

Stařec přivřel oči a rozhlížel se kolem.

"Co hledáš?"

"Svého koně?" Na postroji se blýskaly ozdoby a vrzala kůže. Stařec vypadal trochu zmateně.

Ma Ťien: Iniciace

V těch místech se do nekonečna zvedaly několik set mil dlouhé horské hřbety rozeklané hlubokými údolími. Když stály zcela obnaženy v paprscích ostrého odpoledního slunce, působily tiše a nehnutě. Teprve ve chvíli, kdy se slunce naklonilo k západu, jsem spatřil, jak se jim do žil vlila krev, jak tepou a pulsují jako kůže živého tvora. Červánky však brzy zmizely za vrcholky hor, a když jejich poslední odlesk zaplnil prostor mezi nebem a zemí, začal jsem stoupat vzhůru. V tu chvíli jako bych v té mohutné hradbě hor nahmatal o překot divoce bušící život. Byl jsem stržen, spláchnut a nakonec mi nezbylo nic než špinavé, prázdné tělo. Nadával jsem a drápal se, až jsem nakonec s úsměvem vstal a obrátil se zpět k silnici.

Bylo to druhý den poté, co jsem odešel z Khagy. Nešel jsem po cestě. Chtěl jsem šplhat přes hory, abych si potvrdil, co je život za šmejd. Co jiného mi zbývalo. Celý den jsem se tam motal dokola, přišel do končin, kde neexistovaly cesty, a nakonec jsem byl poražen. Brečel jsem ponížením jako malé děcko.

To už je osud umělců, téměř úchylka. Na tibetské náhorní plošině, kde je každý coul půdy prodchnut duchovnem, se mýty a legendy vzájemně mísí v jediný celek. Existuje zde utrpení, jehož smysl modernímu civilizovanému člověku uniká. Přál bych si, aby to, co dnes napíšu, bylo počátkem mého zapomnění.

Našli ji devátý den po smrti převtělence Tändzina Wangdü. Narodila se přesně před devíti dny. Dívala se široce rozevřenýma očima a co chvíli bedlivě sledovala lidi a věci kolem sebe. Domek byl postaven z nepálených cihel uplácaných z hlíny a slámy. Jediná máslová lampička mihotavě osvětlovala matčiny prsy a několik červených a zelených kousků potrhané látky nad vchodem. Byla to velmi chudá rodina. Matka venku zaslechla hlasy a zabalila ji rychle do vaku z ovčí kůže. Několik lidí se jako stádo černých jaků natlačilo do dveří a zcela je zatarasilo. Matka vyskočila, aby hosty pozvala dál. Byli to vzácní hosté, lamové z kláštera Rongthag v čele se samotným žungläpou.

Žungläpa Sönam Cemo se zeptal: "Slyšel jsem, že se tvoje dítě narodilo přesně před devíti dny." Matka přitakala. Okolo stojící lamové ihned sepjali ruce a začali se modlit. Sönam Cemo vyslal do kláštera posla se zprávou, že "živoucí buddha" se skutečně převtělil zde. Vyptával se dál: "Chlapec, nebo děvče? Jak se jmenuje? Sangsang Dolma? Od této chvíle se bude jmenovat Sangsang Taši," rozhodl Sönam Cemo.

Nato byl proveden obřad k uvítání nového převtělence na tomto světě a Sangsang Taši byla i s celou rodinou přestěhována do kláštera Rongthag.

Když bylo Sangsang patnáct let, dokončila studium pěti kanonických spisů a vstoupila do Mänpa dacchangu, kde se začala vzdělávat v tradiční medicíně. Tehdy poprvé v životě opustila klášter a poprvé absolvovala necelou hodinku trvající cestu do Mänpa dacchangu. Posledních pár měsíců už nechtěla, aby ji kdokoli doprovázel a ona si tak mohla cestou v klidu přemýšlet. Během těch několika měsíců jí zmítaly jakési nevyslovitelné pocity. Celých patnáct let se jen učila číst a recitovat sútry, denně se věnovala meditaci. Ale ve skutečnosti polovinu této cesty, kvůli níž se úlekem budívala ze spánku, chodila velmi často.

Když otevře dveře své mnišské komůrky, vine se před ní dolů z kopce pěšina dlážděná plochými kameny. Po obou stranách se tlačí dvorky vísky Gekhang, jež těsně přiléhá ke klášteru. Za zatáčkou zahrazuje cestu vysoká rudá zeď a za ní se nachází centrum celého kláštera, kde se obětuje Buddhovi Šákjamunimu a šestnácti velkým bódhisattvům. Podél rudé zdi vede pěšina, po níž věřící za polohlasného drmolení súter obcházejí klášter. Je mezi nimi i jedna stará žena s modlitebním mlýnkem v ruce, která tu chodí už víc než dvacet let. Taši ji často potkává. Jakmile ji stařena spatří, padne před ní na kolena a bez ustání bije hlavou o zem. Proti rudé zdi je brána geköho sídla, před níž se honívají pářící se psi. Když se jde ještě kousek dál a zahne se doprava, objeví se uzounká ulička. Je to ulice vedoucí k hlavní bráně kláštera Rongthag. Během slavnosti rozvinutí velké thangky je zde pokaždé moře lidí a i ve všední den tu bývá plno stanů sloužících coby dočasné příbytky pro kupce. Několik kameníků a žebráků si v prostoru mezi stany a domky vesničanů postavilo provizorní chatrče z kamení. Sangsang Taši si sem tu a tam zajde koupit pár ručně tepaných náušnic z Indie nebo jinou drobnost. Míří-li však do Mänpa dacchangu, musí na konci uličky zabočit doleva. Přijde tak na pěšinku mezi poli, kde se pěstuje pšenice a zelený hrášek, zpod nízkého vrboví tu vykukují bujné trsy knotovky a vzduch je po ránu prosycen aromatickou vůní řeřichy. Tady se často zastaví. Je odtud výhled na celý klášter Rongthag, v sedle nad ním se tyčí terasa, kde bývá při slavnosti vyvěšena obří thangka s obrazem Buddhy. Je to veliká zářivě bělostná stavba bez jediného smítka či zrnka prachu. Za větru zde hlasitě pleskají modlitební praporky, jako by je vítr chtěl rozervat na cáry. Po celém kopci bylo vybudováno na sto klášterních budov. Ještě kousek vpředu pak teče horská říčka a kdesi v dálce se vlévá do blýskavých vod řeky Ňangčhu. Za říčkou už je Mänpa dacchang.

Pokaždé, když dorazí na tuto pěšinku, jakoby mávnutím proutku zapomene, že je "živoucí buddha", převtělení Tändzin Wangdüa, zapomene, že není muž. Venkovský vzduch působí, že je jako omámená. Postává na dřevěném můstku a pozoruje, jak valící se voda divoce smýká dlouhými řasami. Za řekou Ňangčhu se rozkládají už jen nekonečné a pusté horské pláně.

Zítra se zúčastní velkolepé iniciace, během níž jí bude předána tantrická nauka. Při tomto obřadu by ji měl buddha západního ráje Amitábha zbavit veškeré závisti i touhy po světských statcích. Zároveň je to poslední iniciace, během níž se jí zjeví zázračně projevený Buddha Tathágata. Je podzim. Do kláštera se bez ustání valí skupinky věřících, aby se hned poté, co jí bude předána tantrická nauka, mohly zúčastnit ceremonie "uvítání převtělence" a ovšem také s ní spojeného rozdávání almužen a darů věřícím. Ale Taši o to vše nejeví pražádný zájem, nejraději by si sama v klidu o něčem přemýšlela.

Jako obvykle i dnes se vypravila k vrchnímu lamovi do hlavního sálu Mänpa dacchangu. Veliký sál byl nápadně prázdný, jen uprostřed leželo již připravené mrtvé tělo. Vrchní lama bude dnes vykládat o poloze bodů, v nichž sídlí životní síla člověka. Přesně tohle by se nutně potřebovala dozvědět. Vrchní lama počkal, až mladý mnich připraví obětní oltář, a teprve pak se pustil do práce. Nařízl hrudník. Nejprve vyndal z těla všechny hlavní orgány a rozložil je na stůl, poté vyňal srdce a ukázal žákům, kde se nachází vnitřní oko. Z těla se ve vlnách zvedal takový zápach, že se Taši co chvíli obracel žaludek. Byla mezi žáky jediná dívka, i když, stejně jako ostatní, měla dohladka oholenou hlavu. Stála vedle Geleg Paldžor. Ten společně s ostatními asi deseti žáky právě pozorně sledoval každičký pohyb vrchního lamy. Geleg Paldžor sem byl vyslán z kláštera Panam, aby zde získal učený titul geše. Text Kálačakry měl už dávno nastudovaný. Taši sedávala při hodinách vždy blízko něho.

Vrchní lama vyzval žáky, aby zapojili své vnitřní oko, a podívali se, co se právě odehrává v jeho mysli. Za chvíli vyvolá čtyři mladé lamy, aby řekli, co právě viděli. Vyvolal Sangsang Taši. Je tu nejmladší a navíc je převtělenec. Sangsang se ihned ponořila do meditace. Umění jógy se však učila pouhých šest let, její vnitřní pohled ještě nebyl dostatečně jasný a zřetelný. Odříkala mantru, aby upevnila důvěru v sebe sama a s vynaložením veškerého svého umění znovu zapojila intuici. Obraz byl maličko jasnější, ale stále nebyl dost zřetelný. Náhle cítila, jako by jí hořely palce u nohou, cítila, jak se žár pomaličku koncentruje a jak stoupá od nohou směrem k srdci. Rychle odříkala další mantru, aby upevnila svůj pohled, a postupně zcela zřetelně rozeznala v mysli vrchního lamy ledovou řeku. V okamžiku, kdy se z meditace navracela do bdělého stavu, spatřila sebe samu, jak zcela nahá stojí uprostřed ledové řeky. Když procitla, řekla vrchnímu lamovi, co viděla. Vrchní lama opáčil, že to je naopak přesně to, co spatřil on v její mysli. Oko pro poznání budoucnosti není vnitřní oko. Potom vrchní lama rozřízl mrtvole lebku směrem od spánku. Sangsang byla zmatená, vrchní lama jí nevysvětlil, proč stála uprostřed ledové řeky. Cožpak to je její budoucnost? Divila se, proč byla úplně nahá, bez kousku oblečení, proč vypadala jako nějaká dákiní? V tu chvíli vyňal vrchní lama zpod hypofýzy malou měkkou kost a řekl: "Tohle je oko pro poznání budoucnosti. Když jej budete cvičit, naučíte se, jak u druhých odhalit latentní nemoci a zlé duchy. Viděl jsem nyní Sangsang Taši, jak stojí v ledové řece, a to znamená, že právě toto bude jedna ze šesti zkoušek a tří utrpení, jež pro ni za několik dní určí věštec a jež bude muset během iniciace podstoupit. Ale, Sangsang Taši, poslouchej mě, tvoje umění jógy ti dá takovou sílu, že tři dny a tři noci strávené v řece na tvé tělo nebudou mít žádný vliv, nemohou ti ublížit."

Taši byla v rozpacích. Vždyť tu řeku zahlédla jen párkrát zdálky, z hor. Vydrží sice několik dní v zimě a sněhu, aniž by pocítila chlad, jakou chuť však bude mít řeka? Znovu ji zalila ona vlna horka stoupající od palců na nohou směrem vzhůru. To teplo přece nevychází z její vlastní vůle. Rozhlédla se kolem sebe a zahlédla světelný kruh třepotající se nad Paldžorovou hlavou. Usmála se na něj. Pochopila. Paldžorovo umění jógy už přesáhlo schopnosti vrchního lamy, jen to ještě nikomu neodhalil. Vrchní lama zvedl onu měkkou kost z mrtvého těla a řekl žákům: "Tohle byl prosťáček, prožil svůj život v temnotě a nevědomosti, a proto je jeho kost žlutá. Až se ji naučíte používat, bude průhledná. Veškeré umění meditace, božská zjevení i tajné nauky, to vše se usídlí zde, v této kosti. Jedině díky ní můžete dojít prozření, vaše srdce se stane čistým a zrak se projasní. Jen tak budete schopni rozlišit pravou podstatu všech věcí." Vrchní lama vydloubl nožem jedno oko, rozmáčkl je a s pohledem upřeným na tmavou tekutinu, jež z něj vytékala, pravil: "Prostí lidé se na svět dívají tímto okem, proto jim zůstává pravá skutečnost skryta, zůstávají spoutáni pěti jedy a nikdy se nemohou probudit." Tašiin pohled utkvěl na tom zmrzačeném a neúplném mrtvém lidském těle. Byl to muž středního věku s velikými bílými zuby. Nad jeho vnitřnostmi teď kroužilo hejno much.

Odpoledne seděla Sangsang tiše sama ve své komůrce. Před chvílí byla navštívit matku, která je těžce nemocná. Použila všechny medicínské vědomosti, jež se za těch pár měsíců v Mänpa dacchangu naučila, aby jí trochu ulevila, ale nic nepomáhalo. Minulý měsíc část matčiny nemoci přenesla na toulavého psa a pes okamžitě zdechl. Ale labrang čhagdzö ji pak napomínal, že vše živé má duši a nemoci se nemohou jen tak přenášet na jiné živé tvory. S těžkým srdcem viděla, jak matka pomalu sesychá a chřadne. Nazítří je den její iniciace. Bude to největší obřad v klášteře od smrti převtělence Tändzin Wangdüa. Její mysl je teď však někde zcela jinde. Všimla si, že všude ve vsi Gekhang vyměnili modlitební praporky za nové a do kláštera pozvali řemeslníka, aby opravil a dal do pořádku dlouhé chrámové rohy, na něž se už několik let netroubilo. Několik mnichů troubení na ně právě pilně trénovalo. Ve všech síních kláštera poblikávaly dnem i nocí máslové lampičky. Sangsang seděla celá nesvá s pohledem tupě upřeným na matné světlo jedné z lampiček.

V meditační síni už bylo připraveno rituální místo pro posvátnou mandalu, kolem stály sošky buddhistických světců a nejrůznější dary a obětiny, mezi nimi i vnitřnosti z těla onoho muže, jehož ráno pitvali. Čistě vymytá střeva byla rozprostřena na zlaté obřadní míse. Podlaha byla pokryta několika vrstvami koberečků, jež poslouží při obřadu rituálního míšení mužského a ženského principu, po stranách už ve čtyřech k tomu určených kovových nádobách hořelo kadidlo a vonné tyčinky. Podél všech čtyř stěn síně vymalovaných nástěnnými malbami se táhla police potažená pruhem rudé látky, na níž jedna vedle druhé hořely spousty máslových lampiček.

V souladu s tradicí ji do tantrické nauky uvede labrang čhagdzö Tändzin Wanggjal. Když si vzpomene, že právě s ním bude provádět obřad rituálního míšení mužského a ženského principu, má pocit, že se nemůže nadechnout. Myslí si, že ji Wanggjal nenávidí, nenávidí ji za to, že se jeho bratr převtělil právě do jejího těla. Ale Wanggjal rozumí tantrickým naukám. To on ji učil pět kanonických spisů, to on ji zasvětil do nauky bum. Vybavila si jeho obličej zbrázděný vráskami. Když se na ni dívá, všechny jeho vrásky jako by se v jeho tváři vlnily a přelévaly. Velké zornice vyplňují téměř celé oko a jeho tělo je navíc téměř démonicky obrovské.

Vzpomněla si na nástěnné malby v meditační síni. Na jedné z nich je vyobrazen meditující bódhisattva Hévadžra s dákiní, jak v lotosovém sedu provádějí rituální míšení mužského a ženského principu. Přesně takhle bude zítra ležet s nohama do široka rozevřenýma. Zalil ji syrový, podivně zneklidňující pocit a tělem se jí rozlilo horko. Před očima jí probleskl čhagdzöho obličej, jeho výraz nebyl nikterak přátelský. Silou vůle se donutila ovládnout své rozhárané myšlenky a ponořila se do meditace. Odříkala mantru přivolávající Buddhu Tathágatu a jako v transu spatřila, jak k ní přicházejí tři dákiní a oznamují ji, že zítra do ní vstoupí sám bódhisattva Hévadžra. Ta v červené suknici se na ni ještě jednou otočila a usmála se. Potom se v její mysli zjevil bódhisattva Maňdžušrí a sedl si proti ní na posvátnou mandalu. Cítila hrozné horko, puls v jejím srdci planul jako malá lampička, její hýždě, stehna, kolena, kolení jamky, nárty i chodidla, to vše bylo lehoučké jako pírko. Nato se objevil Paldžor. Ve své nahotě by se studem nejraději propadla, a raději proto rychle procitla z meditace. Nebyla schopná se soustředit, svolala do své mysli buddhy všech čtyř světových stran, ale uvnitř mysli nebylo žádné já. Ve spáncích jí bušilo, všechny zvuky zvenčí teď pronikaly přímo k jejímu srdci. Nezbylo jí, než znovu vyjít z meditace. Zamyslela se nad slovy tří dákiní.

Zvenčí sem zavanula vůně smaženého khabce. Dostala hlad. Zvukem klapačky ve tvaru rybí hlavy přivolala služku, požádala ji, aby jí donesla misku máslového čaje a pak za sebou zavřela dveře. Byla už hluboká noc. Pozorovala černý uzlík uvázaný na konci knotu máslové lampičky a představovala si, jak bude zítra vypadat. Když si uvědomila, že tam bude ležet úplně nahá, divoce se jí rozbušilo srdce a zachvátila ji hrůza. Pokusila se zahnat ty bezbožné myšlenky a znovu se soustředit na meditaci, ale nedařilo se jí to. Nevydržela klidně sedět. Bylo to poprvé za všechny ty roky, kdy se na něco plně nesoustředila. Věděla, že porušuje mnišský slib, cítila strašné napětí. Znovu zapálila dvě máslové lampičky, které mezitím zhasly, a odříkala mantru pěti transcendentních bódhisattvů. Pomalu začínala vše vidět jasněji.

Ráno, když procitla, cítila plně svoji ženskost. Obrysy rodícího se dne byly tou dobou ještě nezřetelné a mlhavé. Pocítila to ještě před úsvitem. Nejdřív to byla krev, proudila klidně, protékala celým jejím tělem, tepala v prsech, stlačených pod spodní košilkou, a její stehna, pánev i podbřišek přetékaly vláhou. Posadila se. Ňadra se zhoupla a jak se jí spodní košilka otřela o bradavky, téměř ji skolila prudká závrať. Ten pocit se vzápětí přesunul do míst, kde měla dělohu. Bezděky to místo stlačila dlaní. Zvláštní, jako oheň palčivá bolest, se jí rozlévala až k rozkroku. Ženství se v jejím těle pomaličku probouzelo. Jakmile si vzpomněla, že za chviličku bude zcela nahá vydána na pospas davu, nervózně si oběma rukama objala ramena a brada se jí rozklepala. Sledovala, jak obloha venku postupně přechází z purpurové barvy v modrou a jak se pomalu projasňuje.

V zaplněné meditační síni sedělo se zkříženýma nohama několik set mnichů, všude hořely vonné tyčinky a kadidlo. Místnost naplňoval zvuk chrámových rohů, bubnů, gongů a různých dalších nástrojů. Sangsang Taši na sobě měla žluté mnišské roucho, krk jí zdobil růženec z rumělkových korálků a perel. Vystoupila na obřadní místo pokryté meditačními koberečky a se zkříženýma nohama se posadila proti labrang čhagdzömu. Ruce volně položila na kolena, dlaně obrácené směrem vzhůru, a odříkala mantru pěti transcendentních bódhisattvů. Její mysl byla neklidná, ruce se jí co chvíli rozklepaly a strašlivý stud ji nutil tisknout chodidla co nejtěsněji k vnitřní straně stehen. Když se znovu ozval zvuk chrámového rohu, uvědomila si, že se jí stále nepodařilo ponořit do meditace. Ve zmatku začala odříkávat dháraní, aby se jí vrátila rovnováha, ale slova se jí popletla. Pozdě. S vytřeštěnými zraky viděla, jak labrang čhagdzö svléká mnišské roucho a jak jde k ní. V očích jí na okamžik zableskl prosebný pohled, srdce jí divoce bušilo a ona zcela ochromená nechala labrang čhagdzöho, aby ji povalil na kobereček. V mžiku ji ochromila ostrá bolest v podbřišku a pod vahou jeho těla téměř ztratila vědomí. Měla pocit, že ženství, jež do jejího těla dnes za úsvitu vstoupilo, právě teď labrang čhagdzö rozerval na malé kousíčky.

Když se jí znovu vrátil cit, první, co si uvědomila, byl pot, stékající jí po zádech a po krku. Prudká bolest dole poněkud ustoupila a její tělo se nyní mechanicky pohybovalo společně s tělem nad ní. Zdálo se jí, jako by padala do temné díry, a co chvíli se zalykala téměř obscénním pocitem hnusu, stoupajícím od stehen nahoru. V oné temné díře byla zcela sama, a to ji na kratičký okamžik uklidnilo. Ale vzápětí si s hrůzou vzpomněla, že to je obřad rituálního míšení ženského a mužského principu, při němž by měla zapojit svou duševní energii, meridiány i energetické body, aby vstřebala veškeré poznání z těla Tändzin Wanggjala. Jedině tak může dojít k propojení jejich vědění. Pokusila se otevřít vnitřní dráhu pro vědění, ale Wanggjal ji přinutil vstát, jednu její nohu si zvedl do výše pasu a další mohutný otřes způsobil, že opět zapomněla na všechny dráhy i meridiány. Náhle se jí zdálo, že začíná schnout a scvrkávat se, že labrang čhagdzö jako magnet přitahuje a vysává všechen morek z jejích kostí i veškerou její duševní energii. Ztratila vědomí a její bezvládné tělo nechalo labrang čhagdzöho, aby si s ním dělal, co chtěl. Když se Tändzin Wanggjal znovu posadil do lotosového sedu a její tělo si přitiskl na sebe, přesně jako dákiní na nástěnné malbě si přisedla a zkušeně obtočila nohy kolem jeho boků. Viděla, že dnes ráno právě vykvetlá dívčí ňadra jí teď ochable visí jako prsy staré ženy. Tupá bolest v podbřišku působící, že sotva lapala po dechu, jí začala stoupat od stydké kosti k pánvi a dále přes kostrč podél páteře vzhůru. Široce rozevřela oči. Jasný sluneční svit ozařoval vše kolem, z nádob na kadidlo se vznášela oblaka modravého kouře a stoupala do výšky. Spatřila, jak tvář Buddhy Tathágaty nad kouřovými oblaky právě vykouzlila zářivě zlatý úsměv. Otočila obličej na opačnou stranu od Wanggjalovy zpocené brady a mezi spoustou lesknoucích se vyholených hlav spatřila Paldžora. Okamžitě oči znovu zavřela, zabořila tvář do Wanggjalovy hrudi a zaťala zuby.

Iniciace skončila teprve k poledni. Když přišla znovu k vědomí, zjistila, že leží jako pes na zádech s rozhozenýma nohama a pokrouceným tělem, jež se stále ještě škubalo v křeči. Prsy jen splaskle visely v kalužích potu. Jako šílená si vzpomněla na umírající matku. Přistoupily k ní dvě mnišky, nadzvedly ji a vodou ze zlaté obřadní mísy jí začaly omývat rozmazanou krev a pot mezi stehny. Nebyla schopná se pohnout, ztratila všechen cit v nohou. Když se zvedla, zaduněl kolem znovu zvuk chrámových rohů a melodie písně na oslavu Buddhy se společně s oblaky modrého dýmu a žalostným zpěvem fléten slila v jediný celek. Zlatou obřadní mísu položili doprostřed posvátné mandaly. Labrang čhagdzö už si mezitím oblékl mnišské roucho a s planoucími tvářemi se posadil na měkkou podušku. S roztřesenýma nohama nečekala už na nic jiného, než až ta veliká sláva skončí. Bylo jí jasné, že umění jógy, jež cvičila po mnoho let, během dnešního dopoledne zcela opustilo její tělo. Ale připadala si jako žena a už ji nemohlo překvapit, že všemi částmi těla není nic než právě žena.

Sangsang Taši zemřela večer třetího dne poté, co vstoupila do ledové řeky. Podle pravidel ceremonie měla po třech dnech v řece dosáhnout nirvány a měl se jí zjevit Buddha Tathágata. Tři mniši se střídali v hlídání a rozbíjeli ledový krunýř kolem jejího krku. Nebyla už schopna vybavit si ani to nejjednodušší zaříkání přivolávající oheň. Za rozbřesku se žungläpa Sönam Cemo odtrhl od ohniště, vratce přešel po klouzavém ledu, a když přišel k Taši, všiml si, že její tělo se svezlo trochu níž do vody. Vytáhli ji na ledovou plochu a zjistili, že se změnila v průhledný kus ledu. Ňadra a kolena měla okousané od ryb, ale v ranách nebyla vidět jediná kapka krve. Oči měla mírně přivřené, takže měla podobný výraz, jaký mívala při každodenních meditacích.

Průvod vítající převtělence dorazil těsně po rozednění. Lidé byli svátečně oděni, koně byli ověšeni pestrobarevnými stuhami. Pro mnichy nebyl žádný rozdíl v tom, jestli je převtělenec živý nebo mrtvý. Ale přesto když obklopili Tašino tělo, zůstali chvíli jako omráčení. Přimrzla už zatím k ledu a v mdlém světle slunečních paprsků viděli všichni v jejím ledově průhledném těle zřetelně veškeré vnitřní orgány. V jejích střevech plavala maličká rybka, bůhví, kudy se tam dostala.

Lebka Sangsang Taši je teď tady u mě. Vzpomínám si, že člověk, jenž mi ji prodal, říkal, že ji zdědil po svém prapradědovi. Jeho prapraděd prý kdysi dávno, když byl mladý, studoval v Mänpa dacchangu tantrické nauky. Tašina lebka byla uložena v hlavní síni kláštera Rongthag jako vzácný rituální nástroj a jen jednou ročně ji používali při iniciačních obřadech. Teď už má miska tmavě žlutohnědou barvu a na levé straně se kdoví kdy vytvořila prasklina. Nyní je plná mastné špíny. Lebeční švy na temeni se vlní jako linie grafu EKG. Jeden přítel medik říkal, že je to typický určující znak pro ženské, ještě ne zcela vyvinuté lebky. Miska z lidské lebky má na okrajích vzory vykládané žlutou mědí a i vnitřek misky je pokryt tenkou vrstvou žlutého kovu. Kupec za ni původně chtěl pět set jüanů, já ji koupil se slevou za pouhých sto. Kdyby někdo nevěděl, co s americkými dolary, ať se klidně ozve. Ta částka by pokryla veškeré náklady na zbytek mé cesty po severovýchodě.

(1987)

Tituly podobného zaměření

ŠANGHAJSKÝ EXPRES - Čang Chen-šuej

Bohatý obchodník potká ve vlaku krásnou dívku.

Naše cena 178 Kč