HRDINOVÉ MARATÓNU - Jiří Šmiták

O titulu:

Historie maratónu od počátku po současnost.

ilustrace: černobílé a barevné fotografie
vazba: pevná s přebalem
formát: 24x17 cm, 254 stran
rok vydání: 2006, vydání 1.

Anotace: Poutavě podaná historie maratónského běhu od starého Řecka až po současnost, včetně ženského maratónu nebo slavného Zátopkova vítězství. V knize jsou zmíněny i zajímavosti ze světa maratónců, jako třeba nejstarší maratónci, nejtěžší maratóny, maratóny s nejvyšším převýšením a další.

Ukázka: ... Na začátku olympijského roku 1952 si Zátopek při lyžování natáhl podkolenní vazivo, v dubnu se přidaly další potíže s nedoléčenou angínou, přesto se však rozhodl, že bude v Helsinkách startovat va všech třech běžeckých vytrvalostních disciplínách. Zároveň ale prohlásil, že chce získat dvě zlaté medaile.

Tento závazek byl mezi odborníky považován za dosti odvážný. Předpokládali, že s nějvětší pravděpodobností na desetikilometrové trati zvítězí. Na pět kilometrů se zdál být proti podstatně rychlejším soupeřům již dosti pomalý a v maratónském běhu neměl zatím žádné zkušenosti, protože na této trati ještě nikdy nestartoval.

V neděli 20. července 1952 byl Emil Zátopek mezi 33 vytrvalci z 21 zemí, kteří se vydali na desetikilometrovou trať olympijského závodu. Do jeho čela se dostal na třetím kilometru, a pak již před sebe nikoho nepustil. Jeho soupeři odpadávali jeden za druhým, jako poslední nevydržel tempo Emilův největší rival, “věčný stín” Alain Mimoun. Zátopek zvítězil v novém olympijském rekordu 29:17,0 min. před Mimounem (29:32,8 min.) a sovětským vytrvalcem Alexandrem Anufrijevem (29:48,2 min.).

O dva dny později – v úterý 22. července – stál Emil na startu třetího rozběhu na 5000 metrů, z něhož poměrně snadno postoupil do čtvrtečního finále. Plně si však uvědomoval, že boj o vítězství na této trati v “závodě století”, jak psal tehdejší tisk, bude nesmírně obtížný.

A také byl. Jeho soupeři běh neustále zpomalovali, šetřili síly na rychlý závěr, neuspěl ani pokus o únik Belgičana Gastona Reiffa na čtvrtém kilometru. Reiff to nakonec vyřešil tím, že 500 metrů před cílem ze závodu odstoupil.

Když gong oznámil vytrvalcům, že vbíhají do posledního kola, Zátopek ostře nastoupil. Avšak během stovky metrů se přes něj doslova přehnali jeho největší soupeři – Němec Herbert Schade, Angličan Christopher Chattaway a Francouz Alain Mimoun. Ve zběsilém finiši drtivé síly, kdy všichni diváci na stadiónu stáli a vytvářeli obrovskou zvukovou kulisu, je však přece jen dokázal Emil s maximálním nasazením zbytku sil porazit. Časem 14:06,8 min. vytvořil nový olympijský rekord a získal další zlatou medaili. Druhý byl opět Mimoun (14:07,4 min.) a třetí Schade (14:08,6 min.).

Po sedmi dnech atletiky na olympijských hrách čekal celý sportovní svět s velkou netrpělivostí na závěrečnou disciplínu – na maratón. Přihlásil se k němu totiž i Emil Zátopek, který se rozhodl usilovat o zisk třetího olympijského zlata.

Rozpoutala se vášnivá diskuse, kde až leží hranice možností tohoto vynikajícího běžce. Je vůbec lidský organismus schopen snést v průběhu jednoho týdne tak velké zatížení? Je vůbec možné, aby jeden člověk dokázal zvítězit ve všech třech vytrvalostních bězích? Vždyť i slavný finský vytrvalec Paavo Nurmi, který na olympijských hrách v letech 1920-1928 vybojoval 9 zlatých a 3 stříbrné medaile, se tehdy ještě neodvážil v maratónu startovat. Prohlásil, že „ ta trať je pro mě opravdu hodně dlouhá.“ V jeho slovech byly nejen obavy, ale i pokora před těmi, kteří se na ty dlouhé kilometry vadávají. ...

Profil autora: Mgr. Jiří Šmiták (1944) se věnuje běhu od roku 1961. Od té doby je také činný jako funkcionář, v letech 1993 – 2002 působil i jako statistik českého maratónu. Profesionálně pracoval 16 let v tělovýchově, z toho 10 let byl vedoucím metodického úseku Střediska vrcholového sportu ČSTV v Brně. Publikační činnost: Problematika tréninku maratónského běhu (1979, 1980), 16 – dílný seriál Hrdinové dlouhých cest (1987), 100 let maratónu (1996), 50 let Malého svrateckého maratónu ve Víru (2004 - spoluautor)