ŠUMAVSKÝ TRIPTYCH – Ivan Nový

O titulu:

Poutavé povídky ze Šumavy z pera ,,novodobého Klostermanna", rybáře, houbaře a hlavně mimořádného člověka.
______________________________________________________________________________________________________

podtitul: A v hlubinách zvon. Plžatka básnická. Oblaka a ptáci
ilustrace: ilustrace Eva Kalendová a Michal Štěrba
vazba: brožovaná
formát: 21x13 cm, 266 stran
rok vydání: 2015, vydání 1.
______________________________________________________________________________________________________

Anotace: Až po 40 letech od svého vzniku vychází poprvé poutavá kniha povídek Ivana Nového: Šumavský triptych. Autor se zde na 266 stranách vyznává ze své lásky k Šumavě. Ve více než stovce povídek z Lipenska a Hornoplánska najdeme příběhy místních lidí, lesa, řeky, jezera a jejich obyvatel. Část povídek je věnována i šumavským houbám z pohledu mykologického znalce a labužníka, ovšem s každým druhem je svázán i zvláštní příběh. Jazykově velmi vyzrálé dílo ukazuje i na autorovy nemalé znalosti místní přírody, o které vede Nový i krásné filozofické úvahy, do nichž se občas promítají jeho životní peripetie.

Ivan Nový může být starším čtenářům známý jako autor několika knih pro děti: Rybářské toulky, Na rybářské stezce, Davídek, Skřivan v kabinetu. Autor, který byl mj. i aktivním účastníkem Vysočanského sjezdu, už nesměl v období normalizace působit ve školství a živil se pak jako dělník vrchní stavby ČSD. Šumavský triptych si psal do šuplíku a postupněho sám v sedmdesátých letech vydával v samizdatu pro okruh svých nejlepších přátel. Nádherná poetika Nového díla jistě uchvátí i současného čtenáře s laskavým vztahem k Šumavě, který jistě rád přijme tento dar od málem zapomenutého autora, jehož můžeme svým způsobem považovat i za jakéhosi novodobého Klostermanna.

Poznámka nakladatelova:
   ,,Když se mi před více než dvaceti lety dostal do ruky samizdat Ivana Nového A v hlubinách zvon, byl jsem jeho obsahem velmi zasažen a umínil jsem si, že tyto nádherné a hluboce filosofické povídky o šumavské přírodě a lidech nesmí zapadnout a po celou tu dobu jsem přemýšlel, jak to udělat. Přišel jsem na to až letos, až když jsem získal od autorovy rodiny zbytek Šumavského triptychu, a pak bylo o osudu této knihy rozhodnuto. Nádherná poetika Nového díla mne znovu uchvátila a já věděl, že tento novodobý Klostermann nesmí zůstat nepoznán. Byla by to velká škoda i pro naší literaturu, protože takové detailní vidění nejrůznějších krás přírody je velkým darem málem zapomenutého autora."
_______________________________________________________________________________________________________

Úryvek:

... Podhřib žlučový předstírá s úspěchem sladkost svého bratrance, hřiba smrkového, nejoblíbejnějšího z boletů. Nepozorným očím snadno ujde růžový nádech rourek i mřížovaná silonka na jeho nožce.

V plné letní sezóně mi jich vyrostl za srubem početný houf. Nesbírám je, ale nacházím je také nerad poničené, poházené po lese. Nelenil jsem a zapíchl mezi ně tabulku: POZOR! PODHŘIB ŽLUČOVÝ, NEJEDLÝ. Při svém návratu jsem zjistil, že celá kolonie zmizela, tabulka byla otočena a bylo na ní: CHACHACHA!

Zdali se dotyčný neznámý chechtal ještě při večerní smaženici nevím, ale kdo ochutnal jednou hřiba – baterku, ví, že mu asi do smíchu nebylo.

Mně je zase k pláči, najdu-li v lese u nás poměrně vzácné kováře rozkopané. Vždyť je to houba nad jiné z gruntu poctivá, nic nepředstírající, robusní. Ne nadarmo se jmenuje kovář. Hraje barvami výhně, je pevná jako kovářův biceps, otužilá, silná. Spolu s borováky vyrůstá na pokraji léta, spolu s nimi se v hlubokém podzimu s rokem loučí.

Pokaždé, když se shýbnu pro kováře, vybaví se mi před očima mohutná postava Honzy Tušla, kočího, chlapa s rukama jako ramena větrného mlýna, urostlého, překypujícího zdravím a silou. Za metr piv okousal v hospodě sklenici, že mu zůstalo jen ucho a dno. Zvedal v zubech židle i stoly a provokoval venkovské frajery tak dlouho, až se na něho smluvili a při nejbližší tancovačce se s ním servali. Nařezal jim jako klukům. Počkali na něho venku a zákeřně mu zarazili do zad velkou kramli. I s tím kusem železa v zádech je dobil. V nemocnici si dlouho léčili rány a zlomeniny a nikdo nechtěl věřit, že na ty čtyři chlapy byl Honza sám.

Získal si pověst výtržníka a rváče, kterou potvrdil, když v návalu zlosti hodil po ženě šicím strojem a přerazil jí nohu. Když se vrátil ze školení, na němž mu spočítali všechny drobnější i větší hříchy, které měl na svědomí, usedl na své místo v hospodě a meditoval.

"Bože můj," naříkal, "proč jen jsem tak silnej. Aby se člověk sám sebe bál." Odpoledne utrhl na dvoře držadlo u pumpy. Stál tam s ním bezradný, zamyšlený, udivený, jako vždy, když v jeho rukách povolilo něco, o čem to vůbec nepředpokládal.

Výtržník a rváč a přitom duše dobrá, otevřená; o poslední by se s člověkem rozdělil. Ale svou vlastní sílu nedovedl měřit a v afektu se neznal.

Pokaždé, když najdu kováře, vzpomenu si na Honzu, na tu jeho až nelidskou sílu, ale i poctivost, jež nesnášela faleš a lež.

Poťouchlíci využívali teď Honzovy situace; byl propuštěn s podmínkou. Nevyhýbal se nikomu a ničemu a s kamennou tváří snášel posměšky, zatímco jeho ruce se pod stolem svíraly v kalač.

Pak ho znovu rozčílili. Tonda Srna si při oku pustil přebytečnou kartu do klína a Honza ho při tom chytil. Tonda lhal zoufale a urputně; bránil se jako kočka lapená při loupeži ve spíži, naježený, zlý.

Honza poslouchal jeho urážky, brunátněl, až mu došla trpělivost a bouchl pěstí do stolu. Jako když na svahu padne strom. Všichni vyskočili ze židlí. Honza bral jednu po druhé, trhal je a lámal. Šlapal v nich a nebylo slyšet nic než praskot dřeva. Hospoda ztichla. Jedním hmatem obrátil stůl, utrhal mu nohy a prudkou ranou o podlahu přerazil desku. Stál tu, zrudlý, podrážděný, na čele široký pramen žíly.

Teď sáhne po Tondovi, mysleli jsme si, ale neudělal to.

"Tohle platím," řekl hostinskému, zadíval se na Tondu a sykl: "A ty si dej majzla!"

Tonda ani nepípl.

(...)

Bylo to tenkrát. Tenkrát je jako hluboká studně, v níž se ukládají vzpomínky, blednoucí obrázky toho, cos jednou prožil. Vše lze prožít jen jednou.

Tenkrát je čas, kdy pobřeží lipenského jezera nebylo dosud zmapováno, v lesích kolem dřímal klid, v daleku se jen tu a tam černala silueta rybářského člunu.

Milostný čas hojnosti, v němž se kapři popásali na nově a nově zatápěných lukách, kdy se na přírodních terasách pod vodou potkávala štika se štikou, a torza kamenných staveb na dně obsadili černožlutí mníci. Blažený čas tuláků, trampů a rybářů.

Postavili jsme stany v Lukavické zátoce a na ryby jezdívali napříč jezerem do Ježové. Na rozsáhlých mělčinách se tu potulovala hejna kaprů, v propadlinách zubaté tlamy štik a v ústí potoka celé rodiny obrovitých pestrobarevných okounů.

Rozsáhlé, volně plovoucí rašelinné ostrovy, pevně svázané mřížovím kořenů, obsadili rackové. Těsně na okraji ostrůvků při samé hladině jejich hnízda a v nich zprvu kropenatá vajíčka, potom drobné černožluté kuličky, které se proháněly kolem ostrovů jako oživlé korálky.

...

Tituly podobného zaměření

NAPLAVENÉ DŘÍVÍ – Ivo Stehlík

O knize: Krátká zamyšlení inspirovaná hlavně

Naše cena 179 Kč

CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková

Historický román z doby posledních

Naše cena 224 Kč