ŠETŘÍME PŘÍRODU
Na balení knih pou-
žíváme kromě lepicí
pásky výhradně
recyklované materiály.
_______________________________
MÁTE DOTAZY? VOLEJTE:
(+420) 723 143 299
_______________________________
DOPORUČUJEME:
CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková
Historický román z doby posledních Rožmberků. Vypráví kulatá bába Anna, bylinářka a kuchařka.
Naše cena: 206 Kč
_____________________________________________
KDE PENÍZE JSOU SLUŽEBNÍKEM, NIKOLIV PÁNEM - Naďa Johanisová
O alternativní, přírodě blízké ekonomice a příkladech, kde všude to už funguje.
Naše cena: 183 Kč
______________________________________________
ŠMAJDOVINKY - Vladimír T. Gottwald
Veselé a vtipné vodnické pohádky o vodníku Šmajdovi z pera známého herce V. T. Gottwalda.
Naše cena: 118 Kč
________________________________________________
1000 mil aljašskou divočinou se psím spřežením. Historie a průběh nejtěžšího závodu na světě.
Naše cena: 271 Kč
________________________________________________
Nejlepší lovec Indie vypráví... Jim Corbett píše i o dramatických zážitcích prostě a s pokorou.
Naše cena: 183 Kč
Úvod »Regionální lit. a folklór»Plzeňsko » CHRAPLAVÉ CHORÁLY – Roman Szpuk
Změny počasí a nálad šumavské krajiny v prózách vimperského básníka.
edice: Quercus
ilustrace: černobílé ilustrace Pavel Mühlbauer
vazba: brožovaná
formát: 19x12 cm, 166 stran
rok vydání: 2013, vydání 1.
zajímavost: tento titul byl nominován na literární cenu Magnesia Litera 2014
___________________________________________________________________________________________________________________________
Anotace: Roman Szpuk, vynikající básník, je chodec a milovník drsného počasí. V knize popsal svoje výlety na bouřemi bičovanou rozhlednu na vrcholu Boubína, zimní přechod Basumského hřebene, výpravy za říjícími jeleny. Jeho bohatý jazyk rozehrává všechny nálady a taje šumavské přírody a krajiny i lidského nitra. V knize najdeme i portréty rázovitých figur z Vimperka a jeho okolí, lidí z okraje společnosti, kteří ale disponují velkým vnitřním bohatstvím.
___________________________________________________________________________________________________________________________
Úryvek: ...Snažím se schoulit za zástěnu vytvořenou opět
z batohu a dvou svetrů, které mám navíc. Stahuju si nad
hlavou spacák. Vichr vyje, točí se, a tak mám chráněnu asi
jen tu hlavu. Jinak cítím, jak mi vítr proniká vrstvou peří
až k tělu, prolamuje se k němu, opírá se mi střídavě o záda
a bok a zbavuje mě těžce hájeného živočišného tepla. Prsty
na nohou zebou, hodně mi za tu dobu, co jsem tu stál,
prochladly. Jít na konci října na Boubín v sandálech je
pošetilé, ale jsou to jediné boty, ve kterých je bolest
chodidel snesitelná. Průvan jistě táhne i škvírami
v podlaze, brzy cítím chlad i zespodu od karimatky. Obaluju
si ledviny jedním ze svetrů. Místo závětří a klidu se
stále zmenšuje. Choulím se do sebe, obhájce niterného před
vnějším, ráje srdce před chaosem vzdušného proudu. Kam
vichr spěchá, čeho chtějí poryvy dosáhnout? Vnitřní
svoboda rozkvete až ve chvíli, kdy už stojím za možnostmi
volby, kdy se zahledím na jedinou růži.
Pak na chvíli koukám nad sebe. Jsou vidět hvězdy, ale
cáry mlhy dál přeletují můj pozorovatelský můstek. A vítr
nepolevuje. Naopak. Je v něčem horší, než byl letos ten
lednový. Především je vlhký. A jak mlha opět houstne,
cítím, že všechno kolem mne vlhne a chladne. Asi je ještě
slabě nad nulou. Tu mi volají z Prahy Zora a Pavel Kukal.
Musím zalézt hodně hluboko do spacáku, aby mi v tom
hukotu rozuměli a abych je i já slyšel. Říkám jim, že tohle
asi do rána vydržím těžko. „Tak se sbal a vrať se domů.
Vždyť potmě lesem trefíš,“ radí mi Pavel. Ale to se mi
nechce. Nanejvýš slezu dolů pod schůdky, kde už jsem
nocoval s Pošťákem a Majorem. Zatím se snažím vytrvat
na místě. Stále znovu mi v hlavě zní jako refrén úryvek
z deníku Roberta Falcona Scotta: „Stan jsme postavili
s Bowersem sami dva, a když jsme konečně zalezli dovnitř,
třásli jsme se všichni smrtelným chladem. Teplota klesla
na -42 ° C a venku to fičí.“21 Teplota se drží na nule, ale
jestli se třesu, tak jen obavou z toho, že nastydnu a rozbolí
mě klouby. Má smrt táboří ještě daleko ode mne, neslyším
odtamtud zatím nic jiného než němé pády mých zvolání
a kleteb, které vysílám jak zéloty, aby napadly ze zálohy
Boha. „Jak mohl Scott psát v tom hrozném mrazu?“ křičím
na Pavla ve vichru. „Psal tužkou,“ odpovídá mi ze sluchátka
Pavlův hlas.
Vysouvám ruku. Všechno vlhne a mlha už je neprostupná.
Odhodlávám se k ústupu. Postupně snáším věci
dolů. Pevně je držím, aby mi je vítr neurval a neodnesl
někam do lesní tmy. Ani se nepokouším obouvat. Jdu bosky
a dole zalézám do spacáku. Náhlý klid mě okamžitě spustí
do věže spánku. A přesto se brzy zase budím. Ta tíseň.
Bojím se něčeho konkrétního? Drží se dech na větvích mých
kostí jako vlhkost lišejníku? Mé smysly jsou napnuté, čekají
náhlou odpověď. Nechci ji zmeškat jako před lety u Hrbu.
Po chvíli mě zklidňuje vědomí, že svět je v pořádku. Tohle
je dar, kterým pozorovatele zahrne počasí: ať povodeň,
bouře či smršť, všechno to je přirozenost sama.
Po celou dobu slyším kapky. Některé z nich zasahují
i můj spacák, ale není jich tolik, aby to ohrožovalo můj klid.
Neprší. To se jen mlha sráží na trámech a stéká po nich
až na mě. Zní to, jako by někdo stoupal po strmé stezce nad
Basumskou louku a přikládal poslepu na kamenné mužíky
další ploché kamínky. Nebo tiká velmi pomalý chronometr.
Co kdyby se najednou rozsypal v lavinu tikotu, vteřiny by
se nekontrolovatelně sypaly na mou hlavu, až bych nemohl
popadnout dech? Zalkl bych se? Vítr sílí a sílí. Věž hučí
a kolem čtvrté ranní se začíná celá otřásat. Cítím, jak se
prkenná podlážka, na které ležím, chvěje. Mlha je stále
stejně hustá, zvuk kapek nečekaně ustává. Před věží země
zledovatěla. Ronění ustalo.
Cítím se sám. Píšu textovou zprávu Lidušce, která už
touhle dobou vstává v Kladně na vlak do Prahy. Je věrná.
Brzy mi volá zpět. Povídám si s ní jako lezec, který uvízl
bez jištění na skalním výstupku a navázal se očima na ostří
luny. Před pětadvaceti lety jsem proležel vedle Lidušky
celou noc. Opouštěl jsem ji s jinou. V kuchyňce kapal
kohoutek, i tam krůpěje měřily čas. Občas nás neslyšně
obešla černá kočka, temnější než tma naší vypůjčené
garsonky. Proklouzla k nám zvenčí dveřmi. A za okny
dorůstal úplněk. Děsil jsem se svítání. Ukrýval jsem
uslzenou tvář na dívčiných ňadrech, kde mi bylo tak dobře,
a ona mi vyprávěla pohádku o malé mořské víle. Ona je
dodnes tou vílou. Pláče, že ji opouštím s jinou.
Světlo ráje – nedospělo až k nám!
Nevěsta se zmítá v sítinách!
Posel neví, co skrývá za slovy, jež nese.
Kéž nerozsvítím. Kéž čekám na světlo světel.
Slyším slova, která šeptají sestry mé malé víle:
„Pospěš si! Než vyjde slunce, musí zemřít buď on, nebo
ty! ... Zabij prince a vrať se! Pospěš si, vidíš už rudý pruh
na nebi? Za několik minut vyjde slunce a ty budeš
muset zemřít!"
Bleděmodře svítá. Vycházím po schůdkách nahoru.
Nesu si svůj vichr vzhůru, nebo se tu s vichrem střetávám?
Mračna během kuropění prořídla, s blížícím se sluncem
však opět houstnou, letí kolem mne a vzduch, který pokryl
špičku věže průsvitnou námrazou, mi vniká až na kůži.
Na východě září srpek měsíce. Vzdálená mračna jsou
příběh, který si kdosi vymýšlí, anděl letí jinudy zdánlivou
nehybností, ale do skutečného děje vstupuji zde. Abych
rozehnal křídla tísně, rozrazil stěny obydlí nočních duchů,
piju na ex deci vodky. Alkohol útočí na oslabený mozek,
rozsvětluje vnitřní chodby a vichr se dal do tance. Svými
výpady mi ukazuje v trhancích letících mračen partituru
a prozrazuje mi, že tato skladba je připsána mně. Rozkročen
zvedám obě ruce a z můstku věže křikem oznamuju
nástupy jednotlivým skupinám par. Húúú, teď vy tam
vlevo, pořádně, forte! A vpravo také. Míjíte věž, tedy
škvírou mezi mnou a vámi ať proběhnou v protivětru dívky
smyčců s rozpouštějícími se copy! Nenechte je usednout na
obzoru! Ať se nestydí! Roztrhněte jim šat na hrudi. Plašte
mlhu, která je právě teď úplně halí. Rozbaluje se, aby se
z ní vyloupla další zabalená mlha, další zapečetěné chuchvalce.
Sotva popadám dech, nevidím nic a nikam! Jsou to
zlomky sekund, kotle víří, zasekávají se ozubená kolečka
námrazy a hned húú húú. Toto démonické dvořanstvo
obklopující neviditelného, toto bílé havranstvo vypuštěné
z archy záobzoří! Tu stříh! Jak daleko vidím! ...
Profil autora: Roman Szpuk se narodil 4. 9. 1960 v Teplicích. V roce 1983 založil skupinu XXVI, tzv. společenství žité poezie. Od roku 1989 žije ve Vimperku. Pracuje jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově. Vydal básnické sbírky Otisky dlaní (1990), Ohrožen skřivanem (1994), Bludiště (1994), Hvězda závěť – výbor (1994), Vězňova oblaka (1997), Ker praskot (1997), Loučení na sever (1998), Usque ad Finem (1998), Atlas oblačnosti (2000), Troucheň (2002), Tancem pádu (2003), Macecha bouře (2003), pod pseudonymem Zuna Cordatová sbírku Pták brunát (2000), v roce 2006 sbírku Rozervy společně s Ivou Košatkovou. Následovala sbírka Chrámová studně (2008), v roce 2012 Kámen v botě a v roce 2013 Chraplavé chorály.
Číslo produktu / Název zboží: | ||||
---|---|---|---|---|
|
č. 21 - ISBN 80-902707-7-8 BYL JEDNOU JEDEN STROM - Martina Zíková |
Naše cena 155 Kč | ||
|
č. 38 - ISBN 978-80-86913-09-4 CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková |
Naše cena 224 Kč | ||
|
č. 23 - ISBN 978-80-86913-05-6 KDE PENÍZE JSOU SLUŽEBNÍKEM, NIKOLIV PÁNEM |
Naše cena 206 Kč | ||
|
č. 31 - ISBN 80-902707-1-9 KŘIVOŘEZÁNÍ - kolektiv |
Naše cena 142 Kč | ||
|
č. 28 - ISBN 80-902707-6-X PROČ DĚTI NEPROSPÍVAJÍ - John Holt |
Naše cena 220 Kč |