CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková

O titulu:

Historický román z doby posledních Rožmberků.
_________________________________________

ilustrace: černobílé ilustrace Slávka Štrbová
vazba: pevná s přebalem
formát: 21x15 cm, 220 stran
rok vydání: 2012, vydání 1.

Tuto knihu si můžete zakoupit také v sadě "Báby" s prvním dílem Báby v nepaměti a třetím dílem Co báby nevěděly za zvýhodněnou cenu.
_______________________________________________________________________________________________________________________

Anotace:

Co mají společného hlavní hrdinka této knihy „kulatá bába Anna“, vyhlášená kuchařka a bylinářka, vdova se čtyřmi dětmi, které se dožily dospělosti, moudrá a statečná žena, za každé situace pevně stojící na svých nohách a opírající se o svou víru, s psycholožkou z daleké Kanady? Nic více a nic méně než kořeny, zapuštěné v malebné české krajině. My lidé pátráme často v minulosti po svých předcích a s překvapením zjišťujeme, co všechno máme společného a jak moc jsou nám ti dávno zemřelí lidé blízcí. Je to pochopitelné, neboť nic se opravdu neztrácí. Geny i vzorce chování se předávají po staletí. Ponořme se s autorkou do dávných časů, kdy na rozsáhlých državách jižních Čech vládli poslední Rožmberkové a v Netolicích se objevily první zmínky o rodu Neuhauserů. V románu, kde se střídají poklidné dny života na krumlovském zámku, na Kratochvíli, v Netolicích, v Třeboni a okolí s událostmi navýsost dramatickými, kde se mísí autentické historické postavy s postavami smyšlenými, je hlavním hrdinou silný lidský rod s jeho neutuchající žízní po životě.
_______________________________________________________________________________________________________________________

Profil autorky:

Eva Marie Zitková se narodila roku 1940 v Praze. Po matce pochází z netolického rodu Neuhauserů.Vystudovala psychologii v Brně a pracovala jako psycholog v psychiatrické léčebně v Kroměříži. V roce 1978 emigrovala do Britské Kolumbie, kde ve své praxi pokračovala až do odchodu do důchodu v roce 2005. Od roku 1989 se mohla vracet nejen do své vlasti, ale vrátila se i ke svojí lásce - historii 16. a 17. stoleti. Psaní románu Co mi báby povídaly jí pomáhalo překlenout vzdálenost i pocity vykořenění a osamělosti. Kniha, kterou držíte v rukou, je jejím prvním literárním dílem.
________________________________________________________________________________________________________________________

Úryvky:

...Na Kratochvíli se slavila zemanská svatba a přijel i Petr Vok s paní Kateřinou. Anně o tom povídal Bárta i Jan a oba se shodovali, že pan Petr to nemá lehké. Kateřina byla nespokojená, že musí jet sem na Kratochvíli a tísnit se v méně pohodlném zámečku s paní Polyxenou a jejím fraucimorem. Kateřina odmítla sedět u tabule, řekla, že ji bolí hlava, a odešla do parku. Ve shonu kolem hostí si nikdo ani nevšiml, že se dlouho nevrací, a teprve večer ji našel pan Petr schoulenou na konci zahrady na sedátku u budovy staré tvrze Leptáče. Odmítala se vrátit se služebnými do svého pokoje. Pan Petr jí přísně domlouval a skoro násilím ji vedl zpět. Poslední kousek cesty ji dokonce vzal do náručí a nesl hlavní bránou do sálu. Nikdo se nad tím moc nepodivil, nerovný manželský pár se často choval jinak, než se slušelo na vysoce urozené panstvo. Spíše si hráli jako přestárlé děti. Většinou takové chování paní Kateřinu rozesmálo a také tento večer rozpustile zamávala dámám, které potkali na schodišti.

Zdálo se, že je spor zažehnán, ale pan Petr ještě večer promluvil s bratrem a pro jistotu chtěl odvést Kateřinu zpět na bechyňský zámek co nejdřív. Pan vladař ale bratra přesvědčil, aby se na Kratochvíli ještě několik dní zdržel, a tak ráno odjel kočár jen s paní Kateřinou, která se ani s nikým nerozloučila a spěchala pryč.

Nezdržela se však ani na Bechyni, jen služebné znovu čistily oděvy a opatrně balily vše potřebné na dlouhou cestu na Moravu. Kateřina o svých plánech ale neřekla nikomu, snad jen svému mladému důvěrníkovi a služebníkovi, zemanu Hynkovi, který se s ní vypravil na dlouhou cestu do Lipníka. Kateřina nechala naložit kočár vším, co měla ráda, vzala všechny svoje klenoty, dokonce nechala naložit i obraz, který měla ve své ložnici. Bylo to překvapující, protože paní Kateřina se v posledních letech vůbec o šperky nezajímala a stejně tak obrazy měly pro ni jen cenu peněz, které potřebovala pro svůj plán podpořit bratrský sbor v Moravském Lipníku. ...

...Anna vystoupila sama a přísně nařídila Velemíně neukazovat se ani v okně kočáru a jen čekat. „Modlete se, panno, však se to všechno v dobré obrátí.“

Jeden ze strážných seskočil z koně a šel první do dvora a přivolal plátenáře. Potom se ale stáhl zpět a paní Anna stála před mužem sama, tak jak to plánovala.

„Mám tady něco pro vás, kmotře, ale raději bych vám to předala v soukromí, třeba v té jizbě jako včera.“

Anna měla ve své povaze něco silného, vědělo o tom jen několik blízkých lidí a její rodina. Byly okamžiky, kdy se jí nedalo odporovat. Dokázala svou vůlí přinutit druhého k poslušnosti, často dosáhla svého jen pohledem nebo tónem hlasu. Měla skoro nevysvětlitelnou moc nad druhým člověkem.

Pláteník také neodporoval, jen se uklonil a nechal Annu vejít do tmavé předsíně. Anna se klidně posadila na lavici a tiše, rozvážně mluvila o tom, jak je paní Kateřina nemocná a jaké následky by mohla její smrt přinést pro něj, kdyby se paní vladařka rožmberská začala zajímat o příčiny její nemoci. Vysvětlila pláteníkovi, že rozumí tomu, jak je paní Kateřina v jeho rodině zbytečná, když se nedokáže o nic v domácnosti starat ani se chovat jako manželka. Potom vytáhla pytlíček s penězi a slíbila, že jestli se Kateřina uzdraví, přivede ji zpátky.

„Ale syna s ní nepustím, stejně se o něj nikdy nestarala…“

Obchod byl uzavřen a pláteník víc vynesl, než vyvedl Kateřinu a předal ji strážnému.

Kočár se rozjel dřív, než pláteník měl čas říct cokoliv o své nelibosti nebo o tom, že čeká Kateřinu zpátky co nejdřív a zdravou.

Teprve v kočáře se Anna trochu rozklepala, sama nevěděla, jak se jí to podařilo. Velemína ale byla plná slov, děkovala jí a hned zase utěšovala Kateřinu, že teď už budou vždycky spolu a že už bude mít všechnu péči, jídlo i šaty a všechno bude tak, jako když byly malé a spávaly spolu.

Na hradě se Anna omluvila a šla najít Bártu s dobrou zprávou. Jak stála na nádvoří, bylo poledne a všude se rozezněly zvony. Anna se pokřižovala a klekla na zmrzlou dlažbu. Modlitba Anděl Páně jí přinesla pocit radosti a najednou věděla, že se nemusí bát, neboť je pod ochranou Boží. ... 

...Nedostali se nikam blízko požáru, Hynek nechal koně i vůz pod starou lípou, protože šedý kouř byl plný jisker a bylo nebezpečí, že i kočár by mohl shořet. Statek nad městem už nestál, plameny teď šlehaly ze stodol a stájí, které sice lidé hasili, ale naděje na záchranu byla pryč. Anna nechala Anežku s Hynkem a sama se prodrala zástupem, ve kterém viděla i Pavla a Václava. Jan byl docela blízko, na konci řady, kterou podávali sousedé vědra vody. Někdo přinesl dlouhou tyč, kterou se snažili strhnout hořící střechu. Anna vykřikla na Jana:

„Jděte dál, požár je moc silný, popálí vám plíce.“

Hodila mu hadr namočený ve vodě, aby si chránil obličej, ale stejně to nepomohlo, kouř a plameny přinutily všechny posunout se zpět a jen přihlížet, když se propadla střecha a na chvíli udusila plameny. Jan chtěl jít blíž, ale Anna měla dost síly, aby ho držela zpět.

„Je tam Barča i Jakub i staří,“ řekl zoufale.

Někde vedle nich v hustém kouři slyšela Anna pláč, věděla, že je to Kateřina, ale nemohla ji rozpoznat ve tmě a doufala, že se jí Václav nebo Pavel ujmou.

Nějaký soused, který měl obavy o svůj domek, navrhoval přivést vodu z rybníčku pod hájem, ale nebylo by to moc platné, bylo dost vody v kašně, ze které ji podávali dlouhou řadou, nebylo však možné přijít až k požáru, a tak se voda rozlévala a jen několik silných mladíků jí zasáhlo až na plameny.

Anna něco pošeptala Janovi a oba se ztratili v kouři, obešli několik dvorů a Jan pomohl matce přelézt ohradu a přes louku se vrátili sadem, který patřil k hořícímu domu. Jan nemohl věřit, jak rychle matka běžela nepokosenou trávou kolem stromů a i ve tmě se pohybovala s jistotou. Přelezli další zídku a zase je ovanul prudký žár, až Anna vykřikla jméno Boží, a než Jan viděl, kam se rozběhla, zmizela mu v štiplavém pekle. Za okamžik ji viděl znova, vlekla něco po shořelé zemi a Jan poznal zčernalou postavu svého švagra Jakuba.

Společně jej odnesli dál do sadu a položili na zem. Anna poslala Jana pro pomoc a sama klečela vedle Jakuba a mluvila na něj, aby dýchal a modlil se s ní, že už bude dobře, že je silný, a hlavně aby teď zůstal při vědomí. ...

...Dokázala se soustředit na modlitby, i když slyšela střelbu, hluk a rány. Ztratila pojem o čase, jako se jí to často stávalo, když žila v klášterních zdech. Mluvila ke svému Bohu a prosby prokládala latinskými verši, které znala z klášterních knih. Teprve když ucítila kouř, zvedla se a chvíli si třela otlačená kolena.

Sešla znova na okraj lesa a vydala se dál mezi ploty zahrad, až ji zastavila shrbená žena s dítětem na zádech, která šla proti ní.

„Dál už nechoďte,“ řekla jí místo pozdravení, „hřbitov kolem Václava i kvartýry Mansfeldových mušketýrů napadlo vojsko, zle se tam potýkají a všechno ve městě hoří.“

Za ženou se táhlo ještě několik malých dětí a stařena s nůší na zádech.

Pak už nastala vřava, ze které nebylo úniku. Nejprve zoufalý křik dětí i žen, kopyta koní, záblesky šavlí, chumel lidských těl tlačených plašícími se koňmi, zápach ohně a teplé lidské krve.

Alžběta ucítila pronikavou bolest v zádech a pomalu klesla tváří do prachu cesty.

Probrala se nesnesitelným žárem, a když zvedla hlavu, viděla, že leží na hromadě těl, kterou pomalu začínají spalovat plameny. Stodola i stavení na druhé straně cesty hořelo a černý dým dusil i oslepoval. Alžběta se pokusila zvednout, ale bolest v zádech ji přemohla a nedovolila jí se postavit. Plazila se dál od hrozného žáru i od rozsekaných těl. Konečně cítila pod sebou trávu a stín stromu. Nějaké ruce ji uchopily pod pažemi a vlekly ji dál po zahradě, přes louku až na kraj lesa, kde bylo těch paží víc, a nesly ji do houští, dál od hořícího města, dál od uherských kyrysarů, kteří měli dovoleno se vypořádat s nepřátelským městem a brát všechno, co mělo jakou cenu.

Posádka vojáků, která měla bránit město, se dávno stáhla za zdi hřbitova a bránila se až do posledního muže, bez naděje na pomoc velké stavovské armády, která je opustila pro chystanou bitvu u Záblatí.

Poslední myšlenkou Alžběty, než znovu ztratila vědomí, bylo, kde asi je teď bratr Johannes, a jestli se mu podaří ji najít.

...

Tituly podobného zaměření

V PRACHATICÍCH ZA BRÁNOU – Věra Thořová, Zdeněk Vejvoda

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit za

Naše cena 387 Kč

CO BÁBY NEVĚDĚLY – Eva Marie Zitková

Další vyprávění o osudech rodu Neyhauserů na

Naše cena 224 Kč

SADA "BÁBY"

Sada ,,Báby" obsahuje tři díly historického románu

Naše cena 614 Kč

BÁBY V NEPAMĚTI – Eva Marie Zitková

První díl historické ságy, ve kterém se proplétají

Naše cena 242 Kč