EXIL A POLITIKA - Pavel Paleček

O titulu:

Exiloví historici - jejich pohled na historii.

podtitul: Historici o nejnovějších dějinách a o sobě
ilustrace: černobílé fotografie
vazba: pevná bez přebalu
formát: A5, 188 stran
rok vydání: 2004, vydání 1.

Anotace: Sedm zajímavých osobností české exilové historie vypráví o svém životě a své práci. Alice a Mikuláš Teichovi, Bořivoj Čelovský, Karel Kaplan, Jaroslav Krejčí, Igor Lukeš a Radomír Luža, lidé s různým vzděláním, osudy i politickou orientací, všechno mezinárodně respektovaní historici, osvětlují často překvapivé momenty našich moderních dějin.

Úryvek:
Z rozhovoru s Igorem Lukešem:

Napsal jste knihu Československo mezi Hitlerem a Stalinem – Benešova cesta k Mnichovu, která vyšla v roce 2001 také česky. Byla Vám předválečná doba blízká jako osudové téma generace Vašich rodičů?

Vždycky jsem věřil, že historik má psát jen o událostech, které jsou alespoň padesát let staré. Vše ostatní se nebezpečně přibližuje novinářství. Tím nechci nic a nikoho kritizovat. Třeba Timothy Garton Ash píše geniálně (jiné slovo nemám) o věcech téměř současných. Podobně Mark Kramer dokázal z ruských, českých, slovenských, polských a dalších archívů vydolovat fantasticky zajímavé věci, například o tzv. zvacím dopise v roce 1968 nebo o sovětské politice v době okolo vzniku polské Solidarity. Přesto si myslím, že pravidlo padesáti let je všeobecně platné. To samo o sobě mě vedlo k nějaké události z konce třicátých let. Mnichov se pak nabízel automaticky, už jen proto, že téměř všechny na Západě vydané práce o tomto tématu dokonale probíraly chování Německa, Velké Británie a Francie, ale Československo z nich vycházelo jen jako akcidentální přívěsek. To mi připadalo absurdní, protože o Československo v celé aféře šlo. A konečně, položit československou První republiku mezi Hitlera a Stalina bylo logické, protože dosavadní česká literatura minuciózně zkoumala téměř všechny aspekty krize roku 1938, ale o Stalinovi se zmiňovala buď v propagandistickém tónu anebo byla zaměřená jen na události od jara do konce léta 1938. Ponechávala bez povšimnutí například československo–sovětské vztahy v době tzv. Hillersonovy mise a vůbec vztahy mezi Moskvou a Prahou až do diplomatického uznání de iure v roce 1934. Vliv sedmého sjezdu Kominterny v 1935 na sovětskou politiku vůči Praze též potřeboval vysvětlení, které tehdy chybělo na Západě stejně jako v české literatuře. A totéž se týkalo Benešovy role v aféře maršála Tuchačevského, vyhlášení mimořádných vojenských opatření v květnu 1938 a manévrů vyslance Alexandrovského v září 1938. ...