Tento web využívá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Nastavení cookies můžete změnit v nastavení vašeho prohlížeče.
       

ŠETŘÍME PŘÍRODU
Na balení knih pou-
žíváme kromě lepicí
pásky výhradně
recyklované materiály.
_______________________________

UŽITEČNÉ INFORMACE:
•Poštovné a výhody pro zákazníky
•Objednáváte na Slovensko?

•Chcete u nás nakupovat i jinak než přes internet?
__________________________________

MÁTE DOTAZY? VOLEJTE:
(+420) 723 143 299
_______________________________

DOPORUČUJEME:

 CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková

Historický román z doby posledních Rožmberků. Vypráví kulatá bába Anna, bylinářka a kuchařka.

Naše cena: 206 Kč

_____________________________________________

 KDE PENÍZE JSOU SLUŽEBNÍKEM, NIKOLIV PÁNEM - Naďa Johanisová

O alternativní, přírodě blízké ekonomice a příkladech, kde všude to už funguje.

Naše cena: 183 Kč

______________________________________________

 ŠMAJDOVINKY - Vladimír T. Gottwald

Veselé a vtipné vodnické pohádky o vodníku Šmajdovi z pera známého herce V. T. Gottwalda.

Naše cena: 118 Kč

________________________________________________

 YUKON QUEST - John Firth

1000 mil aljašskou divočinou se psím spřežením. Historie a průběh nejtěžšího závodu na světě.

Naše cena: 271 Kč

________________________________________________

 PROČ DĚTI NEPROSPÍVAJÍ - John Holt

Jaké příčiny mají strach, nejistota a nuda, které děti zažívají ve školách? Svého času americký bestseller.

Naše cena: 198 Kč


CHRÁMOVÝ TYGR - Jim Corbett

Nejlepší lovec Indie vypráví... Jim Corbett píše i o dramatických zážitcích prostě a s pokorou.

Naše cena: 183 Kč


Úvod »Beletrie»Eseje, fejetony, glosy » JULIINY OTÁZKY A DALŠÍ ESEJE - Egon Bondy


        

JULIINY OTÁZKY A DALŠÍ ESEJE - Egon Bondy

img

 

Číslo produktu: ISBN 978-80-86685-22-9
Výrobce: Nakladatelství DharmaGaia
EAN kód: 9788086685229
Běžná cena 398 Kč
Naše cena bez DPH : 325 Kč
Naše cena s DPH (10 %):
358 Kč
Hlídací pes:
Hlídací pes

do košíku:
  ks  

O titulu:

Druhý svazek Bondyho filozofického díla.


edice: Filosofické dílo
vazba:
pevná s přebalem
formát:
A5, 414 stran
rok vydání:
2007, vydání 2. opravené

 


 

Anotace:

V sérii filosofických esejů napsaných v 70. a 80. letech Bondy pokračuje ve filosofické detektivce, kterou začala Útěcha z ontologie. Artificiální bytosti jako smysl existence lidstva; etický nihilismus konečné rychlosti světla; milost a spasení pro ateisty; prázdnota, která je plností všeho. Zdánlivě nesourodá a absurdní směs provokativních úvah začne dávat dobrý smysl v kontextu stále aktuálnějších problémů. Rozsáhlý esej Juliiny otázky se zabývá vztahem etiky a technologií, zejména umělé inteligence a jiných možností modifikace člověka. Narážíme zde i na etické reflexe stále rozvíjených fyzikálních teorií o holistické povaze vesmíru. Další texty od 70. do poloviny 80.let zkoumají možnosti dialogu mezi náboženskými a nenáboženskými přístupy ke světu, a stávají se tak inspirací pro jedno z nejžhavějších témat kulturní globalizace - snahu o shodu mezi lidmi různého vnitřního založení či z odlišného kulturního prostředí. V esejích z přelomu 80. a 90. let Bondy řeší problém vztahu vědy a filosofie, rozpracovává svoji nesubstanční ontologii a opírá ji o buddhistický pojem prázdnoty. Všechny úvahy spojuje neustálá kritická společenská reflexe a analýza mocenských elit na Východě i na Západě.

"Základním, určujícím a nejvýznamnějším problémem třetího tisíciletí n. l. nebude expanze do vesmíru, ale hledání odpovědi na to, proč tu vůbec lidstvo je a proč tu vůbec má i být dál. Hledání důvodu pro existenci lidstva a smyslu existence lidstva. S touto otázkou je lidstvo konfrontováno poprvé, ale začíná a bude s ní konfrontováno s neoddiskutovatelnou naléhavostí."

II. svazek uvádí esej Juliiny otázky (1970). Na jejich problematiku pak přímo navazuje tzv. "Doslov" (1988). Různé aspekty úvodního eseje rozvíjí pak Pár stránek (1974), Páté pojednání o ontologii (1975), Markétě Machovcové (1979), Úvaha o eschatologii (1979), Nesubstanční atheismus a nesubstanční theismus (1981). Dopis příteli (1983), Odpověď doktoru theologie (1984), Výhledy (1986), Další bod (1990), Ontologie beze všech určení (1991).


Úryvek:

 

Juliiny otázky, kap. II.1, 7, 8

II. Vlastní teze

1.

Naše znalost universality konkrétní skutečnosti je, jak známo, bědně kusá. Je to dáno jednak tím, že ji poznáváme teprve velice krátce - nějakých 50 tisíc let - a teprve v posledních třech tisíciletích poněkud systematičtěji, a teprve v posledních několika staletích s vědeckým přístupem, jednak tím, že poněkud podrobněji známe dosud pouze situaci na své planetě, a tak nemůžeme ani určit, zda tato situace reprezentuje nejzazší zatím dosažený stupeň vývoje (samopohybu) ontologické reality, nebo zda představuje stadium nižší, které již je vlastně předstiženo jinde. A tak se nám jevila a jeví skutečnost tak, že vývoj procházel nesčetnými peripetiemi od hypotetického plazmatického stavu "protomaterie" nutně a zákonitě k vytvoření živé hmoty, jež pak po dalších nesčetných peripetiích ohromujícího množství forem života dospěla k člověku (druhu homo sapiens) jako koruně tvorstva, a ergo i vesmíru. I když odmítáme představy, že by to bylo nějakým apriorním cílem či účelem pohybu universality konkrétní skutečnosti, přece konstatujeme, že je to jeho výsledkem a v určitém slova smyslu i závěrem. Předpokládáme moudře, že ve vesmíru mohou existovat bytosti daleko vyspělejší než člověk, předpokládáme dokonce vědecky, že mohou být organizovány na jiném základě, než jsou bílkoviny, a na jiném chemismu, než jsou uhlíkaté sloučeniny, předpokládáme nebo doufáme aspoň, že i člověk (homo sapiens) se bude zkvalitňovat (a to nejen sociálně, eticky, kulturně, ale i biologicky), ale jsme toho názoru, že v každém případě dosažení stavu, v němž živá hmota vytvoří druh, který je vybaven pojmotvornou inteligencí, je nejvyšším a nejzazším stupněm evoluce "hmoty", vývoje vesmíru vůbec. Pojmotvorná inteligence, diskursivní ratio, nelítá pochopitelně ve vzduchu, ale je vázána na vysoce organizovaný biologický substrát, centrální nervovou soustavu. Vývoj vesmíru a pohyb ontologické reality vůbec je po dosažení tohoto kvalitativního vyvrcholení už dále v podstatě jen extensivní - přináší vznik nových hvězd, planet i galaxií, na nich nové a nové formy živé hmoty a nakonec i nové rozumné bytosti, v některých částech vesmíru naopak hvězdy, planety, galaxie mohou zanikat, atd. atd. - ale kvalitativního vyvrcholení je už dosaženo a lze předpokládat, že třeba i při různých zánicích jednotlivých galaxií zůstane toto vyvrcholení petrifikováno: buď prostě tím, že stále a vždy znovu k tomuto vyvrcholení vývoj hmoty dospívá a nebo dokonce tím, že rozumné bytosti se dokáží vesmírem rozšiřovat a stěhovat z podmínek nevyhovujících do podmínek vyhovujících.

Filosofický materialismus zde může oprávněně nacházet zdroj humanistického optimismu, který může vyvrcholit až v tezi o ontovládnosti člověka, resp. rozumných bytostí v relativně nepříliš vzdálené budoucnosti několika milionů nebo nanejvýše několika desítek milionů let. Tehdy aspoň některá "lidstva" ve vesmíru dosáhnou takové vědecko-technické úrovně, že budou s to uvědoměle řídit celý pohyb universa, čímž bude dosaženo nejvyššího kvalitativního stupně samopohybu ontologické reality, jež se tu bude sama už uvědoměle určovat a nebude se již pohybovat jen živelně. Tento humanistický optimismus mohou a jistě už brzo budou sdílet i filosofičtí theisté - moderní představě boha, jak ji začíná koncipovat theologie, to vůbec nevadí.

Na naší planetě se tomu zdá všechno odpovídat. Z nesčíslných forem, jež živá hmota za cca tři miliardy let vytvořila (vyvinula), je tu dnes jediný druh, který je schopen dalšího vzestupného vývoje ve směru rozvíjení pojmotvorné inteligence - homo sapiens sapiens. Ostatní biologické formy mohou mutovat, jak chtějí, pojmotvornou inteligenci už nevyvinou. Když pro nic jiného, tedy proto, že člověk se tak brutálně zmocnil všeho, co našel na své planetě, že už nedá volný prostor žádné spontánní evoluci, kterou by nekontroloval a nemanipuloval. Ale i když by nakrásně mohly nějaké změny uniknout jeho pozornosti, stejně k nim už nedojde. Všechny biologické formy na naší planetě (s výjimkou člověka) jsou tak specializovány, že mohou vytvářet spontánní změny už jen v dalším prohlubování své specializace, i když drosophilla nebo zajíci budou mutovat do nekonečna, vytvoří naddrosophilly či nadzajíce, ale ne bytosti pojmotvorné inteligence.

Vznikem a rychlým rozmnožováním člověka se kvalitativně vzestupný vývoj živé hmoty na naší planetě neoddiskutovatelně zastavil. Je to nepochybně pozoruhodné a jedinečné, protože vždy doposud měla živá hmota víc želízek v ohni, dnes už jen jediné. A úvahy o biologickém rozrůznění druhu homo sapiens sapiens nejsou reálné. Unifikace tohoto druhu pokračuje prudkým tempem, takže není a nebude dostatečného času, aby jednotlivé rasy se mohly v izolaci vyvinout v samostatné biologické druhy. Z biologického hlediska je to určitě chyba, ale není možno se jí vystříhat. Lidstvo chce vytvořit jednotný sociální celek, protože tím se jeho tvůrčí potence zmnohonásobí, a tím ovšem vylučuje existenci některých enkláv, třeba chovaných "na mutaci" pro strýčka Příhodu. Do značné míry jsme oprávněni předpokládat, že situace na planetách, kde rovněž ve svůj čas vznikly "rozumné bytosti", byla, je a bude analogická. "Rozumná bytost" je v počátcích své historie tak dravá, že dříve než začne myslet na zadní kolečka, zunifikuje vše - a nejdřív svůj vlastní rod - tak dokonale, že vyhladí i eventuální latentní biologické zálohy. Přežije populace nejzdatnějších, tj. v tomto případě těch, kteří se nejzdatněji umějí unifikovat a svou sjednocenou mocí unifikovat nebo exterminovat méně přizpůsobilé anomálie, bez ohledu na jejich potenciální biologicky zálohovou hodnotu.

Prostě člověk, který zvítězil nad mamuty i nad Křováky, stal se (na naší planetě) zaslouženě králem tvorstva, jeho vrcholem i závěrem, jeho koncem. A předpokládáme, že i jinde ve vesmíru. Tím se také stal závěrem a také koncem kosmické evoluce, vzestupného vývoje vůbec.

2.

Je ovšem tato teze skutečně pravdivá, je člověkem vskutku dosaženo kvalitativního vyvrcholení samopohybu ontologické reality? [...]

 

7.

Biologično dospívá své nejzazší úrovně tam, kde na jeho bázi vzniká intelektuální reflexe a sebereflexe - a tím dospívá bios ke svému konci. Proč, jestliže to přece není žádný projev degenerace biologična jako takového, jestliže naopak v této své formě projevuje biologická hmota nejen úžasnou vitalitu, ale přímo dosud nebývalou aktivitu a schopnosti afirmovat se naprosto ve všech podmínkách, vše si přizpůsobit a vše pozřít?

Protože tu ve svém slepém úsilí po stále pevnější a bezpečnější sebeafirmaci (aby se definitivně zabezpečil proti záhubě hrozící stále v podstatě od abiologického prostředí) vyvinula biologická hmota tak dokonalou formu sebeorganizace, že překročila - pro sebe "tragicky" - svůj horizont. Vytvořila něco, v čem slibuje víc, než může sama poskytnout. Něco, co už sama nemůže uspokojit, a dokonce ani zvládnout. Něco, pro jehož požadavky, potřeby, nároky už sama nestačí. Vytvořila takovou úroveň sebeorganizace, v níž se sama poznává jako nedostatečná. To je mj. krásný příklad onoho prvku v dialektickém pohybu, jejž Hegel skvěle nazývá lest absolutního ducha.

 

Tato nejzazší vývojová úroveň biologična vybavená intelektuální reflexí a sebereflexí, nadaná pojmotvorným rozumem a vyvinuvší na tomto základě schopnost uvědomělého jednání, je na naší planetě reprezentována člověkem a jinde bytostmi s jinou morfologií - to není důležité. Důležité je, že na této úrovni se objevuje na bázi biologična náznak, resp. jakási zárodečná podoba nové kvality ve vývoji samotného ontologična, kvality, která objevujíc se na nejzazší fázi biologična už biologično perspektivně překračuje a rozhodně zcela zřetelně s principy biotu inkongruuje. Je to kvalita intelektuálna.V nejvyšší vývojové úrovni biologična se objevují hybridní útvary, v nichž se stýká a sváří kvalita biotu s kvalitou "intelektuálna". Bios jakožto kvalitativní stupeň v samovývoji ontologického reality má již "nové" (své) "vzestupné" dějiny za sebou. "Intelektuálno" je má před sebou.

 

V nám známém nepatrném výseku vesmíru se dokonce ještě ani od biotu neemancipovalo, ještě tu nedošlo k dokonání nového kvalitativního skoku ve vývoji ontologična, je tu zatím jen zápas o tuto emancipaci. Tento zápas probíhá v rovině člověka a jedině v této rovině může být veden, ontologická realita nemůže provést svůj další vývojový skok mimo ni nebo bez ní. Proces uskutečnění kvalitativního skoku ve vývoji ontologična, v jeho nejvnitřnější struktuře, děje se jen a jen v rovině člověka (byť jinde morfologicky jiného atd.) a člověk a jeho aktivní jednání mají v tomto procesu zcela klíčovou úlohu. Do určité míry lze říci, že nebude-li člověk chtít, nedojde k novému kvalitativnímu skoku v ontologičnu, že ontologická realita je v tomto bodě (v tomto momentu) svého vývoje odkázána na správné jednání člověka. Bude-li člověk chtít pochopit a správně jednat - či nikoli. Globálně ovšem je výsledek v kosmickém měřítku jasný - zákonitost trendu vývoje samopohybu ontologické reality se nedá zvrátit, tím méně zastavit tak lehko, jak by si nějací lidé umanuli. Ale tím pozoruhodnější a vážnější situace člověka je, neboť bude-li jednat chybně, jen sám sebe vyloučí z aktivní spolutvorby ontologické reality (budoucnosti). Člověk může klidně jednat chybně (stará theologie říkala "hřešit"), je v tom naprosto svoboden a není nikomu zodpověden ani povinován, ale důsledky chybného jednání sklízí sám. Zvlášť pitomé důsledky sklízí tehdy, jestliže v důsledku jeho chybného jednání došlo k poškození ještě někde mimo samotného jednajícího - na někom či něčem jiném, ať to jsou konkrétní druhé bytosti či profil budoucnosti dosud nenastavší. To nemá co dělat s "morálkou", o které se káže, ale spíše s přírodními zákony, které se prostě poznávají.

Za to, že se v jeho rovině objevil svár dvou kvalit, člověk nemůže. K tomu došlo, aniž se ho kdo ptal, podle zákonů fylogeneze. A co z toho udělá, za to člověk může. Je to v jeho rukou, přestože jsou to ruce slabé, neurotizované právě oním svárem dvou kvalit, jenž doslova rve člověka ve dví.

Nová kvalita, "kvalita intelektuálna" (je těžko najít opravdu správný termín), je spjata s kvalitou biotu v mnohem více ohledech, než jen geneticky, avšak přesto není jen dalším kvantitativním rozšířením či nadstavbou biotu, nýbrž je s ním už do té míry inkongruentní, že si perspektivně vynucuje svou úplnou emancipaci a spěje k ní. Nemůže jí ovšem dosáhnout jinak, než že dokoná úplnou dialektickou negaci biotu, která už započala.

"Intelektuálno" jakožto nová a vyšší kvalita samovývoje ontologické reality a organizace hmoty se skutečně nedá smířit s biotem jakožto kvalitou vývojově nižší, ji předcházející, tak že by zůstalo stát na jeho bázi, podléhalo jeho principům, poslouchalo je, a dokonce mu mělo sloužit - neboť co jiného by na bázi biotu dělalo chtíc nechtíc, než že by jen fungovalo pro jeho další existenci a sebeafirmaci. Bios je vsebezahleděný, ipsocentrický, koloběžný Moloch, intelektuálno je možná také ipsocentrické, ale rozhodně jinak než bios. Intelektuálno zmnožuje biotickou potenci (či vlastnost) pohybu, změny, reprodukce, extenze - v tomto ohledu je to asi tak vylepšené biologično jako biologično bylo "jen" vylepšené anorganično. Ale pokud by mělo být vázáno na biologično, dokonce jemu subordinováno - neboť v jaké jiné vazbě by s ním totiž mohlo být -, nemůže se ve své vlastní kvalitě rozvinout tak, jak mu to odpovídá, nepřekročí vlastně první náběhy ke své seberealizaci.

Člověk tím trpí ve svých dějinách i ve svém každodenním životě. Je skutečně bitevním polem, a to je situace zajisté mizerná. Všechny jeho pokusy o sladění dvou kvalit, o nalezení jejich nějakého modu vivendi pohromadě ztroskotaly, ztroskotávají a ztroskotají ve všech ohledech. Ve své kvalitě intelektuální si člověk postuluje, co by mělo být splněno. Ve své kvalitě biologické to neustále destruuje. Odedávna člověk cítí, že plně se afirmovat na rovině "suprabiologické" je jeho jediným možným řešením a mělo by být jediným jeho cílem. Odedávna však člověk zakouší v této snaze porážku za porážkou, neboť biologično je ve sváru dvou kvalit nepoměrně a principiálně mocnější proto, protože svár se právě odehrává na jeho bázi, v jeho hranicích, na jeho výsostném území. Jediná cesta je, a také bude, opustit toto území, překročit tyto hranice, vytvořit vlastní bázi pro intelektuálno zbavené biologična. Pokud nebude možné toto řešení - a skutkem tohoto řešení se uskuteční kvalitativní skok ve vývoji biologična - potud není záchrany pro člověka a žádné humanistické tirády nás nikdy neuchrání před koncentráky, ani před znásilňováním, ani před manipulací, dehumanizací a nejpokrytečtějším svinstvem ve všech směrech, a už vůbec ne před hrůznou nauseou, blivností z existence a její prázdnoty, neboť to je principiálně ne blivnost z bytí, ale z biologična a jeho stupidních principů.

Bojím se však, že by u některých čtenářů mohl vzniknout dojem, že jsem se z maoisty stal tmářem, neboť hovořím o intelektuálnu (které tradičně je chápáno jen jako jeden rys nejvyšší nervové činnosti) jako o něčem, co by mohlo a mělo mít nějakou samostatnou na biologickou hmotu nevázanou a ergo imateriální existenci. Proto jakkoli to narušuje určitou organickou plynulost výkladu, chci včas říci, oč jde.

Emancipace od biologické základny, zbavení se jí, resp. její překročení, neznamená zajisté, a nemůže prostě v žádném případě znamenat, dosažení nějaké imateriální existence intelektuálna. Jde jen o to, že tato nová kvalita v samovývoji ontologické reality si musí také vytvořit - a vytvoří si - svého vlastního, sobě adekvátního "nositele", resp. takovou organizaci hmoty, která jí nejadekvátněji odpovídá a jíž vtiskne svůj charakter a své zákony. Jde tedy o něco, co zatím neumíme charakterizovat jinak než jako articifiální formu existence, artificiální v tom smyslu, že není biogenní, ale vyráběná.

Jsou v zásadě dvě možnosti realizace: buď imitovat biologický vzor nervové tkáně (pochopitelně v celém souboru endokrinních vztahů atd.), nebo vytvořit analogii strojově. V podstatě jde o "otázku kompetence" chemického či elektronického průmyslu.

Z filosofického hlediska jest k tomuto "hororu" poznamenat pouze jediné: že sebepřekonání (libo-li transcendování) člověka - tohoto dávného snu vznešených duší - bude dosaženo skutečně tím, v čem je člověk nejčlověčtější, nejhlubší, nejvíce svůj, nejautentičtější (a tedy, jak se říkalo, i nejvíce k obrazu božímu), tím, co je nejpodstatnější lidskou schopností (jak je vidět, vyhovujeme v tomto bodě všem postulátům duchovních lidí) - tj. schopností techniky. Leč k tomu nás naše úvaha dovede.

I bezbranný červ má právo na obranu (právě pozoruji, jak se u mých nohou brání mravencům), a proto se hodlám bránit i já: nejsem čtenářem sci-fi ani literatury faktu, v pokoji mi nelétají talíře ani nejsem navštěvován z jiných planet, netrávím čas sněním o budoucnosti a velmi dobře vím, že boží mlýny melou pomalu (byť jistě). K formulovaným závěrům mě nevede nic jiného než neudržitelnost lidské situace - což je stav setrvalý, co je člověk člověkem - a reaguji na tento stav rozhodně shodně s drtivou většinou vážných a vážených myslitelů všech dob: vidím jediné důsledné řešení této situace v sebepřekonání člověka. Jen niveau vyspělé industriální společnosti mi umožňuje místo "Nový Jeruzalém" říkat "vyšší stadium samovývoje ontologična". Spojnice mezi mnou a nejstaršími zřeci je v tomto ohledu zcela patrná. Nevím, proč bych ji měl popírat nebo se za ni stydět. Míra rozumnosti hominis sapientis sapientis se za posledních patnáct až dvacet tisíc let nezvýšila zřejmě ani o chlup, jen úroveň konceptualizace je vyšší, o něco preciznější, úměrně bohatému rozšíření našich technických znalostí a vědeckých vědomostí. V jádře je však naše dnešní rozumová reflexe světa a sebereflexe vlastní stejně hluboká - či mělká - jako byla tehdy. Jsme poučenější o to, že za těch patnáct až dvacet tisíc let jsme už xkrát se pokusili najít modus vivendi "dvou kvalit v nás" a že jsme slyšeli už řadu upřímných zoufalců, kteří radili vzít útočiště v náručí (či spárech) života přírody - a že to nikdy nic nepomohlo a nic nevyřešilo. A tu, když přistupujeme k nejstaršímu a nejbolestivějšímu problému dnes znovu a analyzujeme ho racionálně, demystifikovaně, metodou materiální dialektiky, vidíme konečně, že se s ním přece jen dá pohnout. Proč by to též nešlo? Žádná věc není neřešitelná a nic nezůstává "věčným tajemstvím". K poznání všeho přijde jeho pravý čas. Jenom každý postup v poznání slučuje osvobození s novou nejistotou, s novou otázkou. To však je něco, co už člověk se rozhodl na sebe brát. Jinak by už dávno zalezl mezi zvířata. Ještě dnes to ostatně může učinit, jestliže se bude cítit dotčen tím, že o něj nejde, a bude chtít tento ontologický fakt popřít tím, že strčí hlavu do písku mateřského (macešského) biotu. De gustibus non est disputandum.

8.

Že situace člověka je neudržitelná, věděli ostatně lidé už odedávna a vědí to stejně dobře i dnes tváří v tvář báječné technické budoucnosti. Skeptikové to ponechávali a ponechávají osudu, protože se s tím podle jejich názoru nedá nic dělat. Humanističtí racionalisté hlásali a hlásají sílu vzdělání, výchovy, potažmo správného uspořádání společnosti. Jakkoli je nepochybně třeba více vzdělání, výchovy, potažmo správného uspořádání společnosti, neboť bez nich by prostě organismus lidstva přestal úspěšně fungovat, zdá se, že jsme si konečně povinni přiznat, že všemi těmito opatřeními se nedosáhne principiálně víc, než že zvířeckost se bude uplatňovat v o něco bělejších rukavičkách. Uplatňování síly, přesily, násilí, znásilňování patří prostě k principům biologična, bez nich by biologično jako takové nefungovalo, neobstálo. Odstranit z biologična tento princip by na úrovni vyšších živočichů znamenalo přinejmenším zbourat celou umnou endokrinní stavbu organismu a je otázka, zda by pak vůbec ještě nějaký organismus zůstal živ v biologickém slova smyslu. Ale tyto principy tkví samozřejmě ještě hlouběji. Není to přece jen násilí uplatňované vůči příslušníkům vlastního rodu, je to v prvé řadě brutální násilí vůči všemu ostatnímu. Představuje-li si někdo, že třeba odstraněním válek mezi lidmi dojde k rozvoji andělskosti, velice se asi mýlí, bude-li s živočichy, rostlinami i neživou přírodou jednat lidstvo i nadále tak, jak je koneckonců jako biologický druh nuceno. Čtyři, šest, osm či více miliard lidí se neuživí lovem, který je ještě jakžtakž přijatelným projevem vzájemného násilí biologična. Uživí se opravdu jen racionální velkovýrobou potravin, tj. vyráběním života jen za účelem jeho zničení, s okleštěním všech ostatních jeho funkcí až na funkci, že může sloužit za potravu. Tím se princip násilí posunuje ovšem do roviny naprosté obludnosti a je vyloučeno, aby se takto zobludněné a rozbujené násilí, násilí přetvořené racionálně v systém života lidské společnosti, v princip jeho udržování se při existenci, nestalo samotným lidem kletbou. Není žádné hranice mezi masovou výrobou prasat na porážku a vyhlazovacími tábory pro méněcenné podlidi, není žádné hranice mezi racionálním oklešťováním životních funkcí kuřat atd. ve velkovýrobnách a racionálním okleštěním životních funkcí lidí v manipulované společnosti. Zřízení beztřídní společnosti, komunistické společnosti, je sice historickou nevyhnutelností a jsme ostatně - ve světovém měřítku - právě v procesu jejího zřizování. Ale vybudování světové revoluce bude, jak je dnes již patrno, snazší věcí a jednodušším problémem než její udržení, než udržení beztřídní společnosti právě v jejím beztřídním charakteru jakožto společnosti neovládané, ale naprosto samosprávné, společnosti, v níž kolektiv a individuum nejsou ve vztahu nadřazenosti a poslušnosti, ale ve vztahu svobody a rovnoprávnosti. A ovšem jakákoli jiná podoba komunistické společnosti by přestala být beztřídní, i když třídy opřené o vlastnický či nevlastnický vztah k výrobním prostředkům by zde již nebyly. Hovoří-li Mao Ce-tung správně o tom, že socialismus jakožto období stále ještě akutního třídního boje bude obdobím pokrývajícím ve světovém měřítku aspoň deset generací, je to pořád ještě nepatrný časový úsek proti desetitisíciletím, po něž by se měl rozvíjet komunismus jakožto společnost ryze a absolutně beztřídní, říše svobody, oproti dosavadní říši donucování a znevolňování těmi či oněmi způsoby. Komunismus rozvíjející se jedině v osvobození lidské iniciativní aktivity a nedopouštějící nikdy sebemenší porušení naprosté rovnosti člověka s člověkem i člověka se společností, stane se možná budoucností stále "něčím" oddalovanou - oddalovanou proti vůli a proti přání lidí prostě jen pro setrvačnost a nepřekonatelnost tupých principů biologična, jež na úrovni člověka se z pružiny vývoje staly už jen jeho brzdou a překážkou.

Lze si skutečně libovolně rozšířit příklady, na nichž lze víceméně drasticky demonstrovat, jak člověk je limitován ve svých tužbách a skutečně lidských potřebách podřízeností biologičnu, jak mu podřízenost biologičnu zabraňuje v dosažení cílů, o něž by chtěl usilovat a v jejichž dosažení by oprávněně viděl dosažení roviny, v níž by teprve mohl rozvinout to, co pokládá za genuinně lidské. Tyto oblasti sahají od sexuality až po otázky života a smrti, jež jsou člověku vždy předčasné vzhledem k jeho požadavkům, potřebám a potencím a budou z tohoto hlediska stále předčasnější, pokud se údržba člověka nezačne opírat přímo o artificiální orgány a tkáně: to však již právě bude první logický, byť nepatrný krok k překonání biotu jako biotu.

Co však člověka nejtížeji postihuje a bude postihovat, je to, že pro něho, pokud je bytostí už ne jenom biologickou, ale současně intelektuální, autoreprodukce i generační reprodukce biotu, jimž je podřízen, jsou axiologicky naprosto a beznadějně prázdné.

Intelektuálno právě začíná tam, kde biologično končí, navazuje tam, kde biologično už nepostačuje, už nedokáže jít dál. Intelektuálno vnáší do dosavadního mimohodnotového vesmíru problém a otázku hodnoty, tázání se po ní, hledání jí a vytváření jí, destruuje dosavadní prostor samozřejmosti a nastoluje prostor problémovosti, prostor axiologický povýtce.

A tu, děj se co děj, biologično už nevystačuje. Bios nevytváří žádné hodnoty, stejně jako je nevytváří kamení nebo nukleární částice. Neimplikuje je ani v náznaku, v ničem k nim nesměřuje než jen tím, že je přirozeným vývojovým předstupněm intelektuálna. Můžeme si libovolně jednotlivé účelové (teleonomické) projevy biotu ex post racionalizovat a prohlašovat je pak za hodnoty nebo alespoň náznaky hodnot, ale prostě si to jen namlouváme, čemuž ovšem meze klást nelze jako žádné hlouposti. Hodnoty v těchto projevech hledáme buď proto, že nám se to romanticky zlíbilo, nebo prostě - a to většinou - proto, že bychom rádi obdobné projevy, které biologično ukazuje i na naší lidské úrovni, prohlásili za hodnoty, a to pokud možno apriorní, abychom se v nich mohli zachytit předem daného božského nebo přírodního řádu, do jehož klece jsme díky bohu vsazeni, a ona je nám tak alespoň nějakou oporou a půdou pod nohama. Při prvním bližším zkoumání však nacházíme místo hodnot jen účelový a samoúčelný projev biotu - od "estetiky" kresby nějakých křídel, jež slouží k strašení lovců i oběti lovu, až po "mateřskou lásku", jež slouží dryáčnicky k udržení rodu. Příklady lze donekonečna rozmnožit. Vše, co s oblibou humanitáři, zbožné duše a velebitelé přírody oslavují jako "přirozené" (sic!) hodnoty pro člověka, jsou jen samoúčelné a sebestředné projevy biotu, v nichž žádná hodnota není, v nichž je pouze určitá biotická funkce. Ani z nich nějaké hodnoty ve skutečném slova smyslu nelze derivovat. Připoutávat člověka k těmto biotickým funkcím tím, že bychom mu předstírali, že jde o hodnoty, znamená pouze degradaci člověka na zvíře, určení člověka jen jako zvířete a násilné připoutání člověka k vývojové rovině ontologična, jež má být překonána a jež má být překonána právě a jedině rozvinutím se člověka v tom směru, v němž dosáhne úplné emancipace od biotu.

 

Neboť to jediné, co je hodnotově měrné, co je hodnototvorné, co vytváří hodnotový prostor, to jest úsilí poznání a tvorby (práce v nejširším slova smyslu), není nijak zakotveno v biotu. Jsou to projevy kvalitativně nové úrovně ontologické reality, úrovně intelektuálna. Analogické projevy, jež můžeme pozorovat v rovině biotu, jsou pouhé reflexní mechanismy, které ve skutečnosti nelze s lidskými vlastnostmi poznávání a tvorby srovnávat. Je to jen a jen analogon. U člověka kvantitativní rozšíření reflexních mechanismů přivodilo jejich kvalitativní proměnu, jejich kvalitativní dialektickou negaci, a vytvoření nové roviny nejen snad v rámci biologična, ale přímo (a vůbec primárně) v rámci ontologické reality samé.

Celými dějinami člověka jako člověka se vine červená nit boje s biotem, boje proti rozplynutí se v něm, boje za emancipaci z jeho područí. Ve všech fázích boje se stále znovu a znovu prosazuje drtivá síla biotu mj. v tom, že všechny výdobytky lidské emancipace od biotu, jež člověk dosahuje poznáním a tvorbou, jsou opět devalorizovány jen k tomu, aby sloužily znovu biotu. Technika, umění, filosofie (nemluvě ani o náboženství), ekonomika i společenské uspořádání, v nichž ve všech se člověk snaží odpoutat od biotu a nad něj, jsou vždy v poslední instanci znovu obraceny jen v nástroje k prosazení biologických principů a usnadnění autoreprodukce a generační reprodukce bez ohledu na skutečné intence, požadavky, přání, cíle a potřeby člověka nejen jako jednotlivce, ale i jako rodu. Tím se vytváří situace sisyfovská. Člověk stále rychleji hledí uniknout tlaku biotu (přírody), který ho hledí pohltit tím, že ho sráží na kolena a přinutí ho k návratu do neodlišenosti, k ohavné Blut-und-Boden (symbióze s biotem) a bios s neustálou pohotovostí si přizpůsobuje, ba přivlastňuje všechny výdobytky lidského rodu, aby je obrátil jen ke svým účelům. Není divu, vždyť boj člověka s biotem není bojem s vnější přírodou, nýbrž s přírodou uvnitř. Kdyby byl pro člověka bios vně, jako jsou pro něho vně kameny a elektrony, přestal by být člověk v neustálém smrtelném nebezpečí. Ale pokud tomu tak nebude, zůstává v něm. Teprve až bios bude vůči intelektuální bytosti vnější, bude prosazena a afirmována nová vývojová kvalita ontologična. Sebeuskutečňování člověka jako člověka je současně zákonitě překročením a sebenegováním člověka jako součásti biologična, a tím i překročením, dialektickým negováním biologična vůbec. Intelektuální bytosti emancipované od biotu, stojící na bázi artificiální formy existence, budou mít zajisté nekonečno nových a těžkých problémů, jak se udržet a rozvinout a seberealizovat v další genezi, ale budou už definitivně zbaveny nebezpečí zpětného pádu do neodlišenosti, do identity, do samozřejmosti, do bezproblémovosti, mimohodnotovosti biotu. A to je koneckonců jádrem trendu samopohybu ontologické reality v jeho současné fázi, v tomto kosmu, v němž i my žijeme. [...]

 

 

 

 

Úvaha o eschatologii

1.

 

Brzo na jaře jsem napsal zcela intimní spisek Markétě Machovcové. Z ničeho nic jsem se v něm dostal k eschatologii. Protože dotyčnému spisku nechci dávat velkou publicitu, zopakuji v tomto textu to, co je pro náš předmět důležitější, krátce znovu. Eschatologie mne začala zajímat již před delší dobou. Uvědomil jsem si, že veškerá ontologie má bez eschatologie uříznutou hlavu. Jde o to, abychom si stanovili termíny. Eschatologií nerozumím jednu ze součástí nějakého náboženského učení či náboženského pohledu na svět, ale rozumím tím ontologickou situaci, "v níž se dá žít". To je eschatologie ve "slabém smyslu", tj. v tom nejobecnějším, v němž musí být reflektována každou řádnou ontologií. Co si pod eschatologií v "silném slova smyslu", tj. pod eschatologií náboženskou, představují či přislibují různá náboženství, se mé úvahy nijak nedotýká.

Stav, v němž se dá žít, tj. stav, "v němž to nakonec k něčemu je", je od stavu, v němž žijeme, vzdálenější než metagalaxie, které dosud ani nevidíme. Stav, v němž žijeme, je takový stav, v němž se žít nedá a který nám skoro úplně zabraňuje vůbec si jen představit stav, v němž se dá žít. Není to pochopitelně teprve stav naší civilizace, je to stav od vzniku života na zemi. A dokonce posledních několik desítek tisíc let je teprve lepších - tím, že jsme schopni poznávat, že žijeme ve stavu, v němž se nedá žít.

Otázka eschatologie souvisí s celou řadou nejzákladnějších ontologických otázek - ne-li vůbec se všemi - a musíme se zastavit u všech, přičemž není ani tak potřeba hledět na soustavnost jako prostě na to, abychom nic vážného neopominuli. Usoustavní se nakonec samo sebou daleko lépe než vrážením věci do nějakého předem vymyšleného systému.

2.

Pro ontologickou (tj. nenáboženskou) eschatologii je nejprve potřeba uvědomit si tolik, že to, co činí eschatologii legitimní, je přiznání eschatologického statutu zlu, tj. přiznat zlu ontologickou reálnost.

 

Jinak by eschatologie byla fraškou nebo idiocií, nebo buzeranstvím (např. tresty za zlo, které není).

Všechny substanční systémy chápaly a chápou existenci (či vznik) světa jako nutnou, protože existence ontologické substance je podle nich nutná. Bůh nebo hmota, nebo XY, existují nutně, z nich nutně plyne existence (či vznik) světa. Nemůže být, aby Bůh, hmota, ontologická substance někdy nebyly, a existence (či vznik) světa plyne z nich buď věčně, nebo od určitého momentu. Ba většinou filosofie jsou tak bědné, že v nich plyne existence světa jako věčná (a nutná!), a považují to za velký pokrok racionálního ducha oproti "náboženským mýtům", že byl svět stvořen voluntárním aktem. Tu je nutno předem říci, že museli-li bychom si vybrat, odpovídalo by toto řešení daleko lépe skutečnosti než ono, které dva a půl tisíce let buduje filosofie.

Nutně existující ontologická substance, z níž nutně plyne existence světa, vytváří potom ovšem model, v němž pro reálnou ontologickou existenci zla není místa, neboť v důsledku existence ontologické substance a nutného z ní vyplývání existence světa musí být tento svět nakonec ve svém úhrnu a výsledku nejlepší ze všech možných světů. To je podivuhodná teze, vinoucí se dějinami filosofie jako červená nit lidské blbosti.

Všechny substanční modely se zla koukají zbavit. Theistické a pantheistické modely využívají k tomu teleologie, jež jim umožňuje odvysvětlit existenci zla jako pouhou privaci dobra nebo nutný vehikl k tomu, aby se ještě krásněji uskutečnila krása tohoto světa, dobrota boží a jedinečnost substance. To je velmi nepoctivá hra! Není divu, že pak tito filosofové pořád musejí psát samé theodiceje! Vyplývá to však se železnou logikou z jejich stanoveného východiska, jež jim racionalisticko-theistická pověra nedovoluje překročit, že existence ontologické substance je nutná a z ní plyne svět taky nutně. Jakpak by se v tomto modelu vyjímala reálná existence zla? Jako povážlivý kaz krásy slavné substance, ať Boha, ať přírody apod. Substance, Bůh atd. nemohou být takové, aby z nich plynula ontologická reálnost zla.

Velmi podobně si počíná i filosofický materialismus. Jeho nástrojem je v determinismus přeměněný kauzální nexus. Zlo je tu přiznáno, ale vzápětí zase odinterpretováno podle naivního přesvědčení, že všechno zlé je k něčemu dobré, které je, ač je to neuvěřitelné, povýšeno v učené podobě na filosofický zákon! I zde nutná existence ontologické substance a z ní nutně plynoucí existence světa dávají vzniknout modelu, v němž tento svět je nakonec nejlepším z možných světů, protože se v takový vyvíjí vývojem, resp. v rovině člověka pokrokem. Sám Marx sice zahořekoval nad krutou nespravedlností, kterou je smrt, ale marxisté si ušili košili z pozitivistického blábolu o pokroku, který vše napravuje, až úplně napraví.

Všem substančním modelům je společné přesvědčení o nutné existenci ontologické substance a z ní nutně plynoucího světa, a v důsledku toho odinterpretovávání reálné existence zla a současně s tím i znevážení reálnosti lidské svobodné vůle, což vše vede k tomu, že eventuální eschatologie se v jejich případě stává zbytečnou fraškou.

Neboť kde není reálnosti zla - nač eschatologie a v čem by spočívala? Není-li svobodné vůle - nač eschatologie a v čem by spočívala?

Eschatologický rozměr, eschatologický prostor, eschatologický čas jsou tu zneváženy, v praxi zbytečné, neplynou z úvahy, nemění nic na věci. V theistických substančních modelech by eschatologie spočívala jen v sebenávratu světa k transcendentní substanci - mýtus předfilosofického stadia myšlení udržující se s neuvěřitelnou houževnatostí přesto, že je logicky a hlavně eticky naprosto vadný (zodpovědnost Boha za utrpení tohoto světa je suspendována: ovšem právě proto je existence zla předem teoreticky odvysvětlena!) - v netheistických substančních modelech je eschatologie buď vůbec popřena, nebo zaměněna za vývoj a pokrok a oddalována v praxi stále ad infinitum, končí vlastně koncem světa. Taky pěkná představa o eschatologii!

A přitom jsme již v předcházejícím našem ontologickém eseji museli konstatovat, že jedině tehdy, jestliže je reálná eschatologie imanentně zakotvena v samé struktuře ontologické reality, je možno odmítnout Buddhovo naučení, že je lepší nebýt než být. Toto naučení je dosud jediným racionálním slovem tváří v tvář skutečnosti zla, ovšem právě slovem vyřčeným z odmítnutí důvěry v existenci eschatologického rozměru ontologična. Toto naučení odmítá evidentní prolhanost theistických odpovědí a přechází mlčením usmrkaný optimismus vývoje a pokroku v jakémkoli balení.

3.

Ontologie, v níž by nemohla být organicky zakotvena eschatologie, ontologie, která by neměla eschatologický rozměr a neviděla eschatologický čas, ontologie, která by postulovala nebo zjistila, že neexistuje eschatologický prostor, a proto eschatologii neměla, by byla ontologií aktivního samozániku, byla by přirozeně korunována aktivním samozánikem alespoň nejvyšších etáží ontologické struktury. Proto se theistické filosofické systémy plným právem za každou cenu snaží eschatologii udržet. Ovšem cena, kterou za to platí, je taková, že se jim to nevyplácí.

Nevyřešitelným problémem všech substančních modelů je už po dva a půl tisíce let otázka zla a otázka svobodné vůle. Stručně řečeno, vposledku se obě otázky odvysvětlovávají a kamuflují. Poctivé řešení v nich substanční modely nepodávají. Proč? Pro jedinou věc, která vznikla v neolitu: pro fatální a famózní představu o nutné existenci ontologické substance - Boha apod. - a z ní nutně vyplývající existence světa.

Obě ony nejzákladnější filosofické otázky jsou zřetelně a pozitivně řešitelné za jediného předpokladu: nenutné existence ontologické reality.

Z možného vzniká možné (jako ontologicky nové); z nutného nevzniká nic (ontologicky nového), protože je v něm již vše obsaženo.

 

Je to tedy otázka samovzniku ontologické reality, která je klíčem i k reálnému myšlení o eschatologii.

Jak to tedy vypadá s otázkou svobody vůle v nesubstančním modelu, tj. v takovém ontologickém modelu, v němž ontologická realita "samovzniká a se", jsem psal již dávno v Útěše z ontologie, kde jsem zdůraznil tři vzájemně se podmiňující aspekty vší existence v takovém modelu, jimiž jsou svoboda, riziko a zodpovědnost, kteréžto termíny (přejaté pochopitelně ze světa lidí) mají homologickou korespondenci i ve světě mimo člověka. (Jen se trochu namáhat ji poznat!) Nebudu to opakovat: je očividné, že tam, kde nenutnost, volná hra dialektických sil, hraje určující úlohu, je pro svobodu vůle po čertech větší prostor než tam, kde vládne nutnost, která pochopitelně od svého prazákladu v nutnosti ontologické substance spájí celé universum. Jen tam, kde je nutně daný nejlepší ze všech možných světů, je problémem svoboda vůle. Jakmile tyto pověry substančních metafyziků škrtneme, pak se svobodnou vůlí nejsou žádné filosofické obtíže.

Mnoho jsem již napsal o tom, že představa věčného trvání ontologické substance (Boha apod.) má v sobě daleko víc rozporů a nevysvětlitelností než představa samovzniku. Ani to zde nebudu opakovat. Aseitní jsoucno povstávající samovznikem - a tedy nenutné! - nevzniká, jak už termín praví, z ničeho jiného a od ničeho jiného. Má podmínky svého (nenutného) vzniku samo v sobě a co je mimo ně, je totální absence všech ontologických určení. Jakožto aseitní je samo v sobě zdrojem své vlastní věčnosti, i kdyby "měřitelné zvenčí" trvalo minutu. Nepředpokládá žádný předpoklad. Tedy ani preexistentní nicotu, ani preexistentní možnost bytí, které by byly jakousi maticí aseitního jsoucna (či aseitních jsoucen, neboť tam, kde jsoucno je "a se" a nenutně, není možno vyloučit pluralitu takových jsoucen). To zde píšu znovu jen proto, že chci doložit, že nesubstanční model nevylučuje, že aseitní jsoucno, o němž hovoří, může mít i všechny parametry, jež tradičně připisujeme Bohu - otázka to, k níž se chci však vrátit znovu na konci této kratičké úvahy.

Nenutný vznik ontologické reality (který je jádrem nesubstančního ontologického modelu), který nedovoluje úvahu o nutně nejlepším ze všech možných světů, umožňuje však i odpovědět na otázku existence zla tak, že nic nekamuflujeme a neodvysvětlováváme, protože zde můžeme přiznat zlu ontologickou realitu. To je neméně významný krok, než je nekamuflované uznání svobody vůle! A již jsme u eschatologie: jen v případě, že je svobodná vůle a že zlo je ontologicky reálné jakožto zlo (a ne jen privace dobra apod.), má úvaha o eschatologii reálnou podobu a má význam. Protože jen za těchto předpokladů má eschatologie nějaký smysl, může znamenat něco reálného a umožňuje nekamuflovanou možnost upnutí naděje.

4.

Nechci zde zkoumat tzv. otázku "vzniku zla". Dejme tomu, že je to přirozený projev a důsledek stavu, kdy tento svět není nejlepším ze všech možných světů. Že je to přirozený důsledek a projev toho, že ontologická realita (Bůh apod.) není dokonalá v metafyzickém slova smyslu a že je nedokonaná v ontologickém slova smyslu. Její výbornost záleží však právě v této nedokonanosti, kdy je možno, aby bylo dosahováno kvalitativně nového (vznikání kvalitativně nového nebylo v substančních modelech dost dobře možné, všecko bylo buď teleologicky, nebo deterministicky, nebo dokonce predestinačně "zkalkulováno"). Dejme tomu, že "vznik zla" je dán prostou volnou hrou dialektických vztahů (a pak by bylo možné jakžtakž uvažovat o tom, že zlé a dobré je asi tak v rovnováze, pokud nepřistoupí subjektivní faktor, který ovšem v rovině lidského rodu tu přistupuje a může mocně tuto rovnováhu vychýlit). Rozhodně však zlo není náš subjektivní výmysl. Nemoc, bolest, násilí, zabíjení, předčasná smrt jsou pohromy v biologickém světě běžné a zdá se mi, že mají svůj ekvivalent i na nižších stupních uspořádanosti. Zlo je objektivní a má ontologický statut.

Jestliže však zde nechci zkoumat otázku "vzniku zla", musím zkoumat, co a jak s eschatologií. Největší lapsus celých dosavadních dějin filosofie bylo usuzovat z existence tohoto světa na nutnou existenci ontologické substance (Boha apod.) jakožto nutné. To jsou všichni ti první hybatelé, deus sive natura, ale i deus absconditus, Dharma, věčný zákon apod. (Čestnou výjimku tvoří Tao, které není transcendentní nutnou příčinou tohoto světa, ale jeho vlastním přirozeným pohybem, který se odehrává vlastní vnitřní dialektikou bez otázky po tom, zda je ještě něco vůči němu nadřazené a transcendentní; v tom smyslu je nejblíž nesubstančnímu modelu, ale v otázce eschatologie to je model nerozvinutý: tam eschatologický prostor není předpokládán, eschatologický čas není naplňován; Tao zlo neodinterpretovává, ale nivelizuje ho. Odpovídá to starobylým myšlenkovým formám, jež se ve filosofii Tao obrážejí a uchovávají. Dynamismus Tao není transcendentní, jako je dynamismus nesubstančního modelu; v tom nesubstanční model je nepochybným produktem evropské dvouapůltisícileté filosofické tradice.) Je však možno z něčeho usuzovat na eschatologickou možnost? Řekl jsem, že tam, kde je zlo ontologicky reálné, byla by eschatologie něčím reálným, a ne jen pouhým slovem. V Markétě Machovcové jsem se dost obsáhle rozepisoval o tom, že právě sama existence zla jakožto něčeho, s čím to není v pořádku, co má nebýt, co má být překonáno, poukazuje na to, že je tu možnost ho překonat, že "je tu od toho, aby bylo překonáno" - což je stricto sensu naplňováním eschatologického času či eschatologického rozměru ontologické reality.

Dosažení stavu, v němž se dá žít, tj. v němž stojí za to žít, "v němž to nakonec k něčemu je", není jen vizí pro člověka, protože to vůbec ani za halíř není otázkou darwinistického a jiného vývoje, a tím méně společensko-vědeckého pokroku. Eschatologický prostor, eschatologický čas znamenají víc, znamenají stav, v němž je dosaženo možnosti žít pro všechno a pro všechny, ne jen pro lidský rod. Je to skutečně v tom symbolu lva ležícího s beránkem. Je však velmi pravděpodobné, že naplňování eschatologického rozměru ontologické reality je víc prací člověka než améby, a jsou-li andělé, ještě víc prací andělů než člověka - tj. úměrně možnostem, jež améba, člověk nebo anděl má. Otázka vize stavu, v němž se dá žít, je snad trochu platonská, jako by kdesi už byly hotové normy, podle nichž se tak bude žít. Asi věru nejsou, a jsou-li, tedy jen jako normy, jichž se můžeme domyslet - ale hlavní rozdíl od platonské tradice je v tom, že chci zdůraznit úlohu lidské aktivity, která věru nespočívá jen v introspekci, kontemplaci a světaodříkání. Ovšem - tak jak jsou smutné výsledky uvedených aktivit (tím, jak málo, pramálo pomohly), tak jsou odstrašující výsledky aktivit světoměničských, v nichž si náš rod zaliboval, nemluvě ovšem vůbec o aktivitách vysloveně záměrně zlých, kterými jsme jako rod přímo obsedováni. Nezbude než přepokorně přiznat, že žádnou pořádnou aktivitu zatím neumíme vyvíjet. Ale chtěl bych důrazně říci: v každém živoucím tvoru je ona touha po stavu, v němž se dá žít - a v každém člověku je vědomá: to už je hodně!

Eschatologický čas je předaleký, apokalyptická budoucnost je víc než blízká. Ale eschatologie je ontologická dimenze (skoro už jsem chtěl říci disciplína), a ne pokleslý gnosticismus, jako je futurologie, byť princetonská. Eschatologický rozměr je transcendentální rozměr naší reality. Tím ale je její vlastní hnací silou! Přinejmenším hnací silou lidské reality! Tam, kde zlo je ideologicky nivelizováno, nebo dokonce odvysvětlováváno, ba až převysvětlováváno (substanční modely ontologie), vytrácí se tato hnací síla zcela reálně! Jen tam je silná dynamika, kde se o zlu ví a kde se zlo - třeba pojaté jako hřích - aktivně chce odstraňovat! Zlo, hřích - jako porušení stavu věcí, a ne jen jako privace dobra anebo piedestal dobra. V křesťanské tradici - tj. v naší tradici - byl svár mezi tendencemi odinterpretovat zlo v zájmu větší slávy boží a uznat zlo jako plnou realitu vždy velmi silný a živý. Budeme-li schopni uznat, že nepotřebujeme zlo odinterpretovávat pro větší slávu boží, ale že pro naplnění eschatologického času máme něco dělat, a poučíme-li se (dříve nebo později) z nejtrpčích zkušeností, že to "něco dělat" není šestá vědeckoprůmyslová revoluce, učinili jsme ohromný krok kupředu.

5.

O výše naznačených věcech jsem psal obšírněji v Markétě M., ale myslím si, že pro filosofického čtenáře stačí i těch pár náznaků zde. Eschatologický rozměr ontologické reality je zakotven v její struktuře tak, že je tu možnost překonávání zla. Kdyby tato možnost tu nebyla - a je možno představit si svět, v němž by ani tato možnost nebyla -, nemohli bychom na eschatologický rozměr a eschatologický čas usuzovat. Snažil jsem se tu psát, aby to bylo studené jako psí čumák. Ale nakonec se nemůžeme při našem předmětu vyhnout věcem, které v kontextu filosofické úvahy jsou povážlivé. Škrtáme-li co nejrozhodněji záměnu eschatologie a vývoje či pokroku, jsme-li skeptičtí vůči čistě soukromým aktivitám od dobrých skutků konání až po jógu, pak nám nezbývá než říci, že přibližování a nástup eschatologického času se dějí jaksi nad naše zásluhy, tj. prostě řečeno gratis - milostí. Je pozoruhodné, že se v tomto ohledu můžeme odvolat na zkušenosti, když už rozum by pochyboval, neboť v mnoha případech vidíme nebo sami zakoušíme onen opak "lsti absolutního ducha", jímž je milost. "Lest absolutního ducha" i milost jsou stejně málo prozkoumány, ale stejně často se vyskytují, a poznáváme je alespoň zpětně. "Lest absolutního ducha" je projevem komplexní dialektiky ve vztazích mezi věcmi, resp. jednáními, a mohla by být matematicky či kyberneticky modelovatelná, i když nikdy nebude moci být absolutně zkalkulovatelná; je to v podstatě důsledek "přepísknutí", jež jsme nepostřehli nebo nedokázali mu zabránit. Tao dokáže vysvětlit a přivést k porozumění tuto specifickou dialektickou zákonitost i bez pomoci počítačů. "Lest Absolutního ducha" je jaksi výrazem řádu spravedlnosti, v němž přese vše, jak to se světem vypadá, žijeme, a je dobrý pocit vědět, že funguje, i když může být a bývá i trestem pro každého z nás. Je však něco podobného i řád milosti?

Jelikož odpověď na tuto otázku se dosud neodvážím podat, chci provést pouze následující úvahu:

Síť dialektických vztahů v rámci samovzniklé ontologické reality, tak jak se v průběhu času vytvořila, komplexní strukturovanost ontologické reality, která se v prvé řadě projevuje tím, že samovzniklá ontologická realita je negentropická - id est živá v nejhlubším, nejobecnějším a nejstriktnějším slova smyslu -, nás může vést k uvážení, že toto specifické jsoucno se může projevovat v úhrnu svého působení, i dokonce v jednotlivých případech jako theomorfní. On pánbůh theistických systémů taky nijak moc extra nejedná a nezasahuje tak, aby to každý blbec viděl; jak známo spíš jen ostrovtipem theologové shledávají dohromady projevy jeho působení a dá jim pěknou práci je interpretovat od potopy až po Osvětim. A přece mají oprávnění poukazovat na to, že jsme v rukou božích, poněvadž tu nepopíratelně funguje "lest absolutního ducha" - tj. řád spravedlnosti - a dodejme, právě i milost.

Předpoklad, že negentropická ontologická realita s tak vysokou úrovní strukturálních vztahů, že je nikdy ani nebude možno modelovat, nabývá theomorfní charakter, působí theomorfně, je filosoficky držitelný.

 

To říkáme proto, aby bylo vidět, že my atheisté nemusíme ještě ztrácet všechnu naději.

A je možno brát toto theomorfní projevování se až po znalost partikulárií.

Jednodušší by byl možná model s Bohem. Sebestvořivší Bůh, který tvoří svět voluntárně, id est nenutně, a tedy ne jako nejlepší ze všech možných světů, drží osud světa ve své ruce, drží svou ruku nad námi, svou rukou pomáhá - ale nebuzeruje.

V obou případech je eschatologický rozměr zakotven v ontologické realitě, ale nástup eschatologického času je nenutný, je otázkou souhry naší upřímné prosby (činy projevené) a řádu milosti, který překlenuje nedostatečnost našich skutků ve směru od ontologické reality k nám.

Je však otázka, jestli model s Bohem, přestože je citu bližší, není méně náročný.

Ontologická realita, která se stává (stále více, řekněme) theomorfní, jaksi více vyžaduje naší spolupráce, je v ní pro naši součinnost více místa, a tím svoboda, riziko a zodpovědnost jsou nesuspendovatelnými ontologickými kategoriemi. Bylo by třeba hluboce se zamyslet nad kategorií Boha, abychom zjistili, do jaké míry i v tomto případě je legitimní mluvit o naší součinnosti - jinak bychom se mohli vrátit se vším všudy k předfilosofickému mýtu.

6.

Ještě malou poznámku!

Eschatologický čas není ovšem čas "postmortální". Teorie ontologického pole, jak jsem ji vyjádřil dříve, se s ním netluče. Teorie ontologického pole pouze říká, že nic není anihilováno, protože ontologické pole znamená neustálou synchronnost v rámci celé ontologické reality. Co je obsahem této synchronnosti, nejsou žádné ráje s huriskami ani s bódhisattvy, nýbrž skutečnost našeho světa jakým byl a je (a bude). Je tam tedy v podstatě tentýž bordel jako tady, jen je tam pochopitelně, při "věčném" trvání ontologického pole, další šance žít a opravovat, co jsme udělali chybně. Nejsou tam absolutní odměny a tresty, chvíli tam trvá, než Hitler přestane být Hitlerem (ale nechtěl bych jím tam být), a naopak sv. Alois se tam může dostat ke škobrtnutí. Není to panoptikum mrtvol, ale živoucí svět, v němž pokračujeme dál ve svých podstatných vztazích (a vstupujeme do dalších). Je teoreticky možný předpoklad dosažení průniku elektromagnetického pole, v němž žijeme, a ontologického pole, které není nikde jinde než v rozmezí téže ontologické reality, která vytváří elektromagnetické pole. Dosažení takového průniku je možné jak ze strany ontologického pole, tak ze strany elektromagnetického pole. Dosažení tohoto průniku z naší strany by bylo největší "vědeckotechnickou" revolucí, kterou si je možno představit - poznali bychom de visu vše minulé a viděli bychom, jak vše minulé žije dále nově - a přece by to nikterak nebylo dosažení eschatologického rozměru a času.

Eschatologický čas je stav, v němž se dá žít, v němž stojí za to žít, v němž to k něčemu je - a to pro vše, co je v universu - a to znamená i pro to, co trvá v ontologickém poli. Tedy ne jen pro lidstvo - to je rozdíl od sebevětších dosažení vědeckotechnického pokroku.

Tento čas je možno anticipovat srdcem i životem, ale jeho realizace je "sestoupení", které odvisí od "řádu milosti", o němž, jak jsem doznal, nic nevím, alespoň ve stejné míře jako od naší upřímnosti. Důležité však je, že v aktivitě obracející se proti zlu můžeme zjišťovat, že eschatologický rozměr je - nebo alespoň může být - zakotven v samé struktuře ontologična. Bez eschatologie, jak jsem už řekl, veškerá ontologie má uříznutou hlavu. Jsou zla horší než zvířecké zabíjení a násilí a než nemoc a smrt. Třeba zlo nepřipravenosti najít a uchopit skutečný smysl života, a tudíž neschopnost pochopit pravou skutečnost ontologična, která vede k drásavým vnitřním tragédiím. To je zlo velmi veliké a souvisí s "porušeností", jejímž projevem je zlo ("hřích") více než nemoc a smrt. Přitom chci zdůraznit realitu eschatologického času, který je tím, co má přijít, a jejž ve svém osobním životě neuskutečňujeme, jen anticipujeme - a nanejvýš spolupřipravujeme. Zde se otevírá další velká otázka, do jaké míry jej spolupřipravujeme i utrpením. Utrpení, když má charakter katarze, není tu zřejmě pro nic za nic, to může vidět i racionalistický, atheistický filosof.

6. července 1979

MTJkNWE0
Hlídací pes
Watch DOG


Informovat na e-mail při změně:


       když cena klesne pod

        když produkt bude na skladě


Zadejte Váš e-mail: