ŠETŘÍME PŘÍRODU
Na balení knih pou-
žíváme kromě lepicí
pásky výhradně
recyklované materiály.
_______________________________
MÁTE DOTAZY? VOLEJTE:
(+420) 723 143 299
_______________________________
DOPORUČUJEME:
CO MI BÁBY POVÍDALY – Eva Marie Zitková
Historický román z doby posledních Rožmberků. Vypráví kulatá bába Anna, bylinářka a kuchařka.
Naše cena: 206 Kč
_____________________________________________
KDE PENÍZE JSOU SLUŽEBNÍKEM, NIKOLIV PÁNEM - Naďa Johanisová
O alternativní, přírodě blízké ekonomice a příkladech, kde všude to už funguje.
Naše cena: 183 Kč
______________________________________________
ŠMAJDOVINKY - Vladimír T. Gottwald
Veselé a vtipné vodnické pohádky o vodníku Šmajdovi z pera známého herce V. T. Gottwalda.
Naše cena: 118 Kč
________________________________________________
1000 mil aljašskou divočinou se psím spřežením. Historie a průběh nejtěžšího závodu na světě.
Naše cena: 271 Kč
________________________________________________
Nejlepší lovec Indie vypráví... Jim Corbett píše i o dramatických zážitcích prostě a s pokorou.
Naše cena: 183 Kč
Úvod »Společenské vědy»O literatuře » PROČ DĚTI NEPROSPÍVAJÍ - John Holt
Cenná inspirace pro učitele a všechny pedagogické pracovníky.
název originálu: How children fail
překlad: z angličtiny přeložil Jiří Tůma
vazba: pevná s přebalem
formát: 15x21,5 cm, 207 stran
rok vydání: 2003, vydání 2., v nakladatelství Stehlík 1.
zajímavost: kniha je doplněna ilustracemi dětí mladšího věku
Anotace: Jaké příčiny mají strach, nejistota a nuda, které děti zažívají ve školách, a k čemu to vede, popisuje významný pedagog John Holt. První vydání této knihy vyšlo ve Spojených státech v roce 1964, rozšířené a doplněné vydání v roce 1982. Více než milion prodaných výtisků v polovině šedesátých let a pozdější překlady do patnácti jazyků svědčí o tom, že základní téma této knihy – strach, nejistota a obavy, které děti prožívají ve školách, a důsledky, jaké to má na jejich schopnosti a ochotu učit se – se dotýká nejen obrovského množství rodičů a učitelů v anglicky mluvících zemích, ale je nesmírně aktuální i v našich podmínkách.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola s názvem Strategie popisuje způsoby, jakými se děti vyrovnávají s požadavky, které na ně škola klade. Druhá kapitola Strach a neúspěch se zabývá působením strachu a pocitů selhání na psychiku dětí a třetí rozsáhlá kapitola Skutečné vzdělání zkoumá rozdíly mezi tím, co děti ,,mají umět” a tím, co je opravdu zajímá a znají ve skutečnosti. Čtvrtá kapitola Jak školy selhávají analyzuje způsoby, kterými školy podporují negativní dopady zavedeného způsobu výuky na žáky a v závěrečném Shrnutí se autor snaží formulovat obecné závěry vyplývající z předchozích kapitol.
Úryvek: ...Nedávno jsem se rozhodl promluvit s jednou skupinou o tom, co se děje, když nerozumíš tomu, co se dělá ve třídě. Povídali jsme si o tom o onom, zdálo se, že jsou všichni v uvolněné náladě, a tak jsem řekl: ,,Víte, něco mě opravdu zajímá a jsem zvědavý, jestli mi to řeknete.“ Zeptali se: ,,Co to je?“ Odpověděl jsem: ,,Co vám asi jde hlavou, když vám učitel položí otázku a vy neznáte odpověď?“
Bylo to, jako by vybuchla bomba. Ve třídě se okamžitě rozhostilo nehybné ticho. Všichni se na mě dívali s výrazem, který jsem se naučil chápat jako napjatý. Po dlouhou dobu bylo naprosté ticho. Až nakonec Ben, který je odvážnější než většina ostatních, prolomil napětí a tak odpověděl na mou otázku tím, že hlasitě řekl: ,,Budu zvracet!“
Promluvil za všechny. Všichni se začali překřikovat a všichni říkali stejnou věc, že když se jich učitel zeptá a oni neznají odpověď, jsou vyděšeni napůl k smrti. Byl jsem šokován. Dozvědět se něco takového ve škole, kterou všichni považují za pokrokovou. Ve škole, která dělá všechno, co je v jejích silách, aby nevystavovala malé děti nějakému tlaku. Ve škole, kde se v nižších třídách neznámkuje. Ve škole, která se snaží uchránit děti před pocitem, že se účastní jakéhosi závodu.
Zeptal jsem se, proč je jim nevolno. Odpověděli, že se bojí neúspěchu, pocitu, že zůstávají pozadu...Dokonce i v nejlaskavějších a nejvlídnějších školách se děti bojí, mnohé z nich po značnou část doby, některé z nich téměř neustále. To je tvrdá životní pravda, se kterou je obtížné se vyrovnat. Co s tím můžeme dělat?
...Jednou z možností, jak snížit napětí, je být si ho vědom. Řekl jsem ve třídě, kterou mám na matematiku, že nechat při matematice něco projít a neporozumět, o co jde, a neozvat se, je jako zapomenout něco v motorestu při daleké cestě autem. Jednou se pro to budeš muset vrátit, a tak čím dříve, tím lépe. Toto hloupoučké přirovnání dětem pomohlo, aspoň to říkají. Naučily se tím rozeznávat, i když jenom trochu, pocit panického zmatku, který se jich pomalu zmocňuje. To, že smějí říct: ,,Zůstávám zapomenutý v motorestu,“ jim pomáhá tento pocit zvládat, a když to začíná být pro ně přespříliš, mohou mi vždycky říct, že zůstaly někde zapomenuté. Já pak mohu něco podniknout, abych se pro ně vrátil.
Musíme si stanovit hranice pro napětí, kterému děti vystavujeme. Pokud to neuděláme, stanoví si vlastní hranice tím, že přestanou dávat pozor, začnou zlobit, říkat zbytečně ,,Já tomu nerozumím.“ Měli bychom jim dopředu dát najevo, že nebudou muset cítit napětí po celou hodinu a že, pokud to budou potřebovat, mají prostředky k tomu, aby se ho mohly zbavit.
Snad právě toto je důvod, proč mají lidé, jako je Gatterno, objíždějící školy s ukázkovými hodinami matematiky, tak pozoruhodné výsledky. Děti vědí, že to není opravdová škola, že tento cizí pán není jejich učitel, že pokud udělají chybu, nebude to nic vážného, a že to v každém případě brzy skončí. Takto zbavené strachu jsou připravené používat svoje mozky. Jak ale můžeme učit třídu den na dnem a udržet takového ducha? Lze to vůbec dokázat? ...
...Svoboda žít a přemýšlet o životě kvůli němu samému je pro děti důležitá stejně jako nezbytná. Věnují pouze málo času a myšlenek k tomu, co ostatní chtějí, aby dělaly. Zbytek potřebují a využívají pro své vlastní zájmy, plány, obavy, sny. Výsledkem je, že jsou duchem nepřítomné po většinu času, který ve škole tráví. Výsledek je stejný, ať už se tam bojí, nebo tam být nechtějí. Strach, nuda, odpor- všechno se spojuje k tomu, aby to pomáhalo utvářet děti, kterým říkáme hloupé.
Do značné míry je škola místem, kde se děti naučí být hloupé. Nepříjemná myšlenka, ale je těžké se jí zbavit. Nově narozené děti hloupé nejsou. Děti jeden, dva nebo dokonce tři roky staré se pouštějí celou svou bytostí do všeho, co dělají. Noří se do života a nikdy ho nemají dost. Proto se učí tak rychle a jsou takovou kouzelnou společností. Unavený nezájem, nuda, apatie, to všechno přichází později. Děti přicházejí do školy zvídavé. Během pár let je většina této zvídavosti mrtvá, nebo se aspoň neprojevuje. Dovolte svým dětem v první nebo třetí třídě vyptávat se a budete zasypáni otázkami. Páťáci už neřeknou nic. Buď už žádné otázky nemají nebo se na ně neptají...
...Požadujeme po dětech, aby dělaly po většinu dne ve škole něco, co by jen málo dospělých dokázalo dělat jedinou hodinu. Kolik z nás, když jsme například na přednášce, která nás nezajímá, dokáže udržet pozornost? Prakticky nikdo. Určitě ne já. A přitom si děti dokážou mnohem méně než my uvědomovat vlastní pozornost a ovládat ji. Nemá smysl na ně křičet, aby dávaly pozor. Chceme-li v tom být dostatečně přísní, jak to mnoho škol dělá, můžeme terorizovat třídu dětí, aby seděly nehnutě s rukama složenýma a očima přilepenýma na nás, nebo někoho jiného. Jejich duše ale bude daleko pryč. Pozornost dětí musí být přilákána, zachycena a držena podobně, jako musí být plaché divoké zvíře lákáno trpělivě na potravu, aby přišlo blíž. Jestliže situace, pomůcky, přiklady, které má před sebou, dítě nezajímají, jeho pozornost sklouzne k tomu, co ho skutečně zajímá, a žádné naléhání nebo hrozby ho nepřivedou zpět.
Dítě je nejinteligentnější, když skutečnost, kterou má před sebou, v něm vyvolává vysoký stupeň pozornosti, zájmu, soustředění a pohroužení, stručně, když se velice zajímá o to, co dělá. Proto bychom měli učinit školní učebny a školní práci co nejvíce zajímavými a vzrušujícími, nejenom proto, aby byla škola příjemným místem, ale aby se děti chovaly ve škole inteligentně a zvykly si inteligentně se chovat. Výhrady vůči nudě ve školách jsou stejné jako vůči strachu. Nutí děti chovat se hloupě, některé z nich záměrně, většinou proto, že si nedokáží poradit. Pokud to trvá dost dlouho, jak tomu ve škole bývá, zapomenou na to, jaké to je se do něčeho ponořit tak, jak se kdysi pouštěly do všeho, s nasazením veškeré inteligence a smyslů. Zapomenou, jaké to je stavět se k životu a zkušenostem kladně a s rozhodností, myslet se a říkat: ,,Vidím to! Rozumím tomu! Dokážu to!“ ...
Profil autora: John Holt (1923-1985) byl americký učitel a autor celkem deseti knih o dětech a vzdělávání. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků. Kromě bestselleru Proč děti neprospívají (více než milion prodaných výtisků u prvních dvou vydání v angličtině) patří k nejznámějším knihy Jak se děti učí a autobiografie Nikdy není pozdě.
V posledním období svého života se John Holt stal vedoucí postavou a propagátorem hnutí, které se snažilo prosadit myšlenku vzdělávání dětí v rodinách (home schooling movement). Podařilo se mu dosáhnout změn v americkém zákonodárství, které rodičům umožňuje převzít plnou zodpovědnost za vzdělání vlastních dětí a vzdělávat je doma. Své názory a poznatky shrnul v předposlední knize Učte děti sami (v anglickém originále Teach your own) a v článcích v časopise Growing without schooling, který založil. Knihy Johna Holta velice napomohly rozvoji domácího vzdělávání na celém světě.