VÍC BLÁTA! – Andreas Weber

O titulu:

Vrátit děti do přírody, aby z nich mohly vyrůst opravdové lidské bytosti.
______________________________________________________________________________________________________

podtitul: Děti potřebují přírodu
překlad: z němčiny přeložila Radana Mišustina
vazba: brožovaná
formát: 20,5x14,5 cm, 160 stran
rok vydání: 2015, vydání 1.
______________________________________________________________________________________________________

Anotace: Jak to voní v lese? Jaký je na omak kmen stromu? Jak vypadá červenka? Místo aby chytaly žáby, stavěly si domečky na stromě nebo se oběma rukama nořily do bláta, sedí děti u televize nebo u počítače. Bez těsného vztahu k rostlinám a zvířatům však strádá jejich emocionální schopnost vazby. Mizí empatie, fantazie, kreativita a radost ze života. Andreas Weber, filozof, biolog a otec dvou dětí napsal odvážnou obhajobu za záchranu dětství. Povzbuzuje rodiče, aby si se svými dětmi připravili vlastní záhon se zeleninou, aby i za špatného počasí chodili ven a hledali ladem ležící místa, kde si jejich potomci mohou dělat, co chtějí. Takováto škola smyslů je důležitější, než učit se holá fakta. Hra a nezávislost ve světě, který se sám vytvořil a není uměle zhotovený dospělými, je bezpodmínečně nutná pro rozvoj zdravé, lidské osobnosti.
______________________________________________________________________________________________________

Úryvek:

...Ještě do 70. let minulého století znamenalo hrát si – hrát si venku. Byty byly menší a sourozenců bylo více než dnes. Rodiče posílali děti za dveře, když chtěli mít klid. Na přelomu 19. a 20. století znaly německé děti asi 100 různých pohybových her jako „nebe, peklo, ráj“ nebo honění obruče. Dnes je dětem známo nanejvýš pět her – včetně fotbalu a hry na honěnou. Zmizely dokonce i názvy her. Které dítě by si ještě dokázalo něco představit pod označením „slepá bába“, „vyvolávaná“ nebo „drápky“?

Dřív rodiče zakazovali svým ratolestem, aby řádily vevnitř. Dnes jim zapovídají, aby chodily před dům. Zeptáme-li se rodičů, proč svým dětem ulehčují život až do zkušenostní prázdnoty, zní jejich odpověď většinou: máme strach. Strach, že se děti při řádění venku zraní. Strach, že je někdo unese. A především strach, že by se jim mohlo něco stát na silnici.

Venku číhají samá nebezpečí: nehody v silničním provozu, únosy spáchané cizími lidmi, násilí na ulici. A i když je venku k dispozici dostatek možností ke hře, vidí rodiče své děti raději doma – nebo na bezpečných zadních sedadlech těžkého auta. Rodiny přijímají bez jakéhokoli odporu zabavování společného prostoru ve prospěch aut a náklaďáků.

Místo aby se rodiče vměšovali do dopravní politiky své obce, odstraňují své děti z veřejných cest, které by tu měly být pro všechny. V Americe udalo při jednom reprezentativním průzkumu 71 % všech matek školou povinných dětí, že si samy jako děti pravidelně hrávaly venku. Ale jen 26 % jejich vlastních dětí to tak dělá i dnes. Jedna holandská studie došla k výsledku, že děti se dnes zdržují podstatně řidčeji mimo čtyři stěny svého pokoje než děti o generaci dříve. Sotvakdy opouštějí bezprostřední okolí rodného domu a potkávají přitom také méně kamarádů než dřív.

Vědci amerických středisek Centers for Disease Control and Prevention, kteří se jinak zabývají smrtícími viry, si v jedné studii všímají, že podíl žáků, kteří chodí do školy pěšky nebo tam jezdí na kole, za posledních třicet let klesl ze 42 na 16 procent. Autoři zároveň důležitě dodávají, že se přitom nijak signifikantně nezhoršilo počasí. Míra násilných činů na dětech a míra mladistvých zraněných v silničním provozu dokonce poklesla. Dospělí – tak jako cestující s fobií z létání – často šíří paniku i tam, kde vskutku není žádné nebezpečí.

Pociťované nebezpečí ze strany sexuálních zločinců, kvůli němuž se celí třeseme strachy, když chceme poslat sedmiletou holčičku samotnou na nákup 300 metrů daleko, je desetinásobně vyšší než skutečné riziko. V Německu došlo v roce 2009 pouze ke čtyřem únosům dětí končícím smrtí. Dojde-li se k něčemu takovému, pak nelze hrůzu a smutek ničím zapudit a ničím takovou ztrátu nahradit. Avšak pravděpodobnost, že k takovému případu dojde, je o mnoho řádů menší než třeba pravděpodobnost smrtelného zranění v tělocvičně nebo při jízdě na koni. Jak vyplývá z nedávného britského propočtu, ze statistického hlediska by muselo dítě postávat na rohu 600 000 let, než by je unesl nějaký zločinec.

Restriktivní rozhodnutí rodičů se nezakládají ani na reálném ohrožení, ani na obavách dětí. Spíše vycházejí ze subjektivního vnímání stále nebezpečnějšího světa. My všichni, rodiče i společnost, jsme propadli zvláštnímu poblouznění, kdy chceme mít pod kontrolou všechna rizika. Dnes mají děti, hned jak smějí jezdit autobusem, téměř vždy u sebe mobilní telefon. Lze je lokalizovat, mohou si telefonem přivolat pomoc nebo si objednat rodičovský odvoz. Rodiče jsou naopak schopni kontrolovat všechny jejich aktivity. Pro ustarané rodiče je k dostání dokonce model elektronického „náramku“ podporovaného službou GPS v podobě náramkových hodinek. Tento přístroj hlásí mámě formou SMS zpráv, kdy dítě opustí předem nastavenou oblast a umožňuje prostřednictvím satelitu zrekonstruovat jeho „únikovou cestu“.

Děti jsou detektory živosti. V množství lidí zavětří člověka plného života a visí mu na rtech, na rukou a na nohou. Třeba učitel, na kterého si pamatujeme, byl ten nejživější ze všech. Člověk, který ovládne ostatní svým kouzlem, je ten, který je sám přitahován tvůrčí intenzitou existence. Právě naše fascinace životem nás dělá krásnými.

Dětem je při hře dáno jasnější poznání světa než dospělý, kteří na ně shlížejí z výšin vážnosti života. Neznamená to, že by dospělí museli být jako děti. Měli bychom však pochopit, že naše vážnost není přirozeným dalším vývojem hraní a že v něm nesmí být zakotvena pomocí pedagogických triků. Svět utvářející a prožívající aspekt dětské hry nachází své pokračování spíše v poezii. Vše, co je poetické, zůstává vždy hrou. Pohroužit se obzvlášť intenzivně do hry znamená pro dítě totéž, co pro dospělého značí vidět svět z úhlu pohledu produktivní výraznosti. Oba druhy zkušeností se jeví zcela rozdílné, mají však svůj původ ve stejném tvůrčím postoji ke skutečnosti. Umělec, který se přibližuje mystériu skutečnosti tím, že proti ní staví smyšlený, tedy hraný svět, koneckonců vynalézá tento nový svět stejně jako dítě, které hravě imaginuje různé scény. Všechno krásné totiž není určováno racionální sférou, nýbrž sférou života.

...

Tituly podobného zaměření

BLBINKY A BLÁTO – Andreas Weber s Emou a Maxem

Akční kniha o divokých hrách dětí v přírodě s

Naše cena 151 Kč

PŘIROZENÝ RODINNÝ ŽIVOT – Peggy O´Marová, Jane McConnellová

Přirozený přístup k těhotenství, porodu, výchově

Naše cena 430 Kč

KAŽDÁ MAMINKA JE MOZART - Vlastimil Marek

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také

Naše cena 170 Kč

PROČ DĚTI NEPROSPÍVAJÍ - John Holt

Cenná inspirace pro učitele a všechny pedagogické

Naše cena 220 Kč