ŠANGHAJSKÝ EXPRES - Čang Chen-šuej

O titulu:

Bohatý obchodník potká ve vlaku krásnou dívku.

název originálu: Pching Chu tchung-čche
překlad: Z čínštiny přeložila Helena Heroldová
vazba: brožovaná
formát: 20x12,5 cm, 196 stran
rok vydání: 2006, vydání 1.

Anotace: Autor (1895-1967) byl ve 20. - 40. letech 20. stol. jedním z nejpopulárnějších čínských spisovatelů. Řada románů byla ve své době úspěšně zfilmována.
V této novele z r. 1935 využívá námětu oblíbeného v tradiční čínské literatuře - setkání ctnostného muže s nevhodnou ženou, avšak přepracovává ho novým způsobem. Děj novely se odehrává během několika dní v první třídě vlaku jedoucího z Pekingu do Šanghaje. Zde se setká bohatý obchodník se záhadnou mladou dámou. Vznikne mezi nimi napjatý vztah, jeden druhého se pokouší svést, avšak tak, aby nikdo z nich neodhalil své úmysly předčasně či se společensky nekompromitoval. Nakonec se ukáže, že bohatý obchodník není až tak úctyhodný a kráska v nesnázích je spíše než femme fatale jen dívkou, která využívá všech možností, jak postoupit po společenském žebříčku.

Úryvek: Kapitola první: Dívka v rohu

Odkud a kam jedou všichni ti lidé, podivovali byste se, kdybyste pracovali na nádraží a udělali si volnou chvilku, abyste se mohli porozhlédnout po kolemjdoucích. Vlaky přijíždějí a odjíždějí a nekonečné davy cestujících se valí sem a tam. Vzpomeneme-li si na doby, kdy vlaky ještě nebyly, napadne nás, zdali se také tehdy tolik lidí vydávalo na daleké cesty. Určitě to není zas až tak nesmyslná otázka, jistě si ji kladou všichni, kteří se na nádraží s někým loučí.

Bylo 3. ledna 1935, dvě čtyřicet. Do odjezdu expresu Pej-pching - Šanghaj zbývalo dvacet pět minut. Cestující se vlévali do budovy Východního nádraží u městské brány Čeng-jang. Jen si poslechněte ten klapot a šoupání bot. Tolik lidí!

I přes shon a hluk bylo ve vzduchu cítit chlad. U kolejí vedle nástupiště ležely zbytky sněhu a sníh byl navátý i do spár mezi cihlami městské zdi. Nebylo ho mnoho, ale i tak bylo na cestujících vidět, jak v nich vyvolává pocit zimy. Ráno bylo sice jasno, ale když se slunce začalo klonit k západu, bylo je sotva vidět, protože nebe zakryl těžký mrak. Studený vítr hnal mezi perony odvátý sníh, který jako jemný písek narážel do tváří cestujících. I bohatí se třásli zimou. Ze zvednutých kožešinových límců vykukovaly namrzlé nosy, červené jako ředkvičky. Z komína lokomotivy se kouřilo, avšak dole u kol se chladný vzduch srážel do nesčetných ledových krápníků. Nosičům zavazadel šla pára od úst, ale z nosů jim teklo. Chudší cestující si před zimou schovávali ruce do krátkých svrchníků, a ačkoliv někteří z nich měli králičí ušanky, tváře měli zešedlé mrazem.

Jak vidíte, na nástupišti byla pěkná zima. Ale ve vlaku, v první třídě, tam je to jiné. Do kupé se právě vměstnala pánská společnost.

Profil autora: Šanghajský expres, svěží, vtipný ale též nabádavý příběh z Číny 30. let minulého století nabízí českému čtenáři první seznámení s dílem patrně nejúspěšnějšího čínského spisovatele první poloviny 20. století, rodáka z jihočínské provincie Ťiang-si, Čang Chen-šueje (1895 - 1967).
Podobně jako většině jeho současníků se i Čang Chen-šuejovi v útlém mládí dostalo tradičního vzdělání. Pod vedením soukromého učitele memoroval klasické konfuciánské spisy, jejichž znalost po dlouhá staletí tvořila základní morální a intelektuální výbavu vzdělaných Číňanů. V překotně se modernizující Číně doby zániku císařství a vzniku republiky však tradiční vzdělání rychle ztrácelo svoji prestiž i praktickou využitelnost a Čang Chen-šuej, stejně jako mnozí jeho generační druhové, pokračoval ve studiu na školách zřizovaných novým republikánským režimem, které se více než na studium konfuciánského pojetí historie a etiky soustředily na šíření moderních vědomostí v oblasti zemědělství, techniky a přírodních věd.

Rodina původně počítala s tím, že Čang Chen-šueje pošle na studia do Japonska či dokonce do Anglie, avšak nečekané úmrtí otce v roce 1912 tyto plány zhatilo. Čang Chen-šuej sice v jihočínském městě Su-čou nastoupil studium na škole vyučující zemědělství neúrodných oblastí Mongolska a Tibetu, po jejímž absolvování pokračoval ve studiu angličtiny a aritmetiky na jedné z nových škol v Nan-čchangu, během studií však byl odkázán na nevelkou finanční podporu příbuzenstva, neboť jeho matka, vdova s šesti dětmi, neměla dost prostředků ani k obživě rodiny. Čang Chen-šuej, jenž byl od mládí zapáleným čtenářem tradičních čínských románů i prvních překladů románů evropských a jenž byl též dychtivým posluchačem napínavých příběhů v podání vypravěčů, se donucen finanční tísní pokoušel již od roku 1913 psát krátké příběhy, kterými obesílal literární časopisy. Přestože se mu tu a tam dostalo slovního povzbuzení k další tvorbě, za svoje úsilí se nedočkal žádné finanční odměny. V roce 1914 se Čang Chen-šuej podvolil vůli rodiny a vstoupil do tradičního manželství sjednaného příbuznými.

Nejspíše proto, aby unikl ze zatuchlého rodinného prostředí a aby se vyrovnal s neúspěchem začínajícího spisovatele, se Čang Chen-šuej připojil ke kočovné divadelní skupině, s níž jako herec vedlejších rolí procestoval několik provincií na dolním toku Dlouhé řeky. Po pěti letech toulavého života, kdy se po jistý čas živil i jako podomní prodavač medikamentů, se Čang Chen-šuejovi s pomocí známých podařilo získat místo redaktora literární přílohy významného Anchuejského deníku. Práce redaktora mu poskytla prostředky i volný čas na to, aby se opět pokusil o vlastní literární tvorbu. Tentokrát byl úspěšný nejen jako spisovatel, ale též jako redaktor a novinář. Během krátké doby napsal a v různých periodikách uveřejnil sérii románů na pokračování, jejichž forma i tematické zaměření vykazovalo výrazný vliv tradičního čínského románu. V polovině dvacátých let odešel do Pekingu, kde postupně pracoval jako redaktor řady novin a dopisovatel tří tiskových agentur. Zde se znovu oženil, aniž by se však přitom vzdal odpovědnosti za svoji první ženu, která žila spolu s tchýní a zbytkem rodiny v jihočínské provincii An-chuej a kterou celý život finančně podporoval.

Během druhé poloviny dvacátých let Čang Chen-šuej napsal první tři romány, Neoficiální kroniku sídelního města, Moc a slávu rodinného klanu a Slzy a smích předurčené osudem, které jej proslavily jako autora, jenž navazuje na satirickou a sentimentální tradici čínského romanopisectví a zdařile ji rozvíjí. Díky čtenářskému ohlasu, který provázel jednotlivá pokračování románů v literárních přílohách významných šanghajských periodik, se Čang Chen-šuej stal nejlépe placeným spisovatelem své doby. Úspěch jej zbavil existenčních starostí, postupně se však, podle svých vlastních slov, stal strojem produkujícím texty , který nezná odpočinek. Čang Chen-šuej přesto během první poloviny třicátých let vytvořil přes dvacet románů, z nichž mnohé se okamžitě staly skutečnými bestsellery.

Čang Chen-šuej nepřestal být plodným spisovatelem ani po následující desetiletí a mezi lety 1935-1945 stihl vytvořit nejen další dvacítku románů, z nichž nejznámější je patrně Temnota noci, ale též sbírku povídek a velký počet esejů a básní. V této době žil se svojí třetí ženou nejdříve v Nankingu, odkud v roce 1937 uprchl před japonskou invazí do neokupovaného vnitrozemí. Až do konce války v roce 1945 působil v Čchung-čchingu, sídle Kuomintangské vlády v provincii S-čchuan. Podobně jako většina čínských spisovatelů, kteří v době protijaponské války bez ohledu na svoji politickou orientaci psali literaturu, jejímž smyslem bylo vyburcovat národ k boji proti japonským okupantům, také Čang Chen-šuej se ve svých článcích a částečně též svojí beletristickou tvorbou přihlásil ke koncepci literatury burcující k vlastenectví a k celonárodnímu odporu. Jak to však dosvědčuje například román Květ vášnivé krve, který je zdařilou směsicí osvěty a zábavy, vlastenecká literatura z pera Čang Chen-šueje nepostrádala čtivost a vtip.

Vítězství komunistů nad Kuomintangem v občanské válce a vznik Čínské lidové republiky v roce 1949 měl dříve či později obrovský vliv na osudy prakticky všech čínských spisovatelů. Většina z nich smýšlela levicově a mnozí význační spisovatelé předválečného období ochotně přijali nabídku nového režimu, aby participovali na politické moci. Čang Chen-šuej, jako nelevicově orientovaný spisovatel i jako autor převážně zábavné a na komerční úspěch zaměřené tvorby, k této skupině vyvolených nepatřil. V roce 1949 navíc utrpěl mozkovou příhodu a částečně ochrnutý spisovatel, který měl potíže s artikulováním, žil nadále převážně v ústraní. Přestože se později díky blahosklonnosti stranického vedení stal členem organizací sdružujících spisovatele a umělce, a přestože se v druhé polovině padesátých let, poté co jeho zdravotní potíže poněkud ustoupily, jako zasloužilý spisovatel aktivněji účastnil veřejného života, unikl Čang Chen-šuej tvrdé persekuci, kterou v průběhu politických kampaní padesátých a šedesátých let zakusila naprostá většina čínských spisovatelů. Od roku 1949 až do své smrti ještě stihl napsat dvanáct románů, z nichž většina byla variacemi na známé příběhy tradiční čínské literatury či beletristickým ztvárněním osudů postav čínské historie. V posledních letech svého života se Čang Chen-šuej ponořil do studia čínských dějin a literatury a smrt, která jej zastihla v roce 1967, jej patrně uchránila před utrpením a beznadějí, do níž celou zemi na dlouhých deset let uvrhla právě zrozená hysterie Kulturní revoluce.

Měřeno komerčním úspěchem a čtenářským ohlasem, Čang Chen-šuej bezesporu patří k nejúspěšnějším a neplodnějším čínským spisovatelům první poloviny dvacátého století. Jeho dílo však bylo dlouho přehlíženo nejen čínským oficiálním výkladem dějin literatury, ale také západními odborníky zabývajícími se studiem moderní čínské literatury. Tento přezíravý postoj má svoje kořeny již v povaze čínské literární a intelektuální scény první poloviny dvacátého století.

Čang Chen-šuej bývá řazen k autorům zábavné, společensky nezávažné literatury, nejčastěji označované jako sentimentální literatura mandarinských kachniček a motýlů (podle tradičního motivu dvojice kachniček či motýlů, symbolu manželského či mileneckého páru) či jako populární literatura sobotní školy (podle vlivného časopisu Sobota, který svůj úspěch založil na šíření oddechové četby mezi obyvateli Šanghaje a dalších velkých měst). Rozkvětu tento typ literatury doznal po roce 1911, během prvních let po pádu císařství a vzniku Čínské republiky. Zatímco první desetiletí nového století bylo ve znamení rozmachu společensko-kritického románu, jehož autoři, často zneuznaní a frustrovaní vzdělanci, reformátoři a moralisté, předestírali ve svých dílech připomínajících mnohdy více traktáty než epické příběhy teze o nápravě státu a společnosti, značná část literární produkce druhého desetiletí se vrátila k tradičnímu pojetí románu a povídky jako zdroje privátní zábavy a potěšení. Hlavními tématy děl řazených k tomuto proudu moderní čínské literatury jsou společenské skandály a aféry, sentimentální a milostné románky, dobrodružné a hrdinské zkazky, kriminální a fantastické příběhy a společenská satira. Literatura, jejímž hlavním smyslem bylo poskytovat příslušníkům střední vrstvy obyvatel velkoměst přístupnou zábavu pro chvíle odpočinku, v mnohém navazovala na domácí romanopiseckou a povídkářskou tradici.

Čang Chen-šuej začíná psát v letech 1918-1919, tedy v době, jež byla podle ortodoxního a až do relativně nedávné doby dominantního výkladu dějin čínské literatury označována za klíčový okamžik zrodu moderní literatury, definované jako literatura radikálně nová a pokroková. Tato literatura je českému čtenáři přinejmenším v hrubých obrysech známa z překladů děl autorů jako byl Lu Sün, Lao Še, Mao Tun, Ting Ling či Pa Ťin. Tito a další spisovatelé a spisovatelky patřili ke generaci pokrokově smýšlejících intelektuálů usilujících o vytvoření nové, emancipované čínské literatury, která by se oprostila od jazykových, formálních a myšlenkových omezení tradiční literatury a která by přejala tvůrčí postupy a ideje západních literatur. Smyslem takto chápané literární tvorby bylo vytvoření korpusu děl, která by pranýřovala vše zpátečnické a špatné z čínské minulosti i přítomnosti, která by formovala nového člověka jako svobodného jedince i platného člena modernizující se společnosti a jež by významně napomohla vybudování silné a prosperující Číny. Literární tvorba, která tato kritéria nenaplňovala, byla značnou částí intelektuální elity přehlížena jako marginální, nezávažná či dokonce závadná. Také Čang Chen-šuejovo dílo bylo navzdory svému čtenářskému úspěchu opomíjeno a podobně jako Sü Čen-ja, Čou Šou-ťüan, Siang Kchaj-žan a mnozí další úspěšní autoři populární literatury, ani Čang Chen-šuej nebyl zařazen do kánonu moderní čínské literatury, který získal pevné obrysy v polovině třicátých let vydáním mnohosvazkového Kompendia nové čínské literatury.

Autory závažné a autory nezávažné beletrie však ve skutečnosti nedělila propast tak nepřekonatelná, jak by se mohlo na první pohled zdát, pokud bychom vnímali pouze ostrou dikci a značnou netolerantnost dobových literárně-kritických a ideologických debat. Ty sice dobře vypovídají o velké míře vzájemné nevraživosti mezi spisovateli, současně však odvádějí pohled od řady rysů, jež byly pro dobovou literární produkci společné. Pokrokově a kosmopolitně orientovaní spisovatelé, pranýřující své tradičněji smýšlející kolegy za nedostatek angažovanosti, podbízení se pokleslému vkusu čtenářů a honbu za ziskem, paradoxně převzali postoje tradičních konfuciánských učenců, zejména opovržení pro vše nezávažné a zábavné. Tato tvrdá kritika však přehlížela skutečnost, že i přes přetrvávající vazbu na tradiční siao-šuo ( malé vyprávění , tradiční pejorativní označení nejen pro povídku a román, ale též pro některé vypravěčské žánry a drama), byli mnozí autoři populární literatury zdatnými spisovateli, kteří dokázali čerpat z pokladnice domácí narativní tradice a současně tuto tradici tvůrčím způsobem přetvářet nejen v oblasti volby témat, líčení prostředí, výstavby zápletky či využití specifické perspektivy a narativních způsobů, ale též v oblasti jazykové. Podobnou tvůrčí návaznost na domácí literární tradici lze totiž, byť v menší míře, objevit i v řadě kanonických děl nové literatury. Čang Chen-šuej i mnozí další spisovatelé se navíc poměrně záhy vypracovali od ryze zábavné tvorby neaspirující na myšlenkovou a formální neotřelost k autorství literárně zdařilých děl, nabízejících podobně pronikavý pohled na dobovou společnost a její problémy, s jakým se setkáváme při četbě děl uznávaných tvůrců moderní čínské literatury.

Čang Chen-šuej publikoval svoji novelu Šanghajský expres (v originále Expres Pejpching-Šanghaj) v roce 1935 v časopise Cestování. Bez zajímavosti v této souvislosti není skutečnost, že se spisovatel v témže roce spolupodílel na sepsání a vydání turistického průvodce po Pekingu. Tato fakta svědčí o spisovatelově zájmu o téma cestování. Pozornost, kterou novela věnuje reáliím cestování po železnici, nás rovněž opravňuje k domněnce, že čtenářský úspěch Čang Chen-šuejovu příběhu přinejmenším částečně zajistilo téma cestování vlakem, zejména uvědomíme-li si, že prostředí železnice mělo v Číně třicátých let dvacátého století pro značnou část obyvatelstva stále ještě punc nového a nevšedního. Současně bychom však Šanghajský expres neměli číst jen jako zábavné dílko šikovně využívající neotřelé téma.

Líčení cesty bohatého bankéře vlakem z Pejpchingu do Šanghaje (koncem dvacátých let se stal hlavním městem Nanking a Peking byl dočasně přejmenován na Pejpching), během níž se hlavní protagonista navštěvující jednotlivé vagony a oddělení seznamuje s řadou cestujících, nese symbolické konotace. Vlak s vagony od první až po třetí třídu, v nichž cestují lidé nejrůznějších profesí, původu a společenského postavení, je zmenšeným obrazem celé společnosti, jejího uspořádání a fungování. Ani volba výchozí a cílové stanice není nahodilá. Chu C-jün se vydává z Pejpchingu, bývalého hlavního města císařství, které následkem dějinných zvratů ztratilo svoje výsadní postavení, do Šanghaje, vzkvétající metropole obchodu a moderního průmyslu, ale též chudoby a zločinu. Během několikadenní cesty se však bankéř stává obětí úkladů lstivé krásky a do cíle své cesty přijíždí nejen okraden o nemalou částku, ale především oloupen o svoji někdejší bohorovnost a sebejistotu. Tato proměna předznamenává další osud našeho hrdiny, který je naznačen v závěrečné kapitole, totiž jeho neodvratný pád na samé dno společnosti. Cesta Šanghajským expresem tak nabízí nejen sled komických situací, nečekaných setkání, obratných dialogů a překvapivých odhalení, nýbrž také přehlídku lidských slabostí, pokrytectví a ničemnosti. Závěrečná scéna, v níž je naznačena nevyhnutelnost neustálého opakování příběhu zhoubné moci smyslných tužeb a touhy po penězích, svědčí o vzájemné blízkosti Čang Chen-šuejovy novely a filosoficko-estetických východisek tradičního čínského románu.

Čang Chen-šuej mnohé ze svých románů vybudoval podle stavebního principu tzv. kapitolového románu, pro nějž je typické dělení na výrazně ohraničené celky prostřednictvím specifických narativních postupů a rétorických figur. Vyvážená kompozice, jeden ze základních atributů tradičního kapitolového románu, byla budována i na rovině motivické, zejména v podobě promyšlené distribuce protikladných a současně komplementárních motivů. Šanghajský expres na rozdíl od jiných spisovatelových děl využívá postupy kapitolového románu pouze omezeně, přičemž nejzávažnější rozdílem, který novelu odlišuje od tradičního narativu, je lineární líčení příběhu hlavního protagonisty. Naopak přítomnost motivických párů, jakým je například alternující motiv chladu a horka či výrazné předěly mezi jednotlivými kapitolami, v nichž nepřehlédnutelně zaznívá hlas vypravěče-komentátora, jsou dokladem přetrvávajícího vlivu tradiční estetiky, která usilovala o takové literární zobrazení světa, jež by korespondovalo s tradiční filosofickou představou dynamického univerza, jehož podstata spočívá ve věčné alternaci a vyvažování navzájem protikladných avšak současně se doplňujících sil. Z tohoto pohledu je Šanghajský expres, předkládající sled scén a situací, v nichž tu převažuje nekontrolovatelný citový vzruch a tu opět chladný rozumový kalkul, v nichž jsou kladeny vedle sebe čisté city a nízký chtíč, poctivost a faleš, dobrá vůle a lstivé úklady, ukázkou estetiky tradičního čínského romanopisectví.

Čang Chen-šuej však svým literárním dílem nepřispěl pouze k zachování tradiční narativní formy, ale především k její transformaci. Právě Šanghajský expres může posloužit jako důkaz toho, že Čang Chen-šuej, podobně jako mnozí další autoři populární literatury, dokázal vybrané postupy tradičního čínského románu ústrojně propojit s postupy západního romanopisectví. Na rozdíl od plochých, až jednorozměrných postav, s nimiž se často setkáváme nejen v tradičním čínském románu ale též v Čang Chen-šuejově raném díle, vypravěč v Šanghajském expresu poskytuje čtenáři hlubší vhled do psychologie postav nejen prostřednictvím pozorného líčení jejich jednání a chování, ale zejména prostřednictvím obratně vystavěných dialogů.

Čang Chen-šuejova novela je v neposlední řadě též zdařilou inovací na rovině tematické. Čtenáři obeznámenému s tradiční čínskou povídkou neunikne, že autor Šanghajského expresu svérázně adaptuje zápletku, s níž se v nejrůznějších obměnách setkáváme v řadě tradičních příběhů. Zatímco četné tradiční povídky vyprávějí příběh mladého učence, který přinejmenším dočasně podlehne svodům krásné dívky, z níž se posléze vyklube zlovolnice, jejíž úklady hrozí zničit kariéru či dokonce život hrdiny, Čang Chen-šuej do role oběti dosazuje mladého bankéře, který na rozdíl od svého tradičního protějšku netouží po učených hodnostech či úřední kariéře nýbrž jen a jen po penězích. Také lstivá kráska z expresu na trase Pejpching-Šanghaj má k tradičním dívkám-svůdkyním, jejichž zavrženíhodné jednání je mnohdy omluvitelné jejich trpkými životními osudy, daleko. I ona usiluje výhradně o nabytí peněz a jakýkoli soucit s druhými je jí cizí. Čang Chen-šuejův Šanghajský expres je tak nadmíru vhodným dopravním prostředkem, který nám umožní navštívit dosud málo známou krajinu moderní čínské literatury, a současně též nadčasovou výzvou k tomu, abychom vzdorovali žádostem temných zákoutí lidského nitra, proti jejichž moci není nikdo z nás zcela imunní.

Tituly podobného zaměření

VÁBENÍ KAILÁSU

Čtrnáct povídek ze současného Tibetu. podtitul:

Naše cena 360 Kč