ŠETŘÍME PŘÍRODU
Na balení knih pou-
žíváme kromě lepicí
pásky výhradně
recyklované materiály.
_______________________________
MÁTE DOTAZY? VOLEJTE:
(+420) 723 143 299
_______________________________
DOPORUČUJEME:
CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková
Historický román z doby posledních Rožmberků. Vypráví kulatá bába Anna, bylinářka a kuchařka.
Naše cena: 206 Kč
_____________________________________________
KDE PENÍZE JSOU SLUŽEBNÍKEM, NIKOLIV PÁNEM - Naďa Johanisová
O alternativní, přírodě blízké ekonomice a příkladech, kde všude to už funguje.
Naše cena: 183 Kč
______________________________________________
ŠMAJDOVINKY - Vladimír T. Gottwald
Veselé a vtipné vodnické pohádky o vodníku Šmajdovi z pera známého herce V. T. Gottwalda.
Naše cena: 118 Kč
________________________________________________
1000 mil aljašskou divočinou se psím spřežením. Historie a průběh nejtěžšího závodu na světě.
Naše cena: 271 Kč
________________________________________________
Nejlepší lovec Indie vypráví... Jim Corbett píše i o dramatických zážitcích prostě a s pokorou.
Naše cena: 183 Kč
Úvod »Výhodný nákup» BYL JEDNOU JEDEN STROM - Martina Zíková
_________________________________________________________________________________________________________
O knize:
Něžný a dojemný příběh skřítka Olšinky.
ilustrace: fotografie stromů jsou doplněny ilustracemi Naděždy Smirnovové
vazba: pevná bez přebalu
formát: A5, 69 stran
rok vydání: 2004, vydání 1.
Anotace: Neobyčejně jímavé vyprávění o skřítkovi Olšinkovi, který není spokojený se svým stromem, a tak putuje krajem a hledá u jiných to, co nedokáže najít sám v sobě. Seznamuje se s příběhy jiných stromů a jejich skřítky, až zjistí, že i jeho olše měla svůj příběh... ,,Někdy se člověku náhle změní celý život. Někdy si jen řekne ,Aha´ a ví, co do té doby nevěděl. Náhlá přeměna člověka, přesně ten okamžik, kdy zjistí, že tak, jak doposud myslel, už nemůže myslet dál, ta chvíle, kdy se člověku oči rozsvítí jiným nebo vůbec nějakým světýlkem jakéhosi poznání, ten moment, kdy uhne ze své dosavadní cesty, protože zjistí, že už nebyla jeho... Tak přesně o tom jsem chtěla napsat. A taky o stromech.” (autorka)
Tuto knihu jsme zařadili nejen do pohádek, ale i do duchovní literatury - až si ji přečtete, pochopíte proč.
Úryvek: ... Jaro bylo už pár dní a skřítek Olšinka se zastavil u štíhlého, pružného stromu, jehož větve vlály ve větru jako dlouhé dívčí vlasy. Mladé lístky toho stromu zářily v slunci tak jasnou zelení, že spolu s bílým kmenem a těmi větvemi – vlasy – opravdu vypadal jako mladá dívenka. Skřítek Olšinka se usmál.
Z okýnka v kmeni stromu vykoukl skřítek – menší než Olšinka a stejně něžný a křehký jako jeho strom.
,,Co potřebuješ? A proč nejsi u svého stromu, když je jaro?” zeptal se.
,,Jmenuju se Olšinka,” představil se skřítek, ,,a hledám strom, který bude mít zajímavější příběh, než je ten můj, nebo prostě nějaký příběh, protože můj strom je bez příběhu.”
,,Každý strom má nějaký příběh. Ale když myslíš, že najdeš lepší, pojď nahoru, budu ti něco vyprávět.”
*
,,Ten příběh není přímo můj,” začal skřítek z břízy, když se usadili v jeho březovém domečku, ,,vypravovalo mi ho jedno březové semínko, které sem kdysi zalétlo. Ale zrovna tak by to mohl být příběh můj.
Kdysi dávno v jedné vsi žila na velkém statku malá holčička. Byla štíhlá a pružná jako kmen mladé břízky, její vlásky vlály ve větru zrovna tak jako březové větve, její pleť byla bílá jako kůra mého stromu a síly, lásky, mládí, bujnosti i křehkosti v ní bylo pořád tolik, jako je v bříze na jaře. Už její babička a maminka chodily do březového háje nedaleko statku a holčička tam strávila mnoho krásných chvilek.
,Až budu velká,´ říkala všem, ,vysadím březový háj.´
Vyrostlo z ní děvče k pohledání. Krásná, skromná, s jemnými mravy a pořád tak pružná, milá, rozesmátá – každý ji měl rád, každému se líbila.
,Až se někam vdám,´ říkala, když už byla dívkou na vdávání, ,vysadím tam březový háj, i kdyby to bylo kraj světa.´
Bylo jí už přes dvacet, když potkala toho pravého. Počkala si na něj. Její kamarádky byly dávno vdané, ale ona pořád čekala. Byl o málo starší, vysoký, s milýma, přívětivýma očima. Jmenoval se Vladimír. Potkala ho ve škole, kde se učili studenti z celé Evropy. Mluvilo se tam několika jazyky. I Vladimír mluvil jiným jazykem, i když tolik podobným jejímu.
,Až se spolu odstěhujeme do Polska,´ říkávala mu s nadšením, ,vysadím tam u vás březový háj.´
A Vladimír se smál – mile a krásně – a miloval ji za tu lásku k břízám, miloval ji celým svým širokým srdcem jako ona jeho.
Zanedlouho se rozloučila se svým krajem a odjeli spolu na sever. S velikým odhodláním se naučila Vladimírovu řeč, s velikou pečlivostí se učila vařit polská jídla, s krásným úsměvem vařila všem Vladimírovým přátelům česká jídla, když jim všem tak chutnala. I jejich malý Vladko už uměl žvatlat oběma jazyky.
Jednou dostala z domova veliký balík. Čekala na něj. Věděla, co přijde, a moc se na něj těšila. Otevřela ho sama a s velikým napětím – poslali jí malé sazeničky bříz. Mohla tedy splnit to, co si celý dosavadní život slibovala – vysadit březový háj.
Nerostl ještě vůbec dlouho, když přišla válka. Jen se tak řekla dvě slova - ,začala válka´ - a pro každého se změnil svět. Strach, hrůza, co přijde. Vladimír narukoval. Nevěřila tomu, že odjíždí nadlouho, nemohla se smířit s tím, že se večer nevrátí, že ani zítra nepřijde domů, nevěděla, co pořád odpovídat malému Vladkovi – tatínek šel do války – nemohla a nechtěla si připustit, že by se třeba nemusel..., to prostě nešlo.
A Vladimír psal: ,Milá moje nejdražší, stýská se mi po Tobě. Nemám se špatně, válka tu ještě není. Opatrujte se. Tvůj Vladimír.´
Ještě pár dopisů, pak už jenom lístek - ,Žiju´ (jak to, on by také nemusel žít?). Ale lístek se slovem ,žiju´ byl poslední. Pak už nic. Strašně dlouho nic. Celou válku nic. Ale ten lístek, to ,žiju´... on přece nepochybně žije!
Odjela zpátky do Čech, do vesnice, na statek. A pak, po šesti letech, válka skončila a Vladimír se nevracel. I malý Vladko se už přestal ptát. Ale ona to nevzdala. Třeba se někde ztratil, to se přece může stát. Začala pátrat. Odjela do Polska, hledala lidi, kteří ho znali nebo viděli, obešla místa, odkud jí posílal dopisy, na všechny organizace, které hledaly lidi ztracené ve válce, se obrátila. Až pak: ...
Profil autorky: Martina Zíková se narodila 18. 7. 1970 v Pelhřimově. Vystudovala Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích – aprobaci český jazyk a hudební výchova – a tři roky vyučovala na Střední pedagogické škole v Prachaticích. Kromě toho absolvovala v letech 1993/94 Základní kurz neverbálních technik pořádaný sekcí muzikoterapie Psychoterapeutické společnosti ČLS a roční kurz Montessori pedagogiky (2003/04), organizovaný českou Společností Montessori. Patnáct let se věnovala vedení pěveckých sborů všech věkových kategorií.
V současnosti žije s manželem v Husinci u Prachatic a má čtyři děti. Nejstarší dceru Martinu učila dva roky doma. S celou rodinou se věnuje hudbě a divadlu pro malé diváky. Kromě příběhu o skřítkovi Olšinkovi (2001) napsala ještě další půvabnou knihu pro děti Víla Bezinka (1998), která knižně zatím nevyšla.