DÉŠŤ V HORÁCH ROZEZNÍVÁ BAMBUSY - sbírka

Koun Čcho Čchi-won
857-?

Čcho Čchi-won, zvaný též Koun - Osamělý mrak, je považován za zakladatele tradice korejské literatury psané čínsky. Experimentoval s různými žánry, je údajně autorem více než 10 000 básní, které se objevovaly v řadě antologií. Mnoho jeho básní vyjadřuje nespokojenost se společenskými poměry a pocity melancholie, zklamání, smutku. Čcho Čchi-won jako první v Koreji skládal přírodní lyriku a jeho tvorba do značné míry určila směr dalšího vývoje básní hansi v Koreji. Psal rovněž prózu, včetně životopisů ministrů a buddhistických mnichů.

V jedenácti letech se vydal na studia do tchangské Číny. V předmluvě ke své sbírce "Brázdy štětcem v zahradě skořicovníků" (Kjewon pchilgjong, psána v Číně v letech 874-885, v Koreji vytištěna až v roce 1834) vysvětluje: "Když jsem v jedenácti letech nastupoval na loď, která mne měla odvézt na studia do Číny, otec mne nabádal: Jestli do deseti let nesložíš státní úřednické zkoušky, přestaň se nazývat mým synem. I já tě přestanu považovat za svého syna. Tak jdi a pilně studuj ze všech sil!" Čcho Čchi-wonovi nakonec stačilo k úspěchu u zkoušek pinkongkwa (viz předmluva) pouhých šest let a již v osmnácti letech dostal první úřední funkci u tchangského dvora, kde vzbudil zájem svým literárním nadáním. V Číně zastával postupně několik úřadů a stal se proslulým básníkem (jeho verše byly dokonce zařazeny do jedné z tchangských antologií). Přes všechny výsady, jimž se díky svému talentu těšil, pociťoval v Číně jakožto cizinec diskriminaci, a proto se roku 885 vrátil zpět do Koreje.

V Sille byl jmenován náměstkem ministra války. Znepokojen politikou u dvora, předložil královně Činsong návrh reforem státní správy, které by umožnily postup v civilních úřadech na základě schopností každého jednotlivce. Když byly jeho rady odmítnuty, Čcho Čchi-won opustil světskou kariéru a odešel roku 896 do ústraní. Ač vzděláním konfuciánec, projevoval hluboký zájem o buddhismus, a tak si za své útočiště vybral proslulý klášter Heinsa v horách Kajasan. Avšak v období úpadku království Silla nebyl zmatků ušetřen ani tento klášter a místo ticha meditace či diskusí o Buddhově nauce v něm zněly politické spory dvou vysoce postavených mnichů školy Avatansaka (čín. Chua-jen, kor. Hwaom). Traduje se, že někdy kolem roku 910 Čcho Čchi-won jednoho časného rána vyšel z kláštera a bosý odešel hlouběji do lesa, odkud se již nikdy nevrátil. Zklamaný službou v konfuciánské státní správě Číny i Koreje, rozčarovaný absurditou hádky buddhistických mnichů, Čcho Čchi-won se prý nakonec stal jedním z taoistických nesmrtelných.

Koun Čcho Čchi-won: V dešti podzimní noci

V podzimním větru hořkne má píseň:
za celý život tak málo přátel!
Prší za oknem hlubokou nocí,
pod lampou sedím, srdce v dálavách.

Koun Čcho Čchi-won: Opatovi kláštera Kumčchonsa

Na břehu Potoka bílého mraku jste postavil klášter
a třicet let už tady děláte opata.
S úsměvem ukazujete na jednu jedinou cestu, jež vede z brány:
dobře víte, že jakmile opustí hory, na tisíckrát se rozvětví.

Koun Čcho Čchi-won: Roklemi burácí hrom...

Roklemi burácí hrom,
štíty se po dešti znovu vybarvují.
Mnich v horách zapomněl čas,
od listů ale teď ví, že přišlo jaro.

Koun Čcho Čchi-won: Bambusy omyté deštěm se krásně zelenají...

Bambusy omyté deštěm se krásně zelenají,
přisedám blíž, na nebi se trhají bílé mraky.
V tom naprostém tichu zcela zapomínám na sebe
a tu se vítr s vůní borovic dotkne polštáře.

Koun Čcho Čchi-won: Když přichází jaro, květy naplňují zemi...

Když přichází jaro, květy naplňují zemi,
když odchází podzim, listy poletují nebem.
Nejzazší pravda opouští psaná slova
a zjevuje se ti přímo před očima.

Koun Čcho Čchi-won: Chtěl bych vyslovit pohnutí, jež se mne zmocňuje u pramene v lese...

Chtěl bych vyslovit pohnutí, jež se mne zmocňuje u pramene v lese,
ale kdo by porozuměl tomu tajemství?
Jen tak se dívám do světla měsíce,
mlčky tu sedím a zapomínám se vrátit.

Koun Čcho Čchi-won: Proč se namáhat s vysvětlováním tajemství věcí...

Proč se namáhat s vysvětlováním tajemství věcí?
Když je řeka čistá, odráží se v ní Měsíc úplně celý.
A když se v hlubokých roklích zrodí vítr,
strhává z podzimních hor červené listí a ony zůstávají prázdné.

Pegun I Kju-bo
1168-1241

I Kju-bo, zvaný též Pegun - Bílý mrak, literát a politik Korjo, proslul jako rozený básník. Narodil se v rodině drobného úředníka a vyrůstal v době vojenské vlády rodu Čcho. Traduje se, že předstíral alkoholismus, aby se vyhnul pokušením politické moci, těžko říci, zda se jednalo o pouhé předstírání. Jisté je, že sám sebe nazýval Mistrem tří opojení - poezie, hudby a vína (kor. Sigumdzu samhokho sonseng) a že, ač obdařen talentem, u státních úřednických zkoušek třikrát propadl a uspěl až roku 1189. Trvalo řadu let, než se zapojil do služby ve státní správě, až teprve setkání s generálem Čcho Čung-honem, který v něm rozpoznal nadaného státníka, ho přivedlo do světa politiky. Ve vládě zastával různé funkce, dokonce byl jmenován prvním ministrem (kor. sangguk).

I Kju-bo byl vzdělaný v klasických konfuciánských spisech, studoval taoismus a jeho básně svědčí o hlubokém porozumění Buddhovu učení (ze súter prý rád četl zejména Surangama-sútru). Bývá považován za "básníka transcendence": ne snad proto, že on sám by se býval dokázal povznést nad světské radovánky, ale proto, že dokázal rozpoznat přítomnost "transcendence" v druhých a pokorně přiznat vlastní nedostatky. Dobře znal čínskou klasickou poezii a vyslovil se, že temperamentem cítí spřízněnost s Li Poem, zatímco zájmem o problémy společnosti a intelektuálním založením je mu blízký Po Ťü-i. Zanechal po sobě několik tisíc hansi. Jeho lyrika je mnohostranná - nutkání psát básně měl po celý život. Verši se zmocňoval všeho, od nově narozeného kotěte přes lásku k vlastní rodině až po závažné problémy země a otázky života a smrti. Psal rovněž básnické kritiky (sihwa) a zápisky ze služebních cest po provinciích, které se vyznačují jemným humorem a pronikavým pozorováním skutečnosti. Jeho dílo bylo vydáno ještě za I Kju-boova života péčí syna pod názvem "Spisy prvního ministra Koreje, pana I" Tonggukisanggukčip).

Výrazným rysem mnoha I Kju-boových hansi je osten sociální kritiky. Obraz chamtivých vládních úředníků, kteří bezostyšně vykořisťují zbídačelé rolníky, staví do protikladu s tím, co v duchu čínské klasiky považuje za "zlatý věk" ideálních vladařů z úsvitu dějin. Inspirován mýty o zakladatelích starokorejských království dokonce napsal epickou báseň Král východní záře (Tongmjongwangpchjon, 1195). Příčinu mravního úpadku společnosti spatřuje v odklonu od konfuciánských ideálů spravedlivé vlády.

Základním termínem I Kju-boovy poetiky je energie (kor. ki), která je úzce spjata s myšlenkou, záměrem, významem (kor. ui). Svůj názor na tvůrčí proces shrnul sinokorejským výrazem si bon ho sim: "Poezie se rodí z žasnoucího srdce." Aniž by pohrdal básnickou technikou a vybroušeným stylem, zdůrazňoval spontánnost tvorby. O síle inspirace se vyjádřil mj. takto:

"Jednou jsem jel služebně do přístavu Čusapcho. Jasný Měsíc se vyhoupl nad vrchol hory a nádherně ozařoval písčinu u řeky. Nitro se mi nebývale uvolnilo. (...) Jeli jsme jen zvolna. Prohlížím si širé modré moře a tu se mne vozka ptá, cože je to za podivné mumlání. A verše byly na světě. Vůbec jsem neměl v úmyslu skládat báseň, ale ona se najednou složila sama bez mého vědomí." (Hangugui hansi 2. I Kju-bo sison. Pchjongminsa 1997, s. 222)

Pegun I Kju-bo: Verše o zapomnění

Lidi na mě zapomněli,
jsem sám v širém světě.
A kdyby jen cizí...
Mí vlastní bratři na mě zapomněli!
Dneska na mě zapomněla má žena,
zítra na sebe zapomenu já sám.
A potom už na nebi a na zemi
nebudu mít nikoho blízkého ani vzdáleného.

Pegun I Kju-bo: Veršuji popěvek mnicha zvaného Světlo

Ach, jak rychle pádí čas životem!
Z pití vína jsem onemocněl, ze psaní básní zestárnul.
Kdo mi nastaví jasné zrcadlo?
Oči mám, a sám sebe nevidím.

Pegun I Kju-bo: Večer v horách - Píseň o měsíci ve studni

Mnich zatoužil po měsíci:
nabral vody plnou láhev.
Až se vrátí do kláštera, jistě pozná,
že když láhev nakloní, měsíc mu zmizí.

Tchogje I Hwang: Návrší měsíčního odrazu

Starý strom, podivná skála, břeh zelenavého moře.
Stopy Osamělého mraku se proměnily v dým.
Jen Měsíc tu teď přebývá na vysokém návrší.
A jeho duše, již tu zanechal. Jde mi naproti.

Songgang Čong Čchol: Jedné podzimní noci

Déšť v horách rozeznívá bambusy.
Ležím a slyším broučky v trávě: podzim je tu.
Což mohu zastavit plynutí času?
Bílým vlasům přece nezakážu růst!

Sung I-gjo: Jedné podzimní noci

Jinovatka. Studený křik divokých husí
teskně míjí zeď pevnosti v horách a mizí.
Probouzím se z osamělého snu o Tobě,
podzimní měsíc mi svítí jasný do okna.

Kim Si-sup: Bez názvu
Po celý den se svěřuji nohám v slaměných sandálech,
přejdu jednu modravou horu a objeví se další.
Mysl mi netíží žádné myšlenky, tělu je lehce.
Cesta nemá jméno, kdyby měla, nebyla by cestou.
Hvězdná rosa ještě nevyschla, ptáci v horách zpívají,
jarní vítr dosud vane, květiny na louce září.
Poutnická hůl se vrací do ticha tisíce vrcholků,
mlhu ve skalách porostlých mechem prozařují večerní červánky.

Song Ik-pchil: Za soumraku se plavím po řece

Toulá se mezi květy, moje loďka. Vrací se pozdě.
Čeká na Měsíc a zvolna pluje dolů po mělčině.
Jsem opilý, a přesto stále házím vlasec do proudu:
loďka se hýbe, můj sen nikoliv.

Kim Čong-hui: Bez názvu

Jasné svítání. Jdu se umýt ke staré studni.
Její hladina je rudá. Jakoby hořela.
To už kvete broskvoň? Nevím o tom...
Anebo tu pramení rumělka?

So Kjong-dok: Bez názvu

Stáhl jsem bambusový závěs očím, zavřel jsem dveře uším,
a přesto jsem stále slyšel vítr v borovicích a šumění potoka.
Zapomínám na sebe, a tu vidím věci tak, jak jsou,
a duše se sama od sebe stává čistou a vroucí, ať se ocitne kdekoliv.