POSELSTVÍ DŘEVA - Václav Šplíchal, Marie Otavová a kolektiv

O titulu:

Velekniha o dřevu, jeho využití a zpracování.
_____________________________________

edice: Zlaté ruce
ilustrace: černobílé i barevné fotografie
vazba: pevná bez přebalu
formát: A4, 703 stran
rok vydání: 2007, vydání 1.
zajímavost: shrnutí anglicky a německy (a tato kniha váží 3,5 kg!)
_______________________________________________________________________________________________________________________

Anotace:

Kniha formátu A4 má 703 stran a obsahuje 1659 fotografií. Je knihou o dřevu a lidech, kteří s ním po staletí pracovali a žili, přibližuje více jak 120 řemesel zabývajících se dřevem, provází nás historií práce se dřevem od středověku až po dnešek. Zároveň ale naznačuje i vývoj budoucnosti - dřevo jako materiál 21. století.
_______________________________________________________________________________________________________________________

Úryvek:

1.1. Předchůdci strojních inženýrů

Sekernické řemeslo představuje zkušenosti a výrobně technické předpoklady předešlých kategorií stále se rozvíjející náročné řemeslné práce. Tradiční rukodělná práce je příznačná výstavbou různých vodních děl a mostů, hnacího i mlecího zařízení, složení vodních a větrných mlýnů, dřevěného vybavení hamrů, valch, pil a těžkých žentourů. Jeho šíře, rozsah a náročnost představuje ve feudálním období dřevařskou technickou špičku. V rámci sekernického řemesla se uplatňují a rozvíjejí všechny zkušenosti a výrobně technické předpoklady minulých generací.

Sekernictví je řemeslo, které má specifické postavení mezi řemesly zpracovávajícími dřevo. Je také velmi staré a souvisí s mlýny a jejich zařízením. Zabývalo se také stavbou vodních kol a mlýnských strojů. Počátky tohoto zajímavého a náročného řemesla můžeme hledat obecně už ve 12. století.

Práce těchto starších, dnes už zapomenutých, řemeslníků zasluhuje náš obdiv. Jejich výrobky prozrazují důvtip, vynalézavost, úžasnou přesnost. Každý mlýn, jak na velké vodě, tak i na horském potoku měl něco zvláštního, odlišného. Vždy vyžadoval samostatný přístup, vycházející především z přírodních podmínek, které musel sekerník ohledat přímo na místě. Jejich odlišnost byla podložena především růzností spádu a množstvím protékající vody, popřípadě jejího nedostatku, který ovlivnil velikost nádrže, řešení náhonu a dalších spojených zařízení. Originální konstrukce venkovního vodního kola vyžadovala také osobité řešení vnitřního palečnicového kola a soukolí, spřevodování celého vnitřního mlecího zařízení. Sekerník musel vše vymyslet, spočítat a pak sám vyrobit. Byl ve skutečnosti empirickým vynálezcem, vycházejícím z poznatků získaných předchozími generacemi sekernických mistrů. Tehdy většinou neznal základy konstrukce, neměl k dispozici tabulky ani počítač. Všechno musel od základu vymyslet, spočítat, vyrobit a vyzkoušet. Mnoho práce i času musel věnovat experimentování, mnoho dřeva musel pokazit, než se mu podařilo, aby stroj či zařízení správně fungovalo a bylo spolehlivé. Patřil mezi mistry mistrů, byl předchůdcem budoucích strojních inženýrů. Proto byli chováni v úctě a mnohdy měli privilegované postavení, když pobývali a pracovali ve mlýně. Často byli ubytováni samostatně, odděleni od mlynářské čeledi, dokonce někdy nocovali přímo v příbytku mlynářovy rodiny. Přesto jeho výše platu neodpovídala náročnosti jeho práce. V rámci řemeslné úrovně byli uznáváni a vyhledáváni. Poptávka po sekernických výrobcích vyvrcholila v 19. století. Dnes jejich um a dovednost můžeme snad obdivovat jen v některých skanzenech či při restaurování technických objektů, podléhajících památkové péči. Často se stává, že současná mladší, ale i starší generace dnes pojem „sekerník“ už nezná.

Mezi zručné sekerníky patřil také Jan Abel z Koutů, místní části obce Deštné v O. h. V Poláčkově pile pracoval sekerník Bastl, který sekal levou rukou. Také Vendelín Brázda z Nedvězího čp. 29 spolu s Augustinem Seidlem čp. 37 patřili mezi vyhlášené sekernické mistry.

1.4. Řezači a obrazníci ze 14. a 15. století

Mezi uměleckými řemeslníky působili řezbáři, kterým se říkalo ve 14. a 15. století řezači a zhotovitelům dřevěných plastik obrazníci. Ti se obvykle ztratili v seznamech malířů, takže o jejich působnosti nacházíme jen sporadické informace.

Ve Žďáře na Moravě, žil kolem roku 1300 řeholník kláštera, řezbář a malíř Jan Augusta. Tehdy řezal a maloval nádherné stolice klášterního choru se 48 sedadly. Okolo r. 1348 působil v Praze řezbář Mikeš. V roce 1348 bylo v Praze založeno bratrstvo malířů a štítařů. Byli v něm sdruženi malíři „duchovní“, štítů, sklenáři, knihvazači, řezbáři, pergameníci, zlatotepci, iluminátoři a další příbuzní řemeslníci.     V roce 1419 působilo v Praze devět řezačů. Mezi malíři byli mistři, kteří řezali plastiky.  V roce 1479 byl uváděn malíř a řezbář Augustin, který v letech 1486 - 1496 pracoval pro Vladislava II. Připisuje se mu také část výzdoby kaple na zámku Křivoklátě, zejména hlavní oltář. Kolem roku 1464 je doložen v Kutné Hoře řezák Michálek, který zastával úřad „rormeistera“. V letech 1484 - 1506 řezbář Hanuš z Prahy vytvořil kutnohorskou minci, za kterou dostával plat. V Kutné Hoře však nesídlil.

Na počátku 15. století je v Kutné Hoře uveden řezák Jakub, v Jindřichově Hradci 1504 sochař Hanuš. Na zámku v Bečově působil na konci 15. a v první polovině     16. století řezbář Matouš Gollaprant. Od něho pochází signovaný figurální reliéf, dřevořezba z 15. století. V letech 1459 - 1472 byl činný v Chrudimi řezbář a lištér Otakar Ondráček. Řezbář Jan z Brna zhotovil kolem roku 1480 podle tabulového obrazu dřevoryt (datovaný r. 1480), znázorňující výjev ze života sv. Řehoře.

Řezbář Jirek z Lorce vytvořil pravděpodobně okolo r. 1484 krásně řezanou stolici v kostnici sv. Jakuba v Kutné Hoře. Ve Znojmě okolo roku 1500 pracoval sochař a řezbář Bartoloměj Heinz.

1.3.2. Vznik českého rodového loutkového divadla v 18. století

S přechodem loutkářů na venkov souvisí vznik loutkového divadla hraného v českém jazyce. Venkovské obecenstvo rozumělo jen česky a zahraniční komedianti se museli přizpůsobit. Zřejmě v českém prostředí museli používat českých pomocníků, z nichž časem vyrostli samostatní principálové hrající česky, budoucí zakladatelé loutkářských rodů.

Známe několik desítek rodin, v nichž se loutkové divadlo dědilo po mnoho generací z otců na syny. Mnohé z nich působily nepřetržitě od konce 18. století nebo od začátku 19. století až do století 20. a v mnoha případech až do nedávné současnosti. K nejstarším loutkářským rodům patří Kopečtí, Finkové, Kočkové, Maiznerové, Dubští, Kludští, Vídové, Malečkové. Později jsou doloženy další loutkářské rody - Kaiserové, Pekové, Lagronové, Flachsové, Karfiolové, Rumlové, Třískové, Kellnerové, Janečkové, Vocáskové a řada dalších.
Legendární postavou našeho obrozeneckého loutkářství se stal Matěj Kopecký (1775 - 1847), který působil zejména v jižních Čechách a zemřel v Kolodějích nad Lužnicí. Říká se, že zemřel na návsi s komediantským bubnem u pasu při zvaní na večerní představení. Je doložena také loutkářská činnost jeho otce Jana Kopeckého už v    80. letech 18. století. Kopečtí tedy patří nesporně k nejstarším a později nejrozvětvenějším českým loutkářským rodům. ...

Tituly podobného zaměření

SJEZD VODNÍKŮ NA SOUMARSKÉM MOSTĚ

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také

Naše cena 169 Kč

MARTIN PATŘIČNÝ – MONOGRAFIE

Průřez dílem výtvarníka Martina Patřičného.

Naše cena 359 Kč

KŘIVOŘEZÁNÍ - kolektiv

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také

Naše cena 142 Kč