SJEZD VODNÍKŮ NA SOUMARSKÉM MOSTĚ

O titulu:

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také v sadě "Řezbářství" s knihou Křivořezání za zvýhodněnou cenu, více zde
_________________________________________________________________________________________________________

O knize:

O řezbářském kurzu ve Volarech na Šumavě z let 1994 - 1999.

černobílé fotografie: Petr Hajner, Anna Zíková, Ivo Stehlík
vazba: pevná s přebalem
formát: A5, 107 stran
rok vydání: 2000, vydání 1.

Anotace: Tato kniha vypráví o tom, jak se laikové (na)učili vyřezávat (nejčastěji loutky) na řezbářském kurzu, jak hráli loutkové divadlo, o atmosféře tvoření, přátelství, kráse a pohodě.

Od roku 1994 se pravidelně na konci srpna sjíždějí do Volar na Prachaticku nadšení amatérští řezbáři, aby pod vedením vynikajících profesionálů pronikli do tajů tohoto starobylého řemesla. Hektických devět dní vyvrcholilo vždy nedělním představením, před nímž málokdo spal, horečně dodělával poslední práce na loutkách a zkoušel svou roli. Odměnou byly rozzářené oči dětí i dospělých...

Kniha obsahuje výpovědi učitelů i účastníků kurzů z let 1994 – 1999 a původní divadelní hry, které zpracoval organizátor a účastník kurzů, ubytovatel na Supím hnízdě a vydavatel Ivo Stehlík, a je doplněna černobílými fotografiemi.

Úryvky: ... Asi bych měl začít od začátku, ale kdy to vlastně začalo?

Pro mne asi tím, že jsem v září roku 1993 nastoupil do Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově náměstí v Praze. Tak jsem se stal odborným učitelem na oddělení řezbářství a tvarování dřeva, které vedl akademický sochař Štefan Sukup. Na tomto oboru jsem se sešel se svými staršími spolužáky ze střední školy a společně s nimi jsem se stal součástí týmu, který ukazoval několika mladým lidem cestu k tomuto nádhernému řemeslu. Kteří to byli spolužáci a do které školy jsme to chodili? Vedoucím byl již zmíněný Štefan Sukup, dalšími odbornými učiteli Václav Novák a Karel Poupě a škola, kterou jsme studovali, byla ta samá, kam jsme nastoupili jako učitelé. Všechny nás tehdy učil akademický sochař Otto Sukup. Jeden jako druhý jsme chtěli jedno – ukázat a předat řemeslo, které může mít různé obměny, ale bohužel je na vymření.

Jednoho dne naše oddělení navštívil zvláštní muž v tmavém obleku, bílé košili a kravatě. Jeho tvář však připomínala divého muže. Představil se jako místostarosta města Volar. Přišel s myšlenkou, že by chtěl v tomto městě obnovit řezbářskou tradici, která zde byla do konce druhé světové války. Zeptal se nás, jestli bychom byli ochotni na nějakou dobu přijet do Volar a učit tam řezbářskému řemeslu. Jeho nápad byl tak šílený, že nás překvapil a zaskočil natolik, že jsme se nezmohli na nic jiného než na slib, že o tom budeme přemýšlet. Odpovědět ano by byla fantasmagorie. Odpovědět ne jsme si netroufali ze slušnosti...

(Mikuláš Havlík, učitel řezbářství)

...Každý účastník řezbářského kurzu se může naučit brousit dláta, vést dláta, povrchově upravovat dřevo, pochopit konstrukci marionety. Každý také během kurzu může vyřezat jednu větší práci. Většina účastníků řeže loutky, menší část kopie Příbramské madony....Zájem o řezbářský kurz je značný. Každý rok přijímám dvacet zájemců. Tento počet je dán kapacitou učebny v základní škole ve Volarech, kterou si v létě pronajímáme. Za ta léta je navíc vyzkoušené, že to je počet, který čtyři učitelé dobře zvládnou bez újmy na vysoké odborné úrovni. Protože se však každý rok hlásí mnohem víc zájemců, v lednu losuji z přihlášených těch dvacet šťastných... Když píšu o kurzu, nemohu se nezmínit o divadle. Bez něj by kurz nebyl kurzem. Jaký to magický okamžik, když dřevění herci ožijí a dramatik vidí, jak naplňují jeho představy a jak se malí i velcí diváci vpíjejí do dění na scéně, jak hltají děj a smějí se Bonifácovým kouskům. Za všechny promluvil spontánně malý chlapeček, který vykřikl během jedné hry do ticha: ,,Tatínku, mně se to tak líbí!”...

(Ivo Stehlík, organizátor)

...Položím-li si otázku, co pro mě znamenají kurzy ve Volarech, jako první mě napadne vzácné setkání s krásnými dušemi. Předpokládám, že každému, kdo nemá zrovna rýmu, voní tato dílna lipovým dřevem. Ale mně, jako vyučujícímu, voní především touhou, která sem přivedla ty dospělé lidi, aby si tu týden hráli. To je přece tak krásné. A jak je to prosté... Mám rád chvíle, kdy procházím dílnou a mohu vnímat, ba přímo nasávat, jak je tenhle či tamhleta zaujata svým úkolem, jak je jim to vidět na tváři, když nevnímají, že je někdo pozoruje. To je přece krása! A blaho. A jaká krásná dílka jim vznikají pod rukama. Každé originální jako oni sami. Ztišit se tak, že slyším zvuk dláta pronikajícího do lípy, to je jako poslouchat hudbu, která voní.

Mám rád tyto chvíle a přijímám je jako dar, který si nelze zasloužit, ale lze ho prostě jen přijmout jako dar. Právě tak přijímám osobní setkávání s těmi, kteří sem přijíždějí jako ,,žáci”. Setkávání při práci, při večerním ohni nebo při společném nedělním výletě.

Vzpomínám na jeden zážitek, který mě znovu a znovu fascinuje. V sobotní podvečer vidím, jak jeden z účastníků stříhá ve stodole u Stehlíků starý jutový pytel a další sbíjí z latiček rám. A v něděli ráno vidím na tom pytli namalovanou šumavskou krajinu jako scénu pro loutkovou pohádku. Jak nádherně a účelně si umí někteří dospělí hrát. Nedělní pohádka u Stehlíků ve stodole, která přes týden sloužila zároveň jako ,,hotel” pro většinu účastníků, to je opravdu důstojné vyvrcholení a zakončení celého kurzu. Loutky, které se sedm dní rodily v učebně základní školy, proměněné dočasně na řezbářskou dílnu, najednou ožijí pohyby a hlasy těch, kteří je vyřezali. Moci být přítomen u celého procesu zrodu této krásy a sledovat shůry složeného sena závěrečnou loutkovou pohádku, to je fantastické. Ne ukřičeně, ale tiše fantastické. Říkám si, jestli jsem vlastně celý týden nebyl v pohádce, ne v té, co je jenom snem či touhou. Co když se pohádka může stát na čas reálnou skutečností?

Ten týden ve Volarech má i své starosti, ale kdyby bylo všechno jenom snadné, mohlo by to být ještě krásné?

A tak opět odjíždím z Volar s vědomím, že si odvážím více, než jsem rozdal.

(Václav Novák, učitel řezbářství)

... A tak jsem se ocitl jednoho horkého srpnového dne na polní cestě na Supí hnízdo – což je pro zasvěcence jediný správný název statku, kde Ivoš bydlí. Na zádech jsem měl těžkou krosnu, jejíž hlavní náplň tvořila neforemná dřevěná krabice se sadou řezbářských dlát. Koupil jsem je na podzim roku 1989 v Moskvě při zájezdu do Uzbekistánu a byl to asi jediný solidní výrobek, který se v té době dal z Moskvy přivézt. Vedle dlát jsem vláčel nově koupenou obrovskou dřevěnou palici, tužky, skicák, kytaru a několik nepodstatných oděvních doplňků.

Prohlídka statku mě naplnila nadšením. Tady to bylo opravdové. Ploché kameny na zápraží, dřevěná budka uprostřed dvora, hnůj, koně, stodola, kamenný žlab se studenou vodou. Pro člověka z města skutečný návrat ke kořenům.

U Stehlíků se nocuje na seně. Na obrovské hromadě sena, která vypadá velmi pohodlně a útulně. Nadšeně jsem se ubytoval na nejvyšším místě. Seno má jednu zrádnou vlastnost. Drobnější předměty, jako například brýle, tužka, peněženka, kapesní nůž, ale i například ponožka nebo bota, se poměrně rychle ztrácejí ve spodních vrstvách, a to nikoliv dle zákonů gravitačních, ale jiných, asi senných. Tak věc položená vedle spacáku se za chvíli ocitne o metr níž, ale na opačné straně. Musím dodat, že jsem všechny předměty nakonec vždy našel, ale intenzivní hrabání vždy probudilo moji (v srpnu již spící) sennou rýmu.

Další příkoří nastalo v noci, kdy jsem se v klouzajícím spacáku pomalu, ale neodbytně zabořil nohama hluboko do sena a zaujal polohu spící mumie. Vrstva sena neměla evidentně dno a já si vybavil některé scénky z Krále Šumavy. Zmožen silným vzduchem jsem nakonec usnul v jakémsi polosedu.

Ráno na statku je ovšem velmi krásné. Budík rozhodně nepotřebujete. O buzení se vždy a velmi ochotně postará domácí zvířectvo. Například koně zřejmě nespí vůbec. Pokud nevydávají nějaký typický koňský zvuk, chodí alespoň po maštali a strkají do různých řetězů. Definitivní vyhnání z měkkého lože mají ovšem na starosti slepice. Mají hnusnou metodu. Řekl bych psychologickou. Nedělají vůbec hluk jako nějaký nadutý kohout. Naopak. Stojí tiše, většinou na jedné noze, asi tak půl metru za vaší hlavou. Klofák pootevřený a jedním okem vás poměrně netečně sledují. Občas vydají velice trýznivý zvuk – jakési táhlé zasténání. Když po ní hodíte botou, nejen že se okamžitě vrátí (většinou s kámoškou), ale tu botu už potom nenajdete. V pohledu slepice není nějaká výslovná hrozba, ale cosi neodvratného. Je to pohled predátora, který říká: ,,Ještě minutku počkám a pak tu divnou, tučnou larvu sezobnu.” Je to pohled, kterému nelze čelit. Vždy když přišly slepice, pochopil jsem, že se na kurzu nelze poflakovat, a šel jsem dobrovolně vyřezávat.

Po několika letech jsem na závěrečný víkend pozval svoji nastávající manželku a moc jsem se těšil, jak si tu rustikální atmosféru se mnou vychutná. Již předem jsem nadšeně vylíčil malebnou scenerii šumavského rána, výhody prostého noclehu i družnou náladu ve stodole (někdy zde spí i dvacet lidí a pět psů). Po příjezdu jsem ji ještě za světla odvedl na Supí hnízdo a předváděl jeho krásy. ,,Vidíš, tady spinkaj koníčci, tady kozičky, tady kakaj slepičky, tady lidičky a tady budeme spinkat my. Tady v tom krásným, mechem potaženým kamenným žlabu se večer můžeš umýt.”

Moje drahá žena je v podstatě romantické povahy, ale v některých otázkách je spíše praktičtějšího zaměření. Po hodině ježdění městem se nad námi slitovali v pensionu U kukačky. Předmanželská krize byla zažehnána. A já jsem se po sedmi dnech pořádně vyspal. ...

(Ondřej Šefců, účastník)

Tituly podobného zaměření

KŘIVOŘEZÁNÍ - kolektiv

Výhodný nákup: tuto knihu si můžete zakoupit také

Naše cena 142 Kč

MARTIN PATŘIČNÝ – MONOGRAFIE

Průřez dílem výtvarníka Martina Patřičného.

Naše cena 359 Kč

POSELSTVÍ DŘEVA - Václav Šplíchal, Marie Otavová a kolektiv

Velekniha o dřevu, jeho využití a

Naše cena 1 600 Kč

PLZEŇSKÉ LOUTKÁŘSTVÍ - Pavel Vašíček, Nina Malíková

O známých loutkových divadlech v Plzni. podtitul:

Naše cena 630 Kč

SADA "ŘEZBÁŘSTVÍ"

Sada ,,Řezbářství" obsahuje: KŘIVOŘEZÁNÍ -

Naše cena 261 Kč